Hovory po zkoušce #40: Michael Nosek

Ahoj Míšo. Na úvod se tě zeptám jako všech – jak jsi potkal hudbu? Hrálo se u vás doma?

Ahoj, moc děkuji za pozvání k povídání, vážím si toho. Řekl bych, že pocházím z požehnané hudební rodiny. Tatínek, maminka i starší brácha se hudbě celý život věnují, čili jsem jí byl vystavený od útlého věku, a to v různých žánrech od klasiky po bigbít, za což jsem momentálně velmi vděčný.

Chodil jsi na bicí někam do ZUŠky?

Ano, chodil jsem k Patrikovi Benkovi do ZUŠ Ivo Žídka v Kravařích ve Slezsku. Lépe jsem skončit – tedy začít – asi ani nemohl.

Tvoje studium hudby se vyvíjelo opravdu zajímavým směrem. Nejprve bych rád zmínil Konzervatoř Jaroslava Ježka. Jak na ta léta vzpomínáš? à propos – ke komu jsi vlastně chodil na bubny?

No jo, Ježkárna je určitě středobodem mého učení se praktickému řemeslu a průniku do hudebního světa v širším slova smyslu. Šel jsem na ni až po osmiletém gymnáziu, čili jsem měl uznanou spoustu „zbytečných“ předmětů a mohl se věnovat pouze hudbě, což pro mne mělo zásadní význam.

Chodil jsem na hlavní obor k Honzovi Linhartovi, který mi trochu upravil techniku rukou, ale hlavně mi zcela samozřejmým způsobem vysvětlil, jak hrát muzikálně, jak se za bubny uvolnit a jak poslouchat. Časem jej výbornou metodikou a bigbítovějším způsobem doplňoval Lukáš „Doxa“ Doksanský a v posledních letech studia jsem rovněž studoval zvuk bicích a groovy s Romanem Víchou a s Dano Šoltisem. Bylo to výživné a krásné.

Společně s Patrikem Benkem se mým učitelům podařilo pokrýt široké spektrum přístupů, které jsem si více či méně osvojil a čerpám z nich samozřejmě dodnes. Druhá neméně důležitá stránka studia na KJJ byl rovněž muzikantský networking. Studenti a pedagogové tam ve vzájemné symbióze tvořili pulzující komunitní organismus. Krásná léta!

Po absolvování KJJ jsi šel ještě na brněnskou JAMU. Proč tam?

Popravdě jsem na JAMU vystudoval bakaláře mezi 5. a 6. ročníkem KJJ. Měl jsem pocit, že se mi vysoká škola může do budoucna hodit. Navíc jsem si říkal, že by nebylo od věci si hlouběji osahat jazzový přístup k hraní, kterému jsem se do to doby příliš nevěnoval. Popravdě jsem tam ale asi moc nezapadl. Já fakt miluju hudbu v její ryzí podobě. V akademickém prostředí jsem se ale spíš trápil. Pro mne se tam ta pravdivá esence ztrácela a měl jsem z toho všeho v hlavě docela slušnou diskotéku. Když to trochu přeženu, měl jsem pocit, že na interpretační seminář v devět hodin ráno bych měl nakráčet automaticky v lakýrkách a v kvádru a ideálně zcela bezchybně interpretovat sólo Maxe Roache z přelomu 21. a 22. ledna 1961 z významného jazzového večírku v New Jersey.

Naštěstí jsem na JAMU měl možnost potkat skvělé lidi a muzikanty, jako jsou Vilém Spilka, Peter Graham, David Dorůžka, Ráďa Zapadlo, Pavel Zlámal, Martin Konvička a mnohé další. Brno jsem tenkrát zvolil proto, abych byl blíže svému osobnímu životu, který ovšem skončil dřív, než jsem stačil na školu nastoupit! (smích)

Zahájil jsem tedy strategický ústup směr HAMU, zkoušel jsem přestoupit každý semestr – vždy zamítnuto. Poslední hřebík do rakve zatloukla po telefonu Lea ze studijního se slovy: „No jo, to tady takhle dělá každý. Do Prahy ho nevezmou, tak udělá přijímačky do Brna a pak by přestupoval. To takhle nejde.“ Děkujeme za názor a posíláme klíčenku! (smích)

Já vím, že projektů a kapel, ve kterých jsi hrál nebo hraješ, je opravdu hodně. Zkusíme aspoň namátkou některé probrat. Hodně mě zaujalo tvoje hraní v Livin Free. To je vlastně nová kapela, ale samé známé tváře.

