Hovory po zkoušce #39: Ondřej Klímek

Ahoj Ondro, vítám tě ve Frontmanu. Úvodní otázku mám pro tebe stejnou jako u ostatních. Co ty a hudba? Jak jste se potkali? Hrálo se u vás doma?

Ahoj Honzo, děkuji za pozvání. Začátky s hudbou jsem neměl úplně ve svých rukou – rodiče mě v šesti letech na základě takových těch předškolních rozřazovacích zkoušek přihlášili na zobcovou flétnu. Zároveň jsem nastoupil také do folklorního souboru Ostravička, kde jsem nejdříve tancoval (!) a pak hrál v cimbálové muzice. Jinak doma muzicíroval a muzicíruje otec, který si dřív v podstatě denně brnkal u televize na kytaru a který také poměrně často hrál a zpíval se svými přáteli u ohně a při různých setkáních. Repertoár měl nekonečný a byl schopný hrát hodiny a hodiny. Jinak se u nás docela poslouchala muzika, brácha poslouchal hlavně hardrockové kapely jako Kiss, Ozzyho Osbourna, Alice Coopera, ale třeba i Michaela Jacksona nebo Roxette, no a naši poslouchali v podstatě vše, od Greenhornů, Michala Tučného a spol. přes ABBU, Bee Gees, Boney M. až po Creedence C.R. nebo Led Zeppelin.

Chodil jsi někam do ZUŠky?

Ano, chodil jsem čtrnáct let do ZUŠ ve Frýdku-Místku a když se na to podívám zpětně, je to pro mě osudové místo. Chodil jsem k panu učiteli Liborovi Pazdernému na zobcovou flétnu, klarinet a saxofon. V rámci školy fungovala také kapela Šuba Duba Band, což byl vlastně takový bigband, kde se u hraní nesedělo, ale dělaly se různé skopičiny a takzvaná „pohybovka“. Svým pojetím byl spíš než tradičním bigbandům blíž kapelám jako Tower of Power, Kool & The Gang a podobně. Tento orchestr vedl Milan Michna a tam u mě vznikla definitivní závislost na hudbě. V Šuba Duba Bandu jsem také potkal část svých kolegů z kapely Behind the Door, se kterými hrajeme dodnes a také ve frýdecko-místecké hudebce nárazově zkoušíme.

Proč vlastně dechy? Vím, že třeba na flétničku hraje v dětství spousta lidí, ale málokdo u toho vydrží do dospělosti. Ty jsi šel studovat na konzervatoř?

Jak jsem řekl na začátku, nástroj mi vybrali naši a o dalších nástrojích se rozhodlo trochu samospádem. Klarinet jsem potřeboval do cimbálovky, takže to tak něják vyplynulo ze situace. A v průběhu studia na klarinet mě bavilo poslouchat kolegy žáky, kteří hráli na saxofon a celkově mi ten nástroj přišel víc „cool“, tak jsem chtěl pokračovat na něj. To mi bylo asi třináct nebo čtrnáct, takže už jsem si to rozhodl sám. Jinak na saxofon mám vystudovanou Konzervatoř Jaroslava Ježka, kde jsem začal studovat také hru na příčnou flétnu. Za to, že jsem u hudby zůstal dodnes, vděčím folklornímu souboru Ostravička, kapele Šuba Duba Band a Behind the Door.

Všiml jsem si, že jsi hrál i v muzikálu Dana Landy – Klíč Králů. Režisérkou tohoto díla byla autorova manželka Mirjam Landa. Jak na tuhle jistě nevšední spolupráci vzpomínáš?

V muzikálu jsem nehrál jako muzikant ani jako herec, ale měl jsem na starost korepetice, v podstatě hudební nastudování. Muzikál vznikal dost živelně a bylo třeba být hodně ve střehu. Navíc jsem do něj naskočil za běhu bez podobných zkušeností a jako třiadvacetiletý cucák jsem měl na starost přípravu pardálů jako Vilém Čok, Pepa Vojtek, Petr Kolář nebo třeba Ondra Ruml – a to byla tedy výzva. Když na to teď vzpomínám, je vlastně neuvěřitelné, jakou důvěru mi režisérka Mirjam Landa dala. Mirjam jsem předtím dával lekce na saxofon, takže pravděpodobně na základě této její zkušenosti se mnou nabídka na spolupráci vznikla. Celé mé působení v muzikálu byla obrovská a skvělá zkušenost!

