Hovory po zkoušce #44: Jan Tulenko

Ahoj Honzo, vítej u nás ve Frontmanu. Jak to u tebe bylo na začátku? Jak jsi potkal hudbu? Hrálo se u vás doma?

Ahoj, to se stalo na základní škole. Přišel k nám do třídy novej žák, jmenoval se Libor Šmoldas a hrál Nirvanu na španělku. Tak jsem sundal doma ze zdi kytaru a začal chodit ke stejnýmu učiteli Pepovi Kůstkovi a za pár týdnů jsme hráli Nirvanu spolu. Založili jsme kapelu Slimákova Snídaně a záhy měli vyprodaný jídelny, což se mi ještě dlouho potom, co jsem muziku začal brát vážně, nepoštěstilo, mít dvě stě lidí na koncertě.

Jinak sestra hrála devět let na klavír, ale klasiku, což znamená čtyři roky jednu skladbu, což mě od hudby spíš odrazovalo. A strejda byl takovej multiinstrumentalista, po něm to asi mám.

Možná triviální dotaz, ale proč vlastně kytara?

Protože byla po ruce a dá se všude tahat a dá se na ni zahrát všechno. Ale není to jen o kytaře. Záhy mě začala bavit i basa a bicí. Prostě všechno, co jsem potřeboval k tomu, abych pochopil, jak skládat muziku a tím i hrát líp na kytaru.

Pak jsi šel studovat na KJJ. Ale pokud vím, původně jsi snad studoval informatiku...

Ono to bylo vlastně obráceně: nejdřív jsem šel na gympl, kde už jsem věděl, že to není pro mě. Ve druháku jsem zkusil přijímačky na konzervatoř, což mi bylo umožněno jen proto, že tam brali jednoho z osmdesáti dvou uchazečů. Bohužel to vyšlo. To bylo taky vtipný – u zkoušek jsem s sebou neměl podklad ke skladbě, kterou jsem dřel, protože mi bylo řečeno, že to je moderní škola, kde mají mašiny, který mě doprovodí. No, to tam nebylo. Byla tam nějaká mašina, která uměla jiný podklady. Tak jsem řekl, ať to pustí, že tam něco zaimprovizuju.

Po konzervatoři přišel rok na informatice – jen kvůli rodičům, abych měl ty slavný zadní vrátka. Došlo mi, že jako programátor sice dostal vysokej plat, ale jenom jednou – než bych se zastřelil. Takže když přišlo nějaký turné během zkouškovýho, bral jsem to jako vysvobození. I tak jsem ten rok dodělal, ale dodneška nechápu, jak mě tam ty matfyzáci mohli trpět. Muzikanta, kterej po konzervatoři kouká na integrály a říká si, co tam sakra dělají ty vykřičníky.

Kapel a projektů, kterých se účastníš, bylo a je opravdu hodně. Pojdme se zastavit alespoň u některých. Já jsem tě snad prvně zaregistroval v kapele Gang Ala Basta. To byla kapela, která měla ale hodně našlápnuto. Měli jste, pokud vím, v určité době i dost mediální pozornosti. Zavzpomínáš?

Jasný, tam jsem začal hrát, když mi bylo patnáct. Super kapela, skvělý vzpomínky. Byl to teda velkej rokenrol, takže když se zamyslím, nemůžu si na ty vzpomínky vzpomenout. Tam jsem si zahrál s Adamem Stivínem, se kterým jsme potom ještě s Ondrou Rumlem a Ondrou Pomajslem a dalšíma muzikantama dělali IN2FUNK.

Nicméně Gang Ala nebyla tvoje první kapela...

Ne, předtím byla právě Slimákova Snídaně a pak kapela, se kterou jsme zkoušeli na Brusnici u Kaštánka, kde jsme se potkali právě s Michalem Pavlíčkem mladším a udělali Gangalu.

Dost výraznou stopu jsi nechal v TOP Dream Company. Hraješ s nimi ještě?

S TDC už nehraju. Bylo to období, kdy jsem byl na roztrhání a na tu kapelu neměl vůbec čas. Ale je fakt, že mi to stylově sedělo a ukázal jsem tam ten pravej funk, kterej jsem dřel celej život.

V posledních letech jsem tě vídal hlavně v Boom Bandu Jiřího Dvořáka. Jak ses do kapely dostal?

Dostal jsem se tam klasicky jako záskok, kdy jsem se měl naučit Gotta, Vondráčkovou a ještě něco – včetně jejich 300 písní, které hrajou, když hrajou sami. Byl to nářez a byly na to tři týdny, kdy jsem k tomu ještě hrál všude možně. Řekl jsem si: „To nejde, tak to udělám.“ Mám tyhle výzvy rád, ale tak jednou ročně.

Někdo tě možná bude znát z pořadu Máme Rádi Česko.

Jo, tam se stala celkem vtipná rošáda. Ten pořad jsem dělal s Boom Bandem, ale pak se vedení po letech rozhodlo, že vymění kapelu. Do tý nový mě ale oslovil Honza Maxián, se kterým jsem už předtím natočil spoustu filmový hudby. Takže ve finále se všichni vyměnili a já tam zůstal. V tu chvíli jsem si říkal, že asi nikomu jen tak nevysvětlím, že s tím nemám nic společnýho.

