Hovory po zkoušce #43: Petr Tichý

Ahoj Petře, vítej ve Frontmanu. Na úvod se tě zeptám – jak jsi potkal hudbu? Hrálo se u vás doma?

Ahoj Honzo, díky za pozvání! Ano i ne. Tatínek byl v mládí velmi aktivní muzikant a za války, když dojížděl z Kolína do Prahy na konzervatoř, kterou dělal souběžně se střední ryteckou, hrával v kavárnách a krátce i u R. A. Dvorského. Po válce se usadil v Jablonci nad Nisou. Jenže ve čtyřiceti přestal hrát, prodal flétny a bicí a věnoval se už jen konstruktéřině.

Mě měl až v padesáti. Maminka, učitelka v mateřské školce, hrála na piano, ale doma chtěla mít ticho a klid. Takže se u nás vlastně nehrálo. Ale bylo to tak nějak ve vzduchu a jelikož jsem byl ve školce vždycky poslední, každý den jsem se, než maminka všechno pozamykala, mohl koupat ve zvuku piána. Takže tak.

Chodil jsi do ZUŠky?

Trochu. V páté třídě jsem chodil rok na trombón, ale učitel byl ras a na to nemám povahu. Po roce jsem toho nechal. Pak jsem chodil v patnácti asi rok soukromě na kytaru a v sedmnácti v Jablonci nad Nisou opět do ZUŠky na kontrabas k Vláďovi Blažkovi. To už bylo skvělý a jsme spolu stále v kontaktu.

Pak jsi šel studovat na konzervatoř. Bylo to tak, že sis v nějaký moment řekl – tak a chci dělat jen hudbu a pořádně?

Já jsem původně vůbec neměl v plánu živit se hudbou. Po gymnáziu jsem šel na strojní fakultu ČVUT a může za to právě Vláďa Blažek, který mě nasměroval na Ježkovu konzervatoř, která v té době neměla vlastní budovu a šla stíhat studovat při vejšce, protože po odpolednách okupovala různé základní školy.

Ano, po pěti letech přišel moment, kdy už jsem nestíhal rýsovat a cítil jsem, že se musím rozhodnout. Že je to buď, a nebo. Strojařina mi šla velmi snadno a bylo jasné, že finančně má úplně jiný potenciál. Mnohem lépe mi však bylo s muzikantama. Tak se ze mě inženýr nestal.

Konzervatoř ti nestačila a pokud vím, studoval jsi i na jazzovém oddělení pražské HAMU. Zavzpomínáš?

Dokonce jsem chodil mezitím i na VOŠ Jaroslava Ježka. Bylo to tak, že jsem oslovil Jaromíra Honzáka, jestli bych k němu nemohl na nějaké kondice a ten mi řekl, ať zkusím zrovna se otvírající VOŠku, kterou v té době vedl. Do toho se nám v prváku narodil Vašík. Ve druháku Bětka. A ve třeťáku jsme počali Mikuláše... Byl to mazec...

A po čase se stejný příběh v podstatě opakoval s HAMU, až na to, že bez dalších potomků. Měl jsem pocit, že potřebuju nějaké nové impulzy, potkal jsem Jaromíra a otevíralo se zrovna jazzové oddělení. Bylo to výborný. Přišel tam tenkrát Jirka Slavík a zase se mi otevřely nové horizonty.

Hraješ na kontrabas i na elektrickou baskytaru. Mám tě spojeného tedy spíš s tím kontrabasem. Jak vlastně rozděluješ použití těchto nástrojů? Kontrabas používáš čistě jen do akustické hudby?

Tyhle dva nástroje mají společné ladění, notaci a mohou v hudbě zastupovat stejné místo. Ale charakter jejich zvuku a výrazové prostředky jsou někde úplně jinde. Mají tolik společného asi jako housle a mandolína.

Kontrabas mě chytil od prvního okamžiku. Baskytaru jsem začal používat až tam, kde zvuk kontrabasu nedělal tu správnou práci. Někdo to může mít třeba naopak. Hraju teď v opeře Matouše Hejla Přízraky podle Ibsena. Matouš našel a využil v opeře zvuky, o kterých jsem ani neměl zdání. Zkoušeli jsme některé části na oba nástroje, ale je to zkrátka nezastupitelné. Někde vyhrál kontrabas a někde baskytara, ta dokonce asi z 90 %.

Tohle hledání začalo už v Alviku, kde byla baskytara byla jen v některých písních. Naopak v kapele Napořád už na kontrabas nehraju vůbec.

