Hovory po zkoušce #42: Roman Haase

Romane, vítej ve Frontmanu. Jak to s tebou bylo na začátku? Jak jsi potkal hudbu? Hrálo se u vás doma?

Otec byl aktivní country hudebník. Hrál na kytaru a zpíval. Maminka hrála na klasickou kytaru. Bratr je kytarista, a tak se i můj první kontakt s hudbou pojil nejprve s tímto nástrojem. Ale nedlouho potom jsem začal projevovat neutuchající zájem o bicí, a tak mne na ně otec bez váhání přihlásil. Čili ano, u nás doma se hrálo, a to doslova. Chudáci sousedi! (smích)

Chodil jsi na bubny do ZUŠky?

Ano, v jedenácti jsem nastoupil. Můj úplně první učitel byl jen o něco málo starší než já. Byl to Radek Šikl, který je dnes bubeníkem v maďarském KISS Forever band a dodnes patří mezi mé nejlepší přátele. V posledním ročníku pak začal na naší ZUŠ učit Michal Kužela, který již v té době učil na konzervatoři. Ujal se mě a připravil mě k talentovkám. Po celou dobu studia na konzervaotoři to byl navíc můj třídní a dodnes jsme kolegové v orchestru Severočeského divadla.

O bratru Zbyňkovi, výborném kytaristovi, jsi už mluvil. Zajímavé na vás je to, že spolu hrajete v profi kapelách dodnes. Co vaše první kapela?

Naše první kapela vznikla právě u nás doma v obýváku! Jednalo se o thrashovou partičku Hydrarrgyrum. Vydrželo nám to ve finále dost dlouho a zaznamenali jsme tenkrát i poměrně nemalé úspěchy. Pak se naše cesty s bráchou i zbytkem kapely asi na šestnáct let rozešly, ale dodnes kapelu udržujeme v aktivním stavu a občas koncertujeme. Natočili jsme před pěti lety i CD Rebirth In Steel, které se setkalo s velmi dobrými kritikami.

Absolvoval jsi teplickou konzervatoř. Zavzpomínáš na ty roky?

Vzpomínám na ně hrozně rád. Zaprvé to bylo velmi produktivní období – zkoušel jsem se dvěma kapelami, sbíral první zkušenosti s hraním v orchestru, zároveň jsem měl dost času na cvičení a vedle přípravy do hodin v Teplicích jsem ještě dojížděl na konzultace do Prahy (k Oto Jarkovi a profesoru Miloši Veselému). A zadruhé jsem měl velké štěstí na výborný kolektiv. Žít neustále v hudebním prostředí a navíc být obklopen skvělými lidmi, to považuji za velkou výhru. A jsem za to moc rád.

Věnuješ se jak rockové, tak také klasické hudbě – a v obou žánrech ve špičkových souborech. Tahle dvojkolejnost mě hrozně zajímá. Já jsem třeba vystudoval konzervatoř v Praze, ale nikdy mě nelákala kariéra v klasickém orchestru. Jak to máš ty?

Ta dvojkolejnost je poměrně dost specifická. Před pár dny jsem tím velice zaujal jednu paní, která se mnou dělala rozhovor do jednoho pořadu v rozhlasu. Nejzásadnější rozdíl vidím v tom, že v orchestru je tvým úkolem co nejprecizněji zahrát již zkomponovaný part, případně snaha maximálně vyhovět požadavkům dirigenta. Ale prostor pro vlastní invenci je v podstatě minimální. Kdežto v kapele jsi sám autorem. Samozřejmě ctíš fráze, hudební logiku, formy a podobně, ale každý koncert je svým způsobem originál.

Jako puberták jsem se samozřejmě viděl v rockové kapele a nic moc jiného mne nezajímalo. Ale během studií na Konzervatoři jsem si vytvořil ke klasické hudbě (včetně opery a hraní v orchestru) velmi kladný vztah a je to pro mne dodnes velice naplňující.

À propos, kde na tebe v rámci klasické hudby můžeme narazit? Kde hraješ?

Již jednadvacet let jsem zaměstnán v orchestru Severočeského divadla v Ústí nad Labem, mém rodišti. A externě se vyskytuji v Severočeské filharmonii, v orchestru nahrávacího studia ve Smečkách (CoPPO), v Českém národním symfonickém orchestru, v Bohemian Symphony Orchetra Prague (BSOP) a dalších uskupeních.

Pojďme teď zpátky k bigbítu. Vím že jsi hrál například v Teplické legendě – Motorbandu. Tam jsi hrál i s bráchou, nebo se pletu?

Nepleteš. Strávili jsme tam s bráchou celkem devět let.

Další zajímavé angažmá je hraní s Inou Urbanovou a Karamelem. Ina i Karamel jsou v rockové hudbě už léta prověřené značky. S Inou hraješ, ale s Karamelem už ne, je to tak?

Ano, s Inou hrajeme stále. Aleš Brichta, u kterého hraju na plný úvazek, má i svou komornější verzi – Aleš Brichta Trio, se kterým také koncertuje a já s bráchou tam nefigurujeme. Čili díky tomu nám zbývá i čas na Inu. Na Karamel už pak bohužel vůbec čas nezbýval, tak jsme ho museli s bráchou opustit. Ale občas mi zavolají na záskok a když mohu, rád jdu. Ty skladby se mi líbí.

Asi nejzásadnější je tvoje pozice bubeníka u již zmíněného Aleše Brichty. Tam hraješ jak jinak než opět s bratrem Zbyňkem. Nejdřív nám řekni, jak jsi se do téhle kapely dostal. Pro mnohé rockové muzikanty může být splněným snem, hrát s člověkem, který stál u základů metalu v Čechách a dlouhá léta byl frontmanem legendárního Arakainu.

Přesně takhle jsem to cítil. Byl jsem už v mladých letech fanouškem Arakainu, a tak si toto angažmá užívám plnými doušky. Když vznikl v roce 2013 Aleš Brichta Project, nastoupil tam Štěpán Smetáček. V podstatě to byla parta, která krátce předtím odehrála tour Arakain memorial. A tam už figuroval i Zbyněk, protože byl předtím členem Alešova ABBandu. A jelikož Štěpán hrál v té době ve Wanastovkách, u Janka Ledeckého a v Krausberry, na nově vzniklý AB Project už mu moc času nezbývalo. A tak jsem ho hned první sezonu alternoval a odehrál jsem více než polovinu koncertů. Což mělo za důsledek, že už jsem pak od září v kapale zůstal jako kmenový člen. A jsem za to dodnes moc rád, protože mne ta spolupráce velice baví.

Jak vlastně s Alešem fungujete jako kapela? Podílíš se nějakým způsobem třeba na tvorbě nové hudby nebo na provozu kapely?

Na tvorbě hudby se podílím spíše v rámci aranží a lehkých úprav některých nápadů, ale konkrétní hudební motivy nepřináším. Na provozu kapely se snažím podílet celkem aktivně, protože hrát s touto partou mě moc baví, a tak s ní chci koncertovat co nejčastěji.

Aleš nedávno oslavil životní jubileum velkým koncertem ve Fóru Karlín. Jak na tohle vzpomínáš?

Na tuhle akci vzpomínám moc rád. Doprovázeli jsme tam spoustu Alešových hostů (Kamil Střihavka, Roman „Izzi“ Izaiáš, Petr Janda, Pepa Vojtek, Petr Kolář a další) a byla s nimi výborná spolupráce. Jedním z hostů byla také Eva Pilarová a ji doprovázet byla veliká čest. Navíc to bylo její poslední vystoupení, ale to samozřejmě tenkrát nikdo netušil.

Není žádným tajemstvím, že Aleš Brichta měl a možná ještě má zdravotní potíže, kvůli kterým na nějakou dobu musel přestat hrát. Nicméně už je opět zpět za mikrofonem, což je dobře. Pokud vím, chystáte velkou akci teď v květnu. Povíš nám o tom víc?

Je to jeden z těch případů, kdy se podílím na provozu kapely! (smích) Jedná se o akci s názvem Aleš Brichta v opeře. Jde o speciální koncert s doprovodem symfonického orchestru na prknech Severočeského divadla. S touto myšlenkou jsme koketovali s naším ředitelem divadla již minulý rok, ale jak pandemie obecně zasáhla do kulturního dění, nevyhnulo se to ani naší dramaturgii. Ale letos Aleš navíc slaví výročí čtyřiceti let účinkování na české hudební scéně, tak se to hodí k tomuto tématu.

Na koncertě totiž zazní kompletní průřez Alešovou kariérou od dob Arakainu přes jeho solovou dráhu, projekt Grizzly, Hattrick, Zemětřesení, ABBand až k současnému Aleš Brichta Project. A jako bonus navíc zazní i árie Pilátův sen jako vzpomínka na Alešovo účinkování v rockové opeře Jesus Christ Superstar právě v roli Piláta. Koncert proběhne 18. května od 19:00 v Severočeském divadle v Ústí nad Labem a odkaz na předprodej je hned na úvodní straně našeho webu.

Romane, jsme magazín hlavně pro muzikanty, a tak mě samozřejmě zajímá tvoje nástrojové vybavení. Na co tedy hraješ?

Již dlouhá léta jsem pod křídly nejlepšího týmu v zemi v rámci všeho, co se kolem bicích pohybuje, a to jsou dle mého Franta Hönig a David Hofrichter. V roce 2005 jsem si nadiktoval speciální set od Sonor Designer a dodnes tuto sadu považuji za to nejlepší, co kdy svět bubnů vymyslel.

Před pár lety jsem si ještě pořídil druhou sadu – DW Collector, ale používám jí jen na některé akce. Každopádně Designery považuji za srdeční záležitost. Činely mám u obou setů Istanbuly a používám jich poměrně hodně! (smích) Double pedal mám Pearl Demon a hrazdu Gibraltar.

Ještě musíme probrat jedno téma, a to je výuka. Jsi vyhledávaným pedagogem bicích nástrojů. Ač pořád ještě mladý, odchoval jsi už několik bubeníků, kteří buď hrají ve známých kapelách, nebo už sami učí. Kde tedy působíš a jak to vlastně s učením máš?

Už jednadvacet let (stejně dlouho jako v divadle) jsem zaměstnán v ZUŠ Chabařovice. A jsem tam celé ty roky velice spokojený. Učení mě baví, s žáky se snažím mít přátelský vztah a když pak vidím jejich úspěchy, mám z toho radost. Navíc mě mile překvapilo, že po covidu zájem o hudební obory opět dost vzrostl.

Mohli bychom si ještě povídat dlouho, ale náš prostor je omezený. Mám tedy na tebe poslední otázku. Co připravuješ, na čem pracuješ a na co se můžeme těšit?

Čeká nás celkem intenzivní sezona s AB Project, dost festivalů, které ted dva roky nebyly. Pak koncertování s Inou, natáčení projektu s Leo Holanem, který byl osmnáct let členem české metalové kapely Škwor, natáčení nově vzniklého projektu Ikara, v červnu koncert muzikálových melodií se Severočeskou filharmonií pod taktovkou Martina Kumžáka, tři koncerty s naší původní thrashovou partičkou Hydrarrgyrum a spousta dalšího!