Hovory po zkoušce #46: Michal Kolouch Daněk

Michale, vítej ve Frontmanu. Na úvod mám klasickou otázku – jak jsi potkal hudbu? Hrálo se u vás doma?

Moc díky za pozvání k pokecu. Jo, táta hrál na kytaru a byl pro mě vlastně takovou první kapelou... Taky měl velký množství CD a těma jsem se celý dětství prohraboval, takže kontakt s muzikou jsem měl pořád.

Začínal jsi rovnou bicíma, nebo jsi předtím hrál na něco jiného?

Původně jsem hrál na zobcovou flétnu, která se ale vyučovala ve sklepě v bubenické třídě, kde dodnes učí Radek Břicháč, u kterého jsem naštěstí skončil, když už se mnou pan učitel flétny Tomášek neměl trpělivost.

Asi tě bubny hodně chytly, když jsi se rozhodnul jít je studovat na KJJ. Pamatuješ si nějaký moment, kdy sis, třeba ještě jako dítě, řekl – chci dělat jenom muziku?

Asi v paměti nevypátrám ten moment, kdy se to zlomilo, ale díky tomu, že táta má muziku fakt rád a vlastně denně u nás něco hrálo, měl jsem k muzice hodně blízko už úplně od mala a vlastně co si vzpomenu jsem nechtěl dělat nic moc jinýho než muziku.

Pojďme probrat alespoň některé hudební projekty. Asi málokterý hudebník tvého věku toho má za sebou tolik co ty. Vzpomínám si, když vylétla tvoje hvězda a hudební komunitou pořád rezonovala přezdívka Kolouch. Měl jsem pocit, že vůbec nespíš a pořád s někým hraješ. Chtěl jsi to mít takhle vždycky, být hodně vytížený?

Rozhodně ano. Od mala jsem měl dobrý vedení od Radka Břicháče a nikdy jsem neměl velký potíže s tím naučit se něco zahrát, ať už z pohledu techniky nebo feelingu, šlo mi to tak nějak samo a jelikož mě hraní fakt bavilo, tak jsem hrál od rána do večera. Měl jsem tím pádem celkem brzo zmáknutou techniku, takže jsem se mohl místo toho nezáživnýho drilu věnovat pořád dalším a dalším nahrávkám nebo později kapelám. Takže to, že mi šlo bubnování v rámci mezí hladce, vlastně položilo základy k tomu, že jsem víc řešil co všechno se dá hrát, než jak to hrát...

Navíc Radek mě už od začátku připravoval na to, že pokud chci jako muzikant uspět a muzikou se živit, budu muset hrát všechno – ne jen to, co mám rád – a že s autorskou kapelou se dnes podaří prosadit se jen málo komu, bez ohledu na to jakej má člověk talent a kolik toho nacvičil. To mě motivovalo k tomu být otevřenej různým stylům a přístupům k muzice.

Pamatuju si že jsem ještě na Zušce četl rozhovor s Omarem Hakimem. Ten v rozhovoru vyprávěl, že mu někdo zavolal, aby šel hrát ten a ten styl (teď nevím, co to bylo, třeba polka), kterej Omar nikdy nehrál a vlastně ani moc neposlouchal. Ten „kšeft“ ale stejně vzal a okamžitě šel shánět nahrávky toho stylu a s těma pak do zkušebny... (smích). Když jsem se pak dočetl, kam všude ho tenhle přístup dostal a s kým vším hrál a že je v hudbě vlastně uplně svobodnej, protože může hrát cokoliv s kýmkoliv – od popu, přes rock a funk a spoustu dalšího, prostě na cokoliv si vzpomeneš, věděl jsem, že to je cesta. Na Ježkárně už se pak dělo jen to, že jsem od nástupu v podstatě neodmítl příležitost si jít zahrát kdykoliv s kýmkoliv a hlavně cokoliv a měl sem obrovský štěstí, že jsem tam potkal úžasný hudebníky a skvělý hráče. Těch příležitostí bylo tím pádem mraky...