Ptám se taky proto, že jsem se dočetl, že vlastníš elektroakustický kontrabas vyrobený podle vlastního návrhu. Je to tvůj vysněný nástroj, použitelný úplně všude?

Nápad se zmenšenou basou vznikl už na samém počátku mého hraní na kontrabas, když jsem chodil hrát s basou přes rameno do hospody dva kilometry od domova. Večer v osm tam a ráno v sedm zpátky. Dělal jsem si různé návrhy zmenšenin, když jsem se nudil na přednáškách.

Pak jsem potkal takový hybrid. Tělo z violoncella s krkem prodlouženým na normální menzuru kontrabasu. Docela to hrálo, ale nástroj se mi vůbec nelíbil. Po letech jsem zjistil, že něco takového už vyrábí Kolstein v Americe. V té době jsem zrovna hledal nový zvuk.

Elektroakustický kontrabas pro mě podle mých výkresů vyrobil mistr houslař Jiří Petlach. Nástroj to je dobrý. Velmi dobře se na něj hraje a když jsem na něj hrál poprvé, ten den, kdy jsem ho vyzvedl, bylo to zrovna na velké stagi na festivalu v Plumlově. Měl jsem pocit, že se poprvé životě dobře slyším. 

Ale zpátky ke zvuku. Ano, mohl by to být univerzální nástroj. Jenže zeptej se nějakého kytaristy, jestli mu stačí jedna kytara na všechno. Mám čtyři kontrabasy a pravidelně se ráno rozhoduji, na který z nich budu večer hrát. Nezáleží jenom na stylu, ale i na mé náladě. Elektroakustický kontrabas používám teď nejčastěji na duo s Ridinou, Divou Baarou a v NTS triu. Je méně náchylný na zpětnou vazbu a má konkrétnější zvuk.

Taky mám na jednom kontrabasu střevové struny, které přináší zase úplný jiný pocit propojení. Používám je nejčastěji v improvizačním triu s Aničkou Romanovskou a Michalem Hrubým a na jazz. Ale taky v kapele Míry Kemela a Franty Skály. Podle nálady...

Projektů a kapel, kde účinkuješ, je skutečně mnoho, ostatně čtenáři se mohou více informací dozvědět třeba na tvém webu. My se zastavíme alespoň u některých. Co mě na tvém hraní baví, je stylová pestrost od jazzu přes rock až po elektroniku. Jsi takový ten věčně hledající? Nebo si tě příležitosti nacházejí samy?

Nevím. Nejspíš obojí. Pestrost mě opravdu baví a naplňuje a někdy se to opravdu sejde, jako zrovna teď, že hraju každý den s jinou kapelou. Díky za to!

Třeba hraní s Ridinou Ahmedovou ve vašem projektu HLASkontraBAS, to je velmi zajímavá hudba snažící se za použití minima prostředků (dva nástroje) docílit maximálního výsledku. Vnímám to správně?

Přesně tak. Nepoužíváme ani žádné efekty, nepřidáváme žádné jiné nástroje. Používáme jen looper a na koncerty nemáme nikdy přednahraný žádný zvuk. Jen hlas a kontrabas. S Ridinou se známe už pětadvacet let a nápad hrát v duu vznikl už tenkrát. Koneckonců, v jazzu to není nějak neobvykle spojení.

S vaší hudbou jste byli dokonce nominováni na ceny Anděl 2016 v kategorii World Music. Asi vás to potěšilo, ne?

Tu kategorii už bohužel zrušili. Určitě by mělo minimálně na nominaci šanci loňské album Zimnice Katky Göttlichové, které zaznamenalo slušný ohlas v zahraničních žebříčcích.

No, tak samozřejmě, potěšilo nás to. Ani jsme něco takového nečekali. Je to takové potvrzení, že to člověk nedělá jenom pro sebe a že to těší i další lidi. Používat looping ve dvou je opravdu speciální disciplína a docela dlouho jsme hledali cestu, jak to dělat, abychom v tom byli oba spokojení. Oba ovládáme společný looper a v některých skladbách měníme aranžmá, jak koho napadne. Drží nás to ve střehu.

Vlastně neznám žádné jiné takové duo ani ve světě, které by používalo jen akustické nástroje, loopovalo a nepoužívalo přednahrané smyčky. Doufám, že po tomhle článku se někdo ozve, že to dělá a nebo že někoho zná, to by bylo skvělé. Kdysi to dělali DVA, zažil jsem jejich krásný a intimní koncert v Olomouci na festivalu animovaného filmu.

