Hovory po zkoušce #45: Petr Henych

Ahoj Petře, vítej ve Frontmanu. Na úvod klasická otázka – jak jsi potkal hudbu? Hrálo se u vás doma?

Doma se nehrálo. Táta měl sice klarinet, na který nějak uměl, ale vlastně co pamatuji, hrál na něj jen párkrát a jen doma. K muzice měl sklony o tři roky starší bratr. Tíhnul k bicím, u kterých ve finále skončil, ale v tom školním věku si tak akorát vymohl hudebku se zobcovou flétnou, což bylo utrpení jak pro něj, tak pro tátu, který s ním doma cvičil. Takže to pak nějak skončilo a já, jak jsem to celé pozoroval, měl jsem už předem hrůzu z toho, aby mě naši také nedali do hudebky.

Nestalo se, a k hudbě a kytaře jsem přičichl později na základce, když kamarád, který měl snad jako jediný ze třídy kazetový magnetofon a přístup k zahraniční hudbě, pouštěl nahrávky Kiss, Uriah Heep, Slade a podobně. U nás doma byl starej kotoučovej magneťák Tesla B4 a na něm měli naši nějaké Beatles a české věci typu Waldemar Matuška nebo Michal Tučný.

Takže brácha, hned jak to bylo možné, pořídil gramofon a půjčoval si od kamarádů LP prodávané na nelegálních burzách. Ale nijak moc toho nebylo. Nějaký Black Sabbath, AC/DC, Frank Zappa, Van Halen... Nezanedbávali jsme proto ani kvalitní československou scénu jako třeba Blue Effect s Radimem Hladíkem, Fermátu s Fero Griglákem, Mariana Vargu, Jazzrockové dílny, samozřejmě Pražský Výběr a vše kolem Michala Pavlíčka a Michaela Kocába.

Také jsme v prodejně polské kultury kupovali legendární polskou kapelu SBB. No a první kontakty s kytarou probíhaly u strýce, který měl pověšenou na hřebíku „gibsonku – lubovku“ z dob, kdy ještě hrál a zpíval na pódiích, než mu to teta po svatbě zarazila.

Takže jsi samouk? Proč sis vybral zrovna kytaru?

Hudebka tedy, jak jsem už řekl, neproběhla, nicméně jsem po hudebním vzdělání začal toužit později. Mohl jsem si ho ale dovolit bohužel až v pětadvaceti letech, kdy jsem po dvouleté pauze od absolvování ČVUT zkusil Konzervatoř Jaroslava Ježka.

Velkou satisfakcí pro mě bylo už to, že mě vůbec přijali – ten rok myslím přijali pouze dva lidi na rockovou kytaru. Jenže něco jiného je dělat školu jako náctiletý, zajištěný a bydlící u rodičů, než jako pětadvacetiletý, pracující a ženatý se závazky s v podstatě druhým zaměstnáním hudebníka – v té době jsem zrovna hrál v Kreysonu Ladislava Křížka.

Takže jaksi nebyl moc čas na cvičení zadaných úloh. První ročník ještě šel, ale v polovině druhého jsem studium přerušil a už nikdy nenavázal. Možná bych to nějak zvládnul a prolezl, ale zrovna hudbu jsem šidit nechtěl. A když jsem na to neměl čas, nechtěl jsem otravovat kantory svou nepřipraveností na hodiny. Čili jsem vlastně samouk, nic nového jsem se tam naučit nestihl.

Proč kytara? Jednak mě okouzlila ta strejdova, vždy když jsem ji sundal z toho hřebíku a neohrabaně zkoušel něco vyluzovat, ale co mě absolutně dostalo a probudilo ve mně ten chtíč hrát právě na kytaru, byl zvuk kytary (nic zvláštního z pohledu dneška) a hlavně celková atmosféra živáku Katapultu, zaznamenaného na jejich stříbrném albu. To mi bylo deset let.

Ale svou první kytaru, takovou nějakou menší akustiku, jsem získal až o dva roky později. A na první elektriku jsem si musel ještě další dva roky počkat. Takže jsem seriózně začal až ve čtrnácti letech, to už měl například takový Paul Gilbert za sebou deset let praxe. Ty roky v dětství jsou znát nejvíc. Čím je člověk starší, tím jde vše mnohem těžkopádněji.

Platíš za jednoho z nejlepších tuzemských rockových kytaristů. Docela rád bych věděl, jaká muzika tě formovala stran kytary...

No, já doufám, že jsem alespoň v první stovce takového seznamu. I když, jak se to měří? A není to nakonec jedno? Důležité je, jak člověk poslouží dané hudbě – a na některou toho opravdu moc umět nemusí. Přesto je úspěšná a lidi ji mají rádi a daný muzikant i fanoušek je ukojen.