Jak jsem už řekl, jsi opravdu vytížený muzikant a ještě navíc stylově velmi rozkročený. Baví tě tahle schizofrenie?

Baví! (smích) To, že se pořád musíš učit něco novýho, je super, vždycky tě to dokope do zkušebny – a nepadám tím pádem do stereotypu. Každej styl a každá kapela vlastně vyžaduje svůj vlastní přístup. To může znamenat strašně moc věcí, například jinej set up bicích, jinej zvuk činelů, jiný blány a lazení a samozřejmě celkovej přístup k hraní a ke kapele, což mě baví... Další věc je, že hrát velký pódia s rockovejma nebo popovejma kapelama je hezký, ale malý kluby s komornějšíma tělesama jsou stejně tak dobrý, když se to dobře sejde, a často je to i mnohem lepší, prostě každá hudební session má svoje kouzlo. Dokud to půjde, chci si tý pestrý škály možností užívat.

Vím že jsi hrál třeba s legendou – Leškem Semelkou. Ta spolupráce pořád trvá?

Ne ne, netrvá... Příležitostně u Leška zaskočím, když nemůže Honza Nikendey, kterej je tam v současný době domovským bubeníkem. Ale na hraní s Leškem strašně rád vzpomínám, byli jsme s Tomášem Vychytilem a Matěm Ivanem dobrá parta a natočili jsme společně podle mě povedený album Čas vlků.

Taky jsi dlouho hrál v Kreysonu s Láďou Křížkem. Naposledy jsem tu měl Petra Henycha a ten mi potvrdil, že Láďa je opravdu výrazná osobnost ve všech směrech. Mě spíš zajímá, jak se ti třeba hrálo s Peterem Boškou a Luďkem Adámkem, což jsou skvělí muzikanti.

Přesně tak, s Láďou to Péťovi podepisuju, je to opravdu velice výrazná osobnost v úplně všech směrech! (smích)

Petr Boška je do dneška jeden z nejlepších kytaristů, s kterýma sem si zahrál, je to „vrah“... a přestože jsem s ním hrál hlavně metal v Kreysonu, měli jsme spolu i možnost doprovázet v rámci jedné akce písničky s různýma interpretama, za zmínku stojí třeba Lenka Dusilová, která má do metalu daleko a Petr byl naprosto skvělej i v tom! Zahrál prostě cokoliv a všechno dobře, takže Petr si fakt získal moje srdce!

No a Luděk, to bylo pro můj vývoj strašně zásadní setkání. S Luďkem jsem se prvně potkal na konkurzu do Vitacitu, kam mě doporučil Doxa (Lukáš Doksanský z Arakainu – pozn. aut.) a na kterej jsem šel tak nějak lážo plážo... Naučil sem se songy, co jsem dostal a bylo mi to tak nějak jedno, nevím vlastně proč, neboť Vitacit jsem díky tátovi dobře znal a měl rád – asi jsem měl v té době pocit, že jsem už z metalu vyrostl a nebude to pro mě zásadním přínosem. Říkal jsem si prostě, že to bude jen další práce, třeba že dobrá a taková, která mě bude bavit a budu tu muziku rád hrát... Nevím, co jsem si myslel, byl jsem myslím druhej rok na konzervě a byl jsem vocas! (smích) Ale po odehrání prvních taktů jsem díky Luďkovi zjistil, že jsem úplný hovno a že kurva nemám ponětí o tom, co je to mít dobrej rockovej groove a sound, byla to strašně studená sprcha. Během dalšího songu jsem věděl, že v tý kapele chci hrát, protože takovou basu a takovej tlak jsem nikdy necejtil. Věděl jsem, že tím potřebuju projít, protože když jsem s nima na tom konkurzu začal bubnovat, tak jsem nedržel kapelu, neplnil jsem ten mohutnej spodek, co ta muzika vyžadovala, to všechno dělal Luděk tou boží basou a já se ho jenom zuby nechty držel a snažil se mu aspoň malinko stačit...