Ty jsi muzikant schopný zahrát snad na jakýkoliv dechový nástroj. Máš nějaký preferovaný, který je vyloženě tvůj a který máš nejradši? Je to saxofon?

Úplně všechny dechové nástroje neovládám, třeba nátrubkové nástroje jsou mi co se týče ovládání cizí, ale u dřevěných dechových nástrojů je má škála působnosti poměrně široká. Určitě jsem nejvíc kovaný v saxofonu, tam se v kramflecích cítím nejpevněji. Moje vlajková loď je tenorsax, ale v podstatě ve všech současných projektech využívám i sopránku a příčnou flétnu. Často také hraju na barytonsaxofon.

Žádný z nástrojů ale nějak extra nepreferuju, záleží vždy na daném projektu, kam se který nástroj hodí nejvíce. Když pak člověk hraje například v pořadu Máme rádi Česko, který vysílá FTV Prima a kde se hrajou písně napříč žánry, tam s sebou většinou beru opravdu vše včetně klarinetů, zobcových fléten, dechovách kontrolerů a došlo už dokonce i na pětistunné banjo! (smích)

Když půjdeme dále po tvých projektech, musím zmínit angažmá ve znovuobnovených Sexy Dancers. To musela být velká jízda.

To byla, hlavně splněný sen! Jako kluk jsem měl Sexy Dancers hodně naposlouchané a vůbec vše, co se točilo kolem Romana Holého, miloval jsem J.A.R. i Monkey Business. S klukovskou zábavovou kapelou jsme na svatbách a plesech v pobeskydí mydlili Slim Jima a v životě by mě nenapadlo, že bych si to mohl zahrát s originální partou. Těch pár koncertů se Sexy Dancers bylo parádních a pražský koncert v Lucerna Music Baru, troufnu si říct, i legendární. Spousta špičkových muzikantů, skvělí frontmani Dan Bárta a Dara Rolins, natěšené publikum, které na tyto koncerty čekalo dvacet let. Hrozně bych si přál, abychom si to někdy zase zopakovali... Podobný pocit jsem pak měl i z koncertů s Monkey Business, kde nás přibrali jako dechovou sekci a kde to byla pokaždé také hrozná jízda. Když mi občas Roman zavolá, že ode mě potřebuje něco natočit, srdíčko zaplesá.

S ČNSO sis zase zahrál třeba s legendou největší – dirigentem a skladatelem Ennio Morriconem. Podělíš se o dojmy z tohoto turné?

Toto byl také splněný sen. Miluju filmy Sergia Leoneho, úplně nejvíc Hodný, zlý a ošklivý, tu muziku z něj znám nazpaměť. Když jsem byl jako dítě třeba nemocný a byl doma sám, měl jsem okruh filmů, na které jsem se vždy jako lazar díval pořád dokola. A Hodný, zlý a ošklivý byl jeden z nich. V Praze jsem pak byl na několika koncertech Ennia Morriconeho coby unešený dívák a když mi pak zavolal kolega Pavel Dvořák, který v ČNSO obstarával saxofonové party, jestli bych ho na část evropského tour nezaskočil, byl jsem radostí bez sebe.

A zážitky neuvěřitelné, od seřvání v italštině od samotného maestra přes skoro infarkt před prvním koncertem ve vyprodané krakovské sportovní aréně, protože celý koncertní program začínal saxofonovou melodii z filmu Neuplatní, až po tu všechnu nádhernou hudbu, kterou jsme pod taktovkou Ennia Morriconeho hráli, nebo také cestování po střední Evropě a Skandinávii... S odstupem času, když už tady pan Morricone není, mi příjde, že se mi to celé jen zdálo.

BSP, BalageBand, Kamil Střihavka nebo nový singl powermetalových Sebastien a mnoho dalších rockových spoluprací... Jak se cítíš v tomto žánru, když hraješ na nástroj, který je vnímán spíš jako jazzový?