Já mám bohužel sám v sobě až svazujícího kritika, a tak jsem málokdy spokojen s tím, co ze mě leze. A docela mě to už za ta léta drtí, jsem v tomhle ohledu fakt nešťastná povaha. Na druhou stranu mi to dává jistotu, že bude na čem pracovat až do posledního dne.

Muziku, která mě formovala, jsem už naznačil v odpovědi na první otázku, ale samozřejmě potom novodobější heroes jako Satriani, Vai, Malmsteen, Moore, Gilbert, Howe, Kotzen, Van Halen a zástupy dalších mi pak nedávaly spát. Postupem doby jsem obdivoval a obdivuji další a další démony šesti strun a sleduji ten naprosto neuvěřitelně šílený progres, který se nikdy nezastaví, to už je mi jasné.

I když jsem si myslel, že v 90. letech byla kytara už na svých limitech. No jo, ale ono to není o limitech kytary jako takové, ale o limitech samotného člověka, a ten na nich není ani zdaleka. Tak se už jen usmívám, když vidím a slyším kluky, jako je například Max Ostro nebo ty kluky z kapely Polyphia. Ale další a další to spolehlivě posunou ještě dál.

Projektů a kapel, které máš za sebou, nebo se jich aktivně účastníš, je za ta léta už opravdu hodně. Pojďme zkusit probrat alespoň některé. Většina lidí tě asi poprvé zaregistrovala v kapele John Dovanni. Vím, že bylo období, kdy jste měli ale hodně našlápnuto. Zavzpomínáš?

John Dovanni byla kapela, kterou si pod sebe vzalo tehdy zásadní hudební vydavatelství, které mělo ve stáji třeba Team s Paľo Haberou, Kreyson s Láďou Křížkem, Lucii, Wanastowi Vjecy, Tublatanku, Kern, Žentour s Jankem Ledeckým a mnoho dalších zásadních kapel a interpretů z Čech i Slovenska.

Možná jsem tu kapelu pohřbil já, když jsem přešel ke Kreyson a nechal se Láďou tak zmanipulovat, že jsem ukončil své působení v JD, aby mě měl jen pro sebe. Nicméně pak jsme se stejně s JD znovu dali dohromady, složitě se vyvázali z exkluzivní smlouvy a natočili druhé album u vydavatelství Happy Music.

Ale potom jsem já i bubeník Dan Šůra nastoupili k Vilému Čokovi do Delirium Tremens. No, a s Vildou jsme hráli „jak prokoplí“, takže na JD už nezbyl čas. Zpěvák Tomáš Kollinger se naplno ponořil do podnikání a celé to šlo k ledu. Takže našlápnuto jsme měli možná tak exkluzivní smlouvou s Tommü Records na tři alba a sedm let.

Pokračujme Láďou Křížkem a kapelou Kreyson. Láďa je velmi výrazná pěvecká osobnost...

Láďa je velmi výrazná osobnost tak nějak celkově. Já jsem vlastně vděčný za tu zkušenost – jak lidskou, tak muzikantskou. Přivedlo mě to k přátelství s kytaristou Jardou Bartoněm, který mi hodně otevřel oči už jen tím, že jsem mohl být u toho, když nahrával kytary. Měl a má excelentní tón a já ho tehdy neměl a hledal.

Jarda měl myslím průpravu z houslí a tam je jasné, že člověk musí mít velmi dobré ucho, aby intonoval a dalo se to poslouchat. Říkal: „Musíš to hlavně napřed slyšet, jak to má znít“ – a to bylo přesně ono! Kytaristi, kteří mají dobrý sound a tón, mají prostě lepší ucho než ti druzí. Ucho se dá výrazně vycvičit „ear trainingem“, který má svým účinkem mnohdy zásadnější výsledky, než nějaké drilování na nástroj. Jeden čas jsem se mu věnoval dost intenzivně a přineslo to výsledky.

Ale to jsem odbočil od Ládi. Excelentní zpěvák vždy byl a zpívá mu to na jeho věk stále skvěle, jak jsem tak občas na YouTube slyšel. Nicméně moje působení v Kreysonu nemělo dlouhého trvání. Zhruba po dvou letech se kapela definitivně na dlouhý čas rozpadla.

Dále to byla třeba Bára Basiková a kapela Precedens – to je legenda. Tam jsi se potkal s Petrem Kolářem, se kterým jsi posléze spolupracoval jak koncertně, tak autorsky?