Naštěstí mě Luděk schválil s tím, že se mnou bude práce, ale že to půjde! Hrál jsem pak s Luďkem roky, trávil s ním ve zkušebně tři večery v týdnu i v dobách, kdy jsme hráli koncerty a jen ve dvou jsme cvičili, občas dorazil někdo z kytaristů (Pavel Kuře Hejč nebo Reddy Kroc, který mám oba taky strašně rád a nemůžu je ve spojitosti s těmahle kapelama vynechat), ale většinou jsme byli sami, byla to neuvěřitelná škola a dalo mi to strašně moc!!!

Když jsme u víceméně rockových věcí, musím zmínit spolupráci s Michalem Pavlíčkem. Měl jsem tu čest si s ním kdysi zahrát jednu písničku. To musí být splněný sen, hrát s tímhle geniálním muzikantem. Jak v triu, tak v BSP ještě s Kamilem Střihavkou a Otou Balagem. Prozradíš nám, jak fungují tyhle kapely?

Splněný sen to rozhodně je! Jak už sem zmiňoval, tak táta hrál na kytaru a je obrovskej fanda Michala a jeho muziky všeobecně, takže já měl Michala od mala v uších i před očima. Ale upřímně, nevěřil jsem, že by se mi někdy povedlo víc, než zahrát si s ním při nějaké příležitosti třeba jen jeden song. Nakonec se to ale povedlo a velikou zásluhu na tom má Michalův basák Maťo Ivan. S Matěm jsem se potkal, když mi bylo asi 15 let a v podstatě od té doby spolu bez přestávky hrajeme. Když mě našel, tak já byl prd a on už byl víceméně slavnej basista, kterej si mě ale jako bubeníka postupně vychoval a vzal prakticky do každé kapely, kde hrál a která to zrovna potřebovala. To byla neskutečná škola, obrovská příležitost poznat mraky lidí a skvělých muzikantů a upřímně ta nejlepší motivace... Nakonec, když se řešil bubeník k Michalovi do kapely a do BSP, měl jsem díky letitý sehranosti s Matěm rozhodně bonusový body a díky celoživotnímu obdivu k Michalově dílu i nacvičeno, protože obě desky BSP, první deska Big Heads a alba Pražskýho Výběru a spoustu dalších, to jsou všechno desky, kde hraje na bubny převážně Zelí (Jiří Zelenka), nebo Klauda Kryšpín a já k nim k oběma vzhlížel a stahoval je celý roky doma ve zkušebně u bubnů.

Fungování u Michala v triu je hodně specifický! (smích) On není úplně zastánce velkýho zkoušení, takže s triem je to často hodně hození do vody, ale to je vlastně super, protože je to aspoň řádný dobrodružství a člověk se i po mnohačetným obehrání písniček nepřestane bavit! Jinak je to zase u BSP, kde je jsou skladby jasně daný a všechno v kapele musí běžet jak na drátkách, navíc jako doprovodná rytmika máš před sebou najednou ne jednoho interpreta, kterej na tebe má nějaký nároky, ale hned tři, což je občas dost na palici, vyhovět v těch skladbách tak, aby se na pódiu hrálo dobře jak Michalovi, tak i Kamilovi dobře zpívalo a Otovi dobře zpívalo i hrálo... Ale nakonec je to vždycky obrovskej zážitek a hraju s nima strašně rád!

Legendu Merlin asi vynechat nemůžeme. Dan Horyna je jeden z největších srdcařů, co znám...

Přesně tak! Na spolupráci s Danem vzpomínám taky moc rád. Navíc v Merlinu hrajou Venda Kalaš a Ondra Pátek, všichni tři jsme z Říčan a dalo by se říct, že jsme spolu začínali, teda já jsem o dost mladší než kluci, takže oni už hráli a já s nima začínal. A to je i důvod, proč pro mě byl a vždycky bude Merlin takovou srdcovkou.