Výborně, jako ryba ve vodě! Rockovou muziku mám hodně rád, a to ve všech jejích odstínech. Pravděpodobně to bude tím, že rock zněl u nás doma hodně. Je dost možné, že jsem v životě slyšel více desek rockových než jazzových. K interpretaci je třeba přistoupit trochu jinak, je zde mnoho prostoru pro širokou škálu výrazových prostředků, často se hraje v jiných tóninách než například v bigbandech nebo jazzových partách, takže hráč má možnost prošlápnout i jiné cestičky než obvykle. A taky je to výzva prosadit se a čelit všem těm aparátům a dvojšlapkám! (smích)

Zásadní působiště, pokud se nepletu, pro tebe bude asi Vltava. Kapela kterou jsem miloval jako teenager a která k mé radosti opět žije, tvoří a koncertuje.

Je to tak, je to má priorita. Kapela žije, hraje, zkouší, koncertuje a hlavně připravuje zbrusu novou desku, už druhou v aktuální sestavě. Minulý týden byla deska domíchána a v současné době prochází masteringem. Deska se bude jmenovat Spass muss immer sein a výjde v září tohoto roku. Pracujeme na ní několik let a já osobně jsem hrozně zvědavý a nemůžu se dočkat, až ji uslyším. Jinak na koncertech právě hrajeme hodně písní z připravované desky, ale také starší věci, takže si myslím, že si fanoušci přicházejí na své. Kdyby to bylo možné, koncerty Vltavy by trvaly pět šest hodin, protože bychom nejraději hráli vše. Ale to by pravděpodobně nevydrželi ani fanoušci ani my!

Těch spoluprací, ať už jednorázových, nebo trvalejších, máš za sebou opravdu hodně. Roman Holý, Michal Pavlíček a mohli bychom pokračovat dál. Mě ale zajímají Behind The Door. Jedna z nejzajímavějších mladších kapel na poli jazzu. Už jsem vaši kapelu probíral s basistou Lukášem Čuntou, kterého jsem zpovídal nedávno. Jak bys popsal BTD ty?

Příběh Behind the Door je unikátní. Jako patnáctiletí kluci jsme se o víkendech potkávali v prostorách frýdeckomístecké hudební školy, kde jsme si hráli tak něják pro sebe převzaté skladby různých žánrů a kde jsme postupně začali pomalu ale jistě přicházet na chuť jazzu a fusion. Z těchto snah vznikaly první vlastní autorské věci, první ambice a první vlastní koncerty. Žánrově jsme už tehdy byli v podstatě nezařaditelní a to se nás drží do teď. V průběhu let jsme se rozutekli po republice i po světě, ale vždy si na sebe pár týdnů v roce najdeme a tvoříme. Většina členů hraje v renomovaných kapelách nebo doprovází známé osobnosti české populární hudby a BTD je naše srdcovka, ke které se rádi vracíme. Je to kapela, která drží pohromadě díky přátelství a kde můžeme utéct za hranice konvencí, kde zkoušíme posouvat naše interpretační i autorské hranice dál. Za tu dobu bezmála dvaceti let, co kapela existuje, jsme vydali čtyři desky. Poslední deska, která nese název RA!, sklidila kladné ohlasy i u kritiky, což je pro nás známka toho, že kapela roste a že má i po tolika letech smysl, což je motivace i do dalších let.

A když půjdeme ještě blíž k tobě, musíš nám něco říct o své sólové desce. Jak všechna ta hudba vlastně vznikala?

Původně jsem neměl v úmyslu desku vůbec vydávat. Mimo působení v různých projektech ve volných chvílích také tvořím vlastní skladby a když se mi v „šuplíku“ postupně nastřádaly, přišlo mi škoda, aby ležely ladem někde v počítači. Písně jsem pak začal vydávat postupně jako singly. Deska je tak v podstatě kompilace singlů, které jsem v průběhu asi dvou let dokončoval a postupně zveřejňoval. Na každé písni jsem dělal samostatně a přistoupil k ní individuálně.

K interpretaci jsem pak pozval mnoho hostů, ať už vokalistů nebo hudebníků. Teměř každou píseň pak míchal někdo jiný a kompaktní charakter desce dal, po mém rozhodnutí vydat písně jako celek, až mastering Ecsona Waldese. Byla to obrovská aranžérská a produkční zkušenost a byl jsem mile překvapen, že až na drobné výjimky všichni oslovení pozvání ke spolupráci se mnou přijali. Hrozně si vážím toho, že mám na desce Davida Stypku, Michala Pavlíčka, Evu Burešovou, Xaviera Baumaxu, že většinu písní opatřili texty Milan Princ a Petr Soukup... o výčtu muzikantů ani nemluvě.