Precedens je legenda, souhlasím. A Martin Němec je velká umělecká osobnost s vizí a fajn chlap. Nicméně v době před tímto angažmá jsem jejich hudbu klasifikoval termínem divnohudba! (smích) Ovšem CD Lalalá s Petrem Kolářem bylo něco jiného, to mě zaujalo jednak tímto dosud neslýchaným hlasem a opravdu pěknými kytarami Ivana Koreného.

To mě bude bavit hrát, říkal jsem si, a tak jsem nastoupil za odchozího Tadeáše Věrčáka, který byl nástupcem Ivana Koreného. S Bárou jsem se potkal až na nějakých výročních koncertech a při zvláštních příležitostech, kam byla pozvána. Je skvělá, obdivoval jsem ji už dlouho před tím z poslechu Stromboli, kde jsem ji slyšel vlastně prvně.

Do Precedens jsem nastoupil v roce 2000 a byl tam do roku 2006, kdy jsme se s Petrem Kolářem trhli a začali jeho sólo kariéru. Vyplodili jsme trojplatinové Album a odehráli nespočet koncertů.

To bylo poprvé, kdy jsem pocítil význam organizace OSA. Význam toho, když složíš píseň, která se hraje denně několikrát v rádiu, význam toho, když se výrazně autorsky podílíš na albu, které se hodně dobře prodá. Když se to takhle sejde dohromady, funguje to a dá se z toho pak velmi slušně žít. Přesto jsem šel jinou cestou. Peníze nejsou vše a já měl a mám pro jistotu celý život civilní zaměstnání, takže výdělek z muziky beru jako bonus.

Nemůžu nezmínit Vildu Čoka a jeho band Bypass, se kterým jsem měl taky pár let tu čest hrát. Jak na léta s tímto pověstným bouřlivákem vzpomínáš?

U mě je to ještě hlubší historie. Já nehrál jen v Bypassu, ale už v Delirium Tremens, kam jsem v roce 1995 nastoupil za vynikajícího Standu Jelínka, který právě přestoupil do Střihavkova No Guitars II, kde názvu navzdory už kytara byla. S Vildou jsem prožil neskutečně srandy, dobrodružství a bláznivin. Pět let skoro každý víkend až do roku 2000, kdy to zabalil, aby v klidu připravil Bypass.

Když se tak stalo, natočili jsme již jako Bypass CD Běž pro ty šproty a začali koncertovat znovu. Pak jsem byl ale plně vytížen s Kolářem, pak jsem zase od Koláře odešel, znovu se vrátil do Bypassu, no, a pak se to nějak zbytečně zvrtlo a léta kamarádství a přátelství šla na čas do kanálu a já zůstal Na vlastních rukou (název mého instrumentálního CD) a pak založil trio G-Bod. To byl rok 2007.

No, a jsme u tvého současného působiště. Už léta hraješ v kapele Kamila Střihavky Leaders. Jaké to je, hrát s jedním z největších hlasů rockové hudby, co tu kdy byl?

V roce 2009 přišla nabídka, která se neodmítá. A to nastoupit na místo za dalšího kytarového střelce, mnou celoživotně obdivovaného Mirka Chyšky, do Leaders Kamila Střihavky. Samotný Kamil byl pro mě dlouhá léta předtím taková meta, výborný zpěvák, etalon kvality hudby, kapely i kvality jednotlivých muzikantů, které kolem sebe měl. Tajně jsem si přál se do takové komunity dostat.

Jaké to je? Teď po těch třinácti letech je to vlastně úplně normální. Zvykneš si na nový level a už to tak neřešíš. Navíc Petr Kolář je taky velký hlas, na to už jsem byl zvyklý. Na co jsem nebyl zvyklý, byla muzikantská úroveň spoluhráčů. Nejvíce jsem to pociťoval na začátku, kdy jsem nikdy předtím nehrál s tak dobrým bubeníkem jako je Miloš Meier, ani basistou jako je Jaryn Janek, ani klávesistou jako je Viliam Béreš, kteří tam v té době byli.

A kdyby tam tenkrát byli Lukáš Pavlík, Patrik Sas, Adam Stivín, Martin Ivan, Štěpán Eliáš nebo Michal Vejskal, kteří byli součástí později nebo jsou dosud, bylo by to stejné. S takovými muzikanty jsem prostě předtím nikdy neměl tu čest a stále si mám od nich co brát.

Na chvilku uhneme od výčtu kapel a zeptám se trochu jinak. Měl jsi někdy období, kdy jsi chtěl rockovou hudbu pověsit na hřebík a věnovat se nějakému jinému stylu? Třeba jako Richie Blackmoore?