Ano, je to původně sólový projekt Honzy Holečka, který mě přizval k natočení desky společně s Gumou Kulhánkem a s Tomášem Frolíkem. V průběhu příprav na natáčení se z nás stala kapela. Nebo jsem tomu tak alespoň rozuměl ze své perspektivy.

Zahrát si s Gumou Kulhánkem může být pro někoho (mě nevyjímaje) splněný sen. Když se na vaši souhru basa/bicí podíváš z odstupu – co je vlastně na Gumovi tak skvělého? Nebo zeptám se jinak – čím je podle tebe jeho hra originální nebo specifická?

U Gumy bych určitě vyzdvihnul atribut lidský, parťácký – to je pro mne úplně zásadní. Nemá princeznovské manýry, nepovyšuje se, nás ucha má za sobě rovné a pro kapelu dýchá. No, a co se týče muzikantství, neustále poslouchá novou moderní hudbu, stahuje fóry a groovy, je prostě pořád aktivní hudebník, který nežije ze své minulosti. Na pódiu si pak oproti jiným basistům všímám opravdu tlustého a hlasitého zvuku, častému drop D, používání bezpražce, snímání kabinetu pouze mikrofonem bez přidané linky z aparátu, používá taky krabičky a rád hraje na basu melodicky, čili je pod něj potřeba hrát na bicí méně úderů, aby tam už toho vespod nebylo zas moc!

Na kytaru s vámi hraje úžasný Tomáš Frolík. Spolu s ním a basistou Johnnym Judlem ještě máte trio The Bladderstones, v dobrém slova smyslu ambiciozní kapelu. Je na vás zajímavé, že se na jednu stranu soustředíte na vlastní tvorbu a na stranu druhou ochotně doprovázíte zejména bluesové muzikanty ze zahraničí...

Bladders jsou srdcovka. Oslovujeme se mezi sebou „brácho“ a myslíme to narozdíl od mnohých zcela vážně. S klukama jsem se potkal před X lety na záskoku v jiné kapele a oni se mě ptali, jestli bych nehrál v jejich bandě. Na otázku, co hrajou, mi Frolda řekl, že blues, čili jsem instantně vnitřně zemřel a řekl jsem, že bohužel nemám čas. Vyhmátli mě pak ještě asi za měsíc na jeden koncert v Německu, tak jsem si to poslechl a říkám si, ty jo, to je dobré, už jen se zbavit těch pár k uzoufání nudných coverů a zaměřit se na vlastní věci, protože z těch jsem cítil srdce a opravdovost. Tak jim povidám: „Sorry, spletl jsem se, čas mám!“

No, a já to fakt vydržel – během let jsem neustálým kafráním poslal všecky kavry do pryč a o klasickou dvanáctku zavadíme už jenom v hospodě. Makáme na nové desce, singlu i klipu. Posunuli jsme se víc ke grunge, díky klukům máme špičkový sound, poněvadž ti v těch boardech doslova leží. Písničky jsou syrové, opravdové, s pěknými texty, co chytí za srdce. To jsou tedy ty naše věci. Doprovázíme na českých turné také mnoho bluesových umělců z Británie. Dřív jsem takto jezdíval s různými basisty a byli jsme vlastně no name support pro ty zpěváky, tak jsem si řekl, že by bylo dobré to jezdit jako kapela, dát před setem 1-2 věci v triu za nás samotné a pak doprovázet hlavní hvězdu. Aby si nás všimly nové kluby a noví lidé. Nic jiného v tom není.

Projekt, který rozhodně nemůžeme opomenout, je Krajina Ró, seskupení kolem Michala Němce z legendárních Jablkoň. Když vyšla vaše debutová deska Hotel Blázen, dost lidí si sedlo, jak se říká, na zadek. Jak to celé vzniklo?

Ty jo, musíš mi dát seznam těch sedících, já je radostí vobvolám a poděkuju jim! (smích) Michal Němec oslovil Froldu ke spolupráci na nových písničkách, které nezapadaly do Jabkáče a vyžadovaly odlišný názor a přístup. Michal přizval svou neteř Aničku Břenkovou, Frolda doporučil Johnnyho a mě a bylo hotovo. Točili jsme v Jámoru, udělali tři klipy, napsaly se další písničky a v létě jdeme opět točit desku. Fungující kapela prostě!

Ještě se zeptám na Personal Highway. To je, pokud jsem pochopil, tvůj vlastní projekt?

Jo, tak to je zase nefungující kapela! (smích) Ano, jde o můj vlastní konceptuální projekt. Ideálně by mělo jít o písničky s projektovanými texty, sériemi fotografií a live VJingem s mými videofragmenty. Momentálně hibernujeme, nemám na to dostatek prostoru a času, ale do budoucna bych to určitě chtěl koncepčně dotáhnout a napsat další desku. To mi ale bohužel nejde na povel, tak trošku čekám na signály z vesmíru.