Taky hraješ s Davidem Krausem a s Noidem. Přiblížíš nám spolupráci s těmito opravdu výraznými osobnostmi naší scény?

S Davidem už nehraju. Odešel jsem před necelým rokem z kapely, se kterou jsme asi deset let dělali Show Jana Krause. Já z kapel jen tak neodcházím, čas společně strávený je pro mě veličinou, která se nedá jen tak nahradit. David chtěl, aby se střídaly dvě kapely. A to je něco, co moje myšlení ze starý školy nedokáže přijmout. Tak jsem to vyřešil takhle, abychom zůstali aspoň přátelé, protože spolupráce s touhle podmínkou by určitě vedla k zániku přátelství a k pocitu ztráty vlastní hodnoty.

S Noidem mám pocit, že jsme jak dva malí kluci, který na základce přemýšlí, jakou lumpárnu zase provedou. Běžně se mlátíme před koncertem a on mi chce dokázat, že moje kung-fu je proti jeho kick boxu k ničemu. Před týdnem jsme blbli na zkoušce a po chvíli mi ukopnul prst a dodneška mě bolí. Aby toho nebylo málo, napadlo nás dát si páku – a když jsem dneska dodělal vyvýšený záhon na zahradě, po vykopaní dvou tun zeminy úplně přesně vím, proč zítra budu mít problém na zkoušce. A tou zeminou to nebude.

Jsi považovaný za jednoho z nejlepších kytaristů u nás. Asi za všechno mluví mezi muzikanty známá historka, jak jsi zaskakoval za Míru Chyšku u J.A.R. To je hraní z kategorie snů. Jak se to vlastně semlelo?

No, rozhodně se to semlelo rychle. Dneska už jsem slušnej člověk, ale tehdy jsem ještě ve tři hodiny odpoledne byl v posteli a spal. A probudil mě telefon, jestli můžu být v pět ve Varech a hrát s Jarem.

Nepřemyšlel jsem ani vteřinu, mám tyhle výzvy rád a věděl jsem, že to dám. Prostě budu držet groove a jednou za minutu, až tam bude nějaký unisono, zvednu ruce. V Praze sednul za volant Radek Kašpar a já si mohl aspoň na mobilní aplikaci Piano zjistit první kilo u každý pecky, což byly moje jediný poznámky. Před náma hrál Michal Pavlíček a když viděl moje poznámky, začal se smát, že prý jsem blázen. To mi samozřejmě dodalo kuráž o to víc. Pak bylo další hraní za dva týdny, ale to už byla nuda, na to už byl čas.

Vím o tobě, že se kromě hraní věnuješ i nahrávání. Máš svoje vlastní krásné studio. Pochlubíš se nám nějakými plody ze zahrádky? S kým jsi třeba točil?

Je to takový studio na mýtince. Lezou do něj furt nějaký lidi. Moje nahrávací kapacity jsou celkem omezený, mám ho hlavně proto, abych tady mohl natáčet, kdykoliv potřebuju a převážně s lidmi, se kterými spolupracuju. Ale jednou ročně tady udělám rád nějaký cizí projekt.

Ještě pojďme na chvilku zpátky ke kytaře. Naše čtenáře bude určitě zajímat, na co vlastně hraješ. Co používáš za gear?

Moje hlavní kytara je Suhr Classic Mike Landau model a aparát Bogner Shiva s boxem 2x12 oversized. Hraček mám samozřejmě hodně, ale vypíchl bych BluGuitar, na který poslední dobou hraju skoro pořád, protože váží jen jedno kilo.

Ještě musíme zmínit jedno téma, a to je učení. Vím o tvé výuce na kytaru. Učíš ještě?

Učil jsem od svých patnácti do třiceti let, ale pak už jsem to přestal stíhat a taky jsem si uvědomil, že se sám mám pořád co učit.

Začínající kytaristy určitě bude zajímat, jak to vlastně máš třeba s trémou. Jsi trémista, po všech těch letech, nebo jsi nikdy nebyl? Případně jak to zvládáš?

Na tohle se mě ptá celkem dost lidí, jak tohle řeším, protože vypadám, že se mi to neděje. Tréma tam kupodivu je a po těch tisících koncertech nezmizela ani trochu. Je to o tom, že se jí člověk nesmí nechat pohltit, ale musí ji využít, aby ho vybičovala k lepším výkonům. Můj trik je, že když náhodou lidi nevrací energii, zaměřím se na kapelu a prostě hraju pro ně a čerpám od nich. Druhá část je o tom, vypadat suverénně za každých okolností – lidi nezajímá, že jsi měl třeba špatnej den. Takže prostě člověk dělá něco tak dlouho, až tomu začne sám věřit.

Honzo, mohli bychom si povídat ještě dlouho, nicméně náš prostor je omezený. Tedy poslední otázka – co chystáš a na co se můžeme těšit?

Teď se chystám najít si manželku, založit rodinu, předělat studio na dětský pokoj a prodat těch dvacet kytar, na který nehraju, aby bylo na plínky. Pak se chystám předělat barák na to, aby byl energeticky a potravinově soběstačný, to mě láká dost a už k tomu moc nechybí. Možná se taky trošku pověnovat tomu svýmu kung-fu, aby Noid neměl šanci... Doufám, že jsi nemyslel muziku. (smích)