Neměl, rocková kytara a její zvuk je pro mě nej. Ale kdybych na to měl vlohy, baví mě všelijaké ty najazzlé fussion à la Greg Howe, Simon Philips Protocol, The Aristocrats, Cosmosquad a podobně. Spíš jsem měl párkrát chuť pověsit na hřebík celou tuhle kytarovou srandu. Ale jen na pár vteřin! (smích) Teď hrajeme s Kamilem hodně akusticky. Neříkám, že mě to nebaví, ale elektrika je elektrika.

Někde jsem četl, že máš vlastní model kytary od legendární firmy Jolana. À propos – představíš nám svůj gear? Na co hraje Petr Henych?

Mám Jolana Grazioso Petr Henych signature, pravda. V roce 2010 se to celé v Hořovicích upeklo a já na tyto kytary hrál poctivých pět let každý koncert. Než jsem si konečně čuchl k vysněné kytaře Suhr. Nebudu tím tady unavovat, prostě mi sedí tak, že už mě nelákají další nástroje. Suhr Modern celomahagon je prostě moje kytara na věčné časy a nikdy jinak.

A protože Suhr dělá nejen kytary, ale také výborné aparáty, používám i jejich zesilovač Badger 30 a bednu 2x12. Před časem jsem zrušil krabičkový pedalboard a přešel na Fractal FX8, což je multiefekt s velice kvalitními simulacemi nepřeberného množství kytarových krabiček, obrovskými možnostmi nastavení a skvělým uživatelským komfortem. Na to mé šmrdlání dokonalost.

Už dlouhou dobu máš svůj vlastní instrumentální projekt, o kterém jsme mluvili, a sice Petr Henych a G-Bod. Je to tvoje hudební „doma“ kde se seberealizuješ bez kompromisů?

Už dlouhou dobu mám-nemám tento projekt. Momentálně nemám, celé to zpřetrhal covid a následně mi basista oznámil, že s muzikou kompletně končí. No, a já, jak stárnu a mám i civilní zaměstnání, ubývá mi energie a chuť ve chvílích možného odpočinku ještě něco na sílu vytvářet, zařizovat, organizovat, obepisovat, zkoušet a tak dále.

Nějak vnitřně cítím, že tento podzim to rozhodne. Třeba bude nový basista a šlápneme do toho, nebo taky ne. Ale koncertování s Kamilem a má práce mě vytěžuje natolik, že víc bych to ani nechtěl, a to teď s Kamilem skoro nehrajeme – byly roky, kdy jsme měli sedmdesát koncertů do roka.

Ale samozřejmě, ptáš se na tu seberealizaci bez kompromisů. Jasně, je to instrumentální kytarovka, nic komerčního, takže se můžu svobodně rozhodovat, jak to bude vypadat. Spíše je to ale taková písňová koncepce skladeb, nic převratného, ani nového, ani světoborného. Jen zrealizované nápady, jak to tak ze mě pod celoživotním vlivem všech těch hráčů jako Satriani, Vai, Timmons a další leze.

Občas se ptám muzikantů, jak to mají s trémou. Ty jsi zvyklý hrát na velkých stagích pro davy lidí. Přepral jsi ve svém životě trému, nebo jsi ten šťastlivec, kterého se nikdy příliš nedotkla?

Nejsem ten šťastlivec, spíš nešťastlivec, který jí nepřepral, ale alespoň pochopil, že prát se s ní není řešení. Lepší je ji přijmout jako nedílnou součást toho, co sis vysnil dělat, a to stát na pódiu a řezat do toho. Díky ní víš, že o něco jde a že ti na tom záleží.

Mně paradoxně nevadí několik tisíc lidí na festu, tam funguje taková ta anonymita davu a je to jeden celek. Větší trému cítím před upřenými zraky dvaceti lidí v klubu, a nejhůř se mi paradoxně hraje „na domácí půdě“ před známými a kamarády.

Petře, hrozně rád bych si s tebou povídal dál, ale náš prostor je omezen. Tedy poslední otázka – co chystáš a na čem pracuješ? Na jakou muziku se můžeme těšit?

Momentálně se učím repertoár brazilské zpěvačky Thabaty Oliver, se kterou budu hrát 19. 8. na festivalu ve Vsetíně. Oslovil mě bubeník Stanley Jahoda, který je původem z ČR a ji si vzal za manželku. Mají tam sice kapelu, ale přivézt ji celou sem by nejspíš bylo dost nákladné, tak zvolili variantu tuzemských hudebníků.

Jinak asi nic nového, doufám, že se více rozjede koncertování s Kamilem a hlavně, že kulturní zařízení budou vůbec mít prostředky na samotný provoz, když tak sleduji energetický vývoj a jeho predikce... Abychom ve finále všichni tím sladkým dřevem nemuseli topit v kamnech...