Oprav mě, jestli se mýlím, ale z tvého hudebního počínání cítím vyhýbání se komerci a popu. Máš to takhle nastavené, nebo je to nějaká souhra okolností?

Můžeš todlecto dát červeně? Ó, jak rád bych hrál v dobré popové kapele dobrou popovou hudbu. Ó, jak rád bych měl v kapele řidiče, technika a zvukaře. Ó, jak by mi nevadilo hrát pro víc lidí.

To mě vede k další otázce, která může znít jako klišé, nicméně – co je pro tebe hudba? Co ti dává? Proč se jí věnuješ?

Je to můj duchovní život, moje medicína, moje meditace. Útěk od šeda, životní pouť. První láska, která nikdy neskončila.

Vím, že působíš jako vyhledávaný pedagog bicích. Jak na to jdeš, co je třeba u výuky pro tebe priorita?

To záleží na konkrétní fázi vývoje studenta. Ale zobecnil bych to tak, že zhruba do dvanácti let věku se snažím v dětech hlavně prohloubit – nebo alespoň nezhášet – lásku k hudbě. Techniku řeším jen do bodu, aby si neubližovali a nevybudovali si vyloženě špatný návyk. Zároveň mám sérii výukových videí o technice, kde je vše polopaticky zpracováno a můžou si doma od první hodiny bubnů vše zkoušet už od začátku. To ale samozřejmě nikdo neudělá.

Druhá fáze začíná v momentě, když žáci zjistí, že dřevorubeckou technikou již nezahrají písničku, kterou mají rádi. Pak se věnujeme víc technice, koordinaci a stylovosti. S těmi nejvnímavějšími se potom dotýkáme improvizačních konceptů, zvuku nástroje, ladění a podobně. U soukromých žáků je to pak jinak, to bývají dospělí lidé s určitou představou, tam je to jednodušší.

Protože jsme magazín hlavně pro muzikanty, zajímá nás tvůj gear. Na co vlastně hraješ?

Středobodem zvuku, který nejčastěji hledám, jsou bubny Yamaha Recording Custom Made In Japan. Postavím z nich prakticky jakýkoliv set, poněvadž mám BD 20, 22, FT 16, 18, TT 8 10 12 13 14 15 16. Hraju na ně moc rád i proto, že každý tom má vevnitř na rezo-bláně jednoslovné přání, takže při každém úderu do světa šíří lásku, štěstí, naději, víru, mír, svobodu, zdraví, nebo ohleduplnost k přírodě. Vzal jsem si pro to inspiraci z tibetských modlitebních praporků.

Pokud potřebuji podobný charakter zvuku s větší litráží a s pískovanýma blánama, sáhnu po Premier Genista 90's BD 24 FT 18 TT 10 12 15. Na akustickou hudbu beru měkké a lehce zastřené Mapex Saturn III BD 18 TT 8 10 13 15.

No, a pak mám ještě dvoje „workhorse“ bubny – ostřejší Basix Custom 20 10 12 14 16 a kulatější Yamaha Stage Custom 90's 22 20 10 12 13 14 16. Plechy Istanbul Agop napříč řadami a charaktery. Virblů mám momentálně asi 14, z dlouhodobého hlediska se mi z nich nejvíc líbí Sonor S-Classix 14x5, Pearl Ian Paice Signature 14x6,5 a Drumgear NOB 14x6,5. Blány Remo a Evans. Na virblu nejčastěji Powerstroke 3, na tomech Emperor Coated, na kopu PS3, nebo EMAD. Zajímavá mi přišla na Ian Paiceovi HD Dry, nebo taky UV1. Paličky mám na míru vyrobené od české firmy R-Stick. Rozměrově cca 5B s těžištěm blíž k ruce. Mám je v habrové variantě s kulatou špičkou a v hikoru se soudkovou hlavičkou. K tomu všemu mám kupu eletroniky, padů a triggerů pro stavění hybridních a popových – mrk mrk! – setů.

Protože náš prostor je omezený, dovol mi poslední otázku – co připravuješ a na co se můžeme těšit?

S The Bladderstones chystáme singl Self Adhesive Otto, k němu následně klip, pak točíme celou novou desku Toilet Fame. S Krajinou Ró připravujeme rovněž další desku v létě. V květnu jedeme turné s Mattem Wooseym po Česku. A zrovna tenhle týden dojíždíme turné s Bex Marshall. Je toho teď mnoho, zaplať Pánbů. Díky moc za povídání a zdravím všechny, kteří to dočetli až sem! (smích)