Hovory po zkoušce #47: Markéta Zdeňková (MarZ)

Markéto, na začátku všem pokládám stejnou otázku – jak potkali hudbu. U tebe mě spíš zajímá, jestli se u vás doma dalo hudbě vůbec vyhnout.

To asi úplně nedalo, ale jsem za to samozřejmě ráda. Od dětství jsem doma slyšela hudbu z tátova studia, potkávala jeho kolegy a občas mu i něco dětským hláskem nazpívala – třeba titulní píseň do večerníčku.

Vím že kromě zpívání hraješ výborně