Předpokládáš, že budeš v autorské hudbě pokračovat?

Tvořím neustale průběžně dál. Občas nějakou skladbu dodám Behind the Door, občas nějakou píseň někomu nabídnu. Autorská tvorba mě hrozně naplňuje, akorát jsem teď v bodě, kdy moc nevím, co s ní. Písní mám na další dvě alba, nápadů habaděj, ale nemám úplně kapacitu na vlastní sólový projekt. Asi nejvíce by se mi líbílo, kdyby si mé písně vzali za své různí interpreti, ale zatím nemůžu najít tu správnou cestu, jak písně nabízet. Ale určitě mě to nezastaví, tvořit budu dál a věřím, že si písně cestu na světlo světa najdou...

Ondro, ty jsi opravdu česká špička mezi dechaři. Co bys poradil mladým ambiciozním hudebníkům, kteří jsou teď na startu své kariéry a chtěli by se dostat tak daleko jako ty? Cvičit ze všech sil?

Cvičit určitě, to je důležité. Hlavně cvičit efektivně, netlouct hodiny prázdnou slámu, ale cvičit soustředěně, vědět, čeho chci dosáhnout, co se chci naučit nebo co chci zlepšit. Já osobně jsem se snažil vždy klást důraz na tón a zvuk nástroje. Důležité je také hudbu poslouchat, poslouchat hudebníky kolem sebe, kolegy, inspirovat se, nemít předsudky, být otevřen všemu, protože všechno tě může obohatit a posunout. Snažit se naslouchat ostatním a hned všechny neodsuzovat nebo neškatulkovat. To samé u hraní. Nebát se žánrů nebo hudby, kterou neznáš nebo jí nerozumíš. Ke všemu se snažit přistupovat konstruktivně a zároveň s pokorou. No, a pro mě asi nejdůležitějsí byla a je trpělivost a víra v to co děláš. Nenechat se otrávit a jít si důsledně za svým.

Když zabrousíme trochu pod povrch – proč vlastně hudbu děláš? Co ti to dává?

Zapeklitá otázka. Hudba mě obklopuje od dětsví, je pro mě zdrojem energie, zážitků, sebevědomí, poznávání, kamarádů a vlastně tak nějak všeho. Definovat absolutně to asi nejde...

Protože nás čte spousta muzikantů, řekneš nám něco o svém vybavení? Na co vlastně hraje Ondřej Klímek?

Nástojů mám opravdu hodně, všechny základní druhy saxofonů, nejpouživanější typy klarinetů, příčných i zobcových fléten, dechový syntezátor... Z nějáké své pověrčivosti bych si rád konkrétní modely a značky nechal pro sebe, ale kdyby to někoho opravdu zajímalo, může se mi klidně ozvat a rád s ním toto téma proberu.

Ondro, krásně jsme si povídali, ale náš prostor je omezený. Poslední otázka – co chystáš a na co se můžeme těšit?

Pomalu se roztáčí soukolí koncertů a já pevně doufám, že už se vše definitivně vrátí do starých dobrých kolejí. Jaro bude ve znamení klubových koncertů Vltavy, s Behind the Door přivezeme desku RA! do několika míst, kde jsme zatím nehráli, jako naříklad do Veselí nad Moravou, Broumova či Červeného Kostelce a také do oblíbeného Jazz Docku v Praze. Dále mě čeká turné s Janem Smigmatorem, který za poslední dobu udělal spoustu dobré muziky a který má naplánované poměrně rozsáhlé turné po českých divadlech a kulturních domech se svým novým a co do obsazení specifickým bigbandem. S akustickou partou Kamila Střihavky snad konečně absolvujeme koncerty, které byly už několikrát přeloženy, ty by měly probíhat taky v ambientním prostředí divadel. V létě bychom pak měli s Honzou Maxiánem a Maxibandem natáčet další díly pořadu Máme rádi Česko. Tím vším se budou prolínat finální práce okolo nové desky Vltavy a pevně věřím, že kromě desky vypustíme ven i pár videoklipů. A kdo ví, třeba vydám nějákou autorskou novinku i já! (smích)