Vaškova máma byla moje třídní na základce a s Ondrou jsme měli kapelu Friday`s Gang, který Dan hodně fandil, nicméně kapela nám nevydržela a Ondra postupně předával naše songy do repertoáru Merlinu, protože jinak už by je asi nikdo nikdy nehrál a uplně by zmizely. No a když mě kluci oslovili, jestli bych s nima nenatočil desku, byl jsem šťastnej, že u toho můžu bejt a že můžu ty songy, který jsme s Ondrou hráli, natočit. Nakonec jsem s klukama ještě chvíli hrál, ale nástup k Michalovi Pavlíčkovi a BSP to bohužel ukončil.

No a když trochu odbočíme od rockové muziky, hraješ třeba s Igorem Ochepovskym, nebo v kapele Zorba že ja Buddha. To jsou hodně nekomerční projekty...

Jasně, tyhle dvě zmíněný party jsou spolu hodně úzce propojený. Zorba že ja Buddha je velkej úlet. Většina muziky přichází od Ondry Hausera a Ashley S. Aberman a strašně mě ten jejich hudební svět baví, navíc s Ondrou a s celou kapelou se známe od Ježkárny a jsme si hudebně i lidsky hodně blízký, takže je to pro mě veliká srdcovka. Upřímně věřím, že ZžjB má šanci prorazit, třeba že ne v našich končinách... No a další věc, co se nedá vynechat, je dvojitá rytmika, na další bubny hraje Mára Urbánek, což je podle mě bez debat jeden z nejlepších hráčů u nás. Hraní s ním mě zase učí uplně jinak přemýšlet, umožňuje mi nahlížet na to jak o stejnejch nápadech přemejšlí jinej bubeník a posouvá mě to, společně se pak snažíme vytvořit dobrej spodek, což je pecka, protože každej jsme uplně jinej. Navíc když Mára začne hrát a vidím, jak je hráčsky „nabušenej“, člověk má pak o to víc chuť jít cvičit!

S Igorem je to podobný, máme spolu kromě práce ve studiu pro různý komerční zpěváky i kapelu, kde hrajeme nekomerční muziku – za prvé mám tu muziku, co Igor skládá, fakt rád, a za druhé, když je tahle kapela aktivní a hraje, nestačí mi naučit se songy, je to technicky dost náročný hraní a člověk prostě musí pořád cvičit a zkoušet, aby z toho nevypadnul a uhrál to a byl vlastně schopen splnit ty nároky který taková kapela má... Takže hraní s Igorem je pro mě pořád strašná motivace. Igor je úžasnej muzikant, kterej pořád zkouší něco novýho, má strašnej tah na bránu a to je něco, co já potřebuju, kopě mě to pak do prdele a nutí něco dělat!

Ještě bych zmínil Davida Krause, s ním už tě taky nějaký pátek vídám například za plexisklem v Show Jana Krause.

Nějakejch 11, možná 12 let... S Davidem to byla zase obrovská škola, v televizi jsme si za ty roky zahráli stylově fakt snad úplně všechno, což bylo pro můj hudební vývoj zásadní, navíc vedle takových borců jako je třeba Honza Tulenko, což je úžasnej kytarista a stylově velkej chameleon.

Další věc je, že díky angažmá u Davida a práci v televizi jsem nemusel tolik „holit“, abych se uživil, nebyl jsem tím pádem odkázanej třeba na nějakou plesovku, která by spolknula hodně termínů a mohl jsem čekat a víceméně spoléhat na to, že přijde příležitost zahrát si třeba za někoho záskok v nějaký super kapele, což se i hodněkrát stalo! Další věc, která mi v tomhle obrovsky napomohla, byla, že David mi vždycky umožnil hrát jinde – nikdy nebyl takovej, že by nás drtil exkluzivitou. Jasně, když bylo důležitý hraní a řekl, že potřebuje domovskou kapelu, musel se člověk zařídit, ale všeobecně mu víceméně nevadilo že hrajeme i jinde. Bral to tak, že se posouváme jako hudebníci dál a pak hrajeme líp i pro něj... Navíc hraní v Davidově kapele je strašně pestrý, David se nebojí žádnýho stylu a zahráli jsme si toho spolu tím pádem spoustu, byla to velká škola a ta spolupráce stále trvá.

Michale, na co vlastně teď hraješ? Vím, že tam je i nějaká firemní podpora, je to tak?

Je to tak... Jsem firemním hráčem firmy Zildjian a moje činelový setupy se skládají převážně z řad K Zildjian, K Custom a A Custom. Pak jsem firemní hráč Balbexu, kde používám model Dano Šoltys, což jsou pro mě uplně nejuniverzálnější paličky! Navíc přijde mi, že jsem docela řezník a ty paličky prostě držej, mám Balbex moc rád! No a nakonec je to neopomenutelná podpora Fandy Honiga, Davida Hofrichtera a firmy Sonorista.cz... Díky nim můžu mít tak super arzenál, s kterým si vystačím od jazzu po metal... díky nim můžu mít tak dobrý bubny!!!!

V současný době používám promíchaný 2 sety, bukové SQ2 a javorové ProLite a to tak, že používám jen SQ2 kopák 20 X 20 osazenej blánou Remo Powerstroke 3 a k němu používám buď javorový nebo bukový tomy a kotle v rozměrech 10, 12, 14 a 16.

Na javorovejch kotlech mám pískové blány Remo Emperor a používám je na jemnější dynamičtější hraní, nebo v klubech. Na bukových tomech mám čiré Remo Emperor, ta buková verze je hlasitější, neurvalejší, ale když se do toho člověk opře, maj nádhernej, plnej a šťavnatej zvuk. Používám je na větších pódiích a v rockovejch kapelách, například s BSP nebo hardcoreovou smečkou Konfront, ale nejvíc na ně asi natáčím, ve studiu jsou ty bubny naprostá pecka. K tomu využívám klasickej základní single pedál od Sonoru nebo v případě potřeby double pedálu Sonor Giant Step a podle stylu vybírám asi z devíti různejch malejch bubnů různejch velikostí a značek, který jsou z drtivý většiny osazený pískovejma blánama Remo Ambassador...

A jak to máš třeba s výukou bicích? Vím, že někteří muzikanti učí hodně, přeci jen je to nějaká finanční jistota v nejisté branži. Nebo tě to vůbec neláká?

Učím na Zuš Hynka Kubáta v Kladně společně s Radkem Břicháčem, letos to bude tuším čtvrtý rok... Je to určitě finanční jistota v nejisté době, během COVID lockdownu to bylo jediné, co mě drželo při životě... Ale měl jsem docela dost štěstí na šikovný žáky a víceméně se všemi mě to baví, takže celkově je to i super práce. Jinak se věnuju výuce i soukromě mimo Zušku, ale spíš jen formou občasných konzultací...

Michale, dovedl bych si s tebou povídat ještě dlouho, ale náš prostor je omezený. Poslední otázka – co chystáš a na jakou hudbu se můžeme těšit?

V současné době se můžeme potkat na koncertech kapely Flamengo Reunion, kde zaskakuju za Zelího, kterej je bohužel na nějakej čas zdravotně mimo hru. Na podzim se můžete těšit na nové BEST OF album Michala Pavlíčka, ke kterému pojedeme klubové turné s triem i s naším spešl guestem Mily Honsovou. Dále se budeme od září potkávat na koncertech s Lenkou Dusilovou, v jejíž nové kapele aktuálně hraju, v příštím roce taky chystáme další album s Ochepovsky Project a novou zpěvačkou ILAEY, pak nám na jaře vyjde už dlouho připravovaná deska s kapelou Masový Hrách... a ještě se moc těšim na krátké předvánoční mini tour s Alexem McBeatem a Fredrikem Janáčkem, s kterými jsme se pustili do Led Zeppelin a rozjíždíme tribute kapelu s názvem Ölövo nebo Ukradená Vzducholoď, teď nevím na kterém názvu sme se nakonec shodli! (smích)