Ještě bych doplnil k nahrávání té naší desky s Ridinou, za kterou jsme byli nominovaní na Anděla, že jsme ji ve studiu nahrávali přímo na looper, ale vedle toho používali X dalších mikrofonů. Následně jsme použili ten který mikrofon a nahradili stopu z looperu. A to všechno pak přemíchali. Docela rychlé nahrávání, se zachováním živosti a kontinuity – a pak děsná piplačka. Například mi v jednom místě chyběl nádech od Ridiny. Myslel jsem si, že ve skladbě hravě najdu jiný, ale byl to velký omyl. I nádech může být nezaměnitelný. Nakonec jsem vhodný našel v jiné skladbě.

Oproti tomu uskupení NTS (Nejtkův Tichý Smetáček) lze popsat jako řekněme alternativní jazz rock... Občas mi to přijde jako docela nářez...

Tak tahle kapela je můj další splněný sen. Je jedno, jak často hrajeme nebo nahráváme. Je to nejen nářez, ale především čistá radost z proudící energie, ať už improvizujeme, nebo hrajeme jakkoli složité kompozice. Každý nápad se využije. Lze jít do extrémů.

Jak jste se vlastně s bubeníkem Štěpánem Smetáčkem a klávesistou Michalem Nejtkem dali dohromady?

S Michalem jsme se seznámili v doprovodné kapele čínské zpěvačky Feng-yűn Song. Začli jsme fungovat jako samostatné trio, ale Tomáš Herian, skvělý bubeník, se v jednu chvíli začal velmi vyhraňovat a zajímal ho jen drum and bass.

V té době jsem na jednom open micu potkal Štěpána a hrozně se mi líbilo, co dělá. Řekl jsem o něm Michalovi a ten na to, že už mu ho doporučoval Jakub Zitko. V JazzDocku jsme si zahráli jeden večer jam session. Potom Štěpán řekl, že musíme do studia – prozkoumat naše možnosti, a tak vznikla první deska Libido Trip. Je to v podstatě výběr improvizací s následnou postprodukcí. Kromě Pygmejů. To je kompozice vzniklá na základě improvizace prvního večera.

Dalším zajímavým směrem ve tvém hraní jsou věci z oblasti elektroniky, například Alvik, nebo Floex. Co ti tenhle směr hudby dává?

Tak to se musím vrátit o nějakých čtyřiadvacet let zpět. Tenkrát jsem byl zahleděný do jazzu a v podstatě jsem nechtěl dělat nic jiného. Zkušenost s Floexem mě z toho velmi příjemně vytrhla. Následoval Alvik s Anyou a Mishanem, který v tom pokračoval.

Ale především asi není až tak důležité, jakou hudbu člověk dělá. Děláme to především proto, že hudba spojuje. Spojuje lidi se stejným nebo podobným vkusem, se stejným nebo podobným vnímáním světa na nějaké podprahové, intuitivní úrovni. Je v tom kus hledání. Je to možná odpověď na tvou přecházející otázku. Asi by mi nestačilo pobývat jen v nějakém konzervativním stylu nebo stylizaci.

Z tvých projektů bych ještě rád zmínil třeba Třaskavou směs známého výtvarníka Františka Skály. Myslím že hodně čtenářů bude zajímat, jak se dělá hudba s Františkem Skálou. (smích)

Franta začne zpívat a hrát a my se přidáme. Takhle jednoduchý to je. Každý, kdo zná Frantu, ví, že může hrát až do rána a že bude poslední, kdo půjde spát. Toto i jeho humor je mi velmi blízký.

K Frantovi mě přivedl Petr Nikl – a toho taky netřeba představovat. Když není dlouho koncert, Franta svolá mejdan v ateliéru a to je v podstatě zkouška. Kromě Petra tam ještě zlobí Míra Černý na cello nebo elektrickou kytaru a jeho syn Ondra na trumpetu nebo trombon. Doufám, že brzy nahrajeme nové písně.

Ještě nám pověz o hraní s Divou Baarou.

Zpěvačku buďto miluješ a nebo... podle toho, jak to každý cítí, doporučuju vyrazit na koncert a nebo raději ne! (smích) Připravuje se další deska. Hraje nám to, myslím, moc pěkně a koncerty si užívám. Obzvlášť, když může Radek Krampl na vibrafon, který je spíš než stálý host stálým členem, který občas nemůže. Na bicí tam hraje Mishan z Alviku, který produkoval první desku Divé Baary. Takže jak vidíš, okruh lidí, se kterými jsem, se zas tak nemění.

Jak už jsem předesílal – o hudebních projektech bychom se mohli bavit dále a dále. Ještě ale potřebujeme probrat jedno důležité téma, a to je výuka. Vím o tobě, že učíš hru na kontrabas. Jak vlastně přistupuješ k výuce?

Individuálně. Mám pocit, že jsem ještě neměl dva žáky, ke kterým bych mohl přistupovat stejně. Každý má za sebou zcela jiné hudební zkušenosti, jinou hudební průpravu, hudební vyspělost a také jinou motivací a povahu.

Někdo si potřebuje z každé nové hodiny odnést nějaký nový poznatek, objev. Někdo si potřebuje více utvrdit, že to co dělá, je správně. Je to velké dobrodružství, hledat, co kdo potřebuje. A velký zážitek je vidět, že je to těší, tahat se s kontrabasem na další a další hodiny.

Protože jsem taky učitel, doplním ještě otázku – kolegové učitelští jistě pochopí. Co děláš pro to, aby výuka bavila nejen tvoje žáky, ale i tebe?

Učím na ZUŠ jen jedno odpoledne a sem tam někoho soukromě, takže pro to nemusím dělat nic. Prostě mě to baví. Jen jsem občas překvapen, jak to může být objevné a inspirativní i pro mě.

Jelikož máme omezený prostor, zeptám se tě na poslední věc – na čem teď pracuješ a na jakou hudbu se můžeme těšit?

Před pár týdny nám vyšla u slovenského vydavatelství Hevhetia live nahrávka živého koncertu Romanovská Tichý Hrubý & Kugel s bubeníkem německé freejazzové scény. Vrátili jsme se z pařížského nahrávání se stejným triem, ale ve spolupráci s Garthem Knoxem, irským hráčem na violu a violu d'amore. CD vyjde na podzim.

Loni jsme nahrávali příběhy a horory s Aničkou Romanovskou s půjčeným nástrojem od Klause s názvem balast string. To čeká na výběr a mix.

V dohledné době snad vyjdou další alba, na kterých jsem se mohl podílet. Nahrál jsem kontrabas do písní Žofii Kabelkové a Janě Vébrové – obě úžasné písničkářky, které mě fascinují už léta.

S Rózou Havelkovou jsme se potkali u ohně v zahrádkářské kolonii. Zrovna jsem měl s sebou kontrabas a ona akordeon. No, a brzy vyjde album jejích šansonů. Má to vtip a nadhled.

Nahrál jsem také kontrabas na dětské album Kateřiny Evy Lanči, věnované ptákům. Myslím, že se budou bavit i dospělí.

Ve fázi domlouvání vydavatelství je loňský projekt novozélandského kytaristy Jono Bono Heyese, který pozval z Londýna Jerryho Boyse. To je chlapík, který nahrál známou Buena Vistu Social Club. Nahrávali jsme stejným způsobem, všichni najednou v jedné místnosti, týden mimo civilizaci v úžasné atmosféře s Trevorem Colmanem, Edouardem Heilbronem, AN-NOU Štěpánovou, Julií Stinger a Pablem Djazem.

Do své kapely mě angažovala Bára Zmeková a čekají nás zajímavé koncerty.

Na Wordfestu vystoupíme s norskou zpěvačkou Ane Bjerkan v rozšířené sestavě.

Připravujeme nové skladby s HLASkontraBASovým duem s Ridinou Ahmedovou.

Pokračujeme v projektu Hlaskontrabas Oktet, kde jsme looper nahradili skutečnými zpěvačkami a kontrabasisty. Toto uskupení je tak mimořádné, že jsme se rozhodli oslovit další skladatele a jejich skladby budeme realizovat na podzim a příští rok. Budou mezi nimi například Adam Ben Ezra, Vladimír Václavek, Petr Wajsar, Mats Eilertsen, Niels Aukland, Matěj Kroupa nebo Beáta Hlavenková.

Kromě nových projektů budu v létě hrát s kapelou Míry Kemela, Paulem Novotným a Sašou Yasinskim, kapelou Napořád, Divou Baarou, NTS triem, Přízraky Matouše Hejla, s Katkou Göttlichovou a s představením Hadry.

17. července se těším na mimořádnou akci. Trio Romanovská Tichý Hrubý bude hrát volně Händelovu Vodní hudbu. Koncert proběhne od 17:00 v bazénu Sokola v Riegrových sadech jako reminiscence na performanci Milana Adamciaka ze 70. let. Hudba bude znít nad i pod hladinou.

Také se v červenci zúčastním hudebně improvizačních kurzů jako lektor. Pro zájemce informace na www.impromusic.cz.

Snad jsem na nic nezapomněl... Těším se na to všechno, zdravím čtenáře a snad se potkáme někde na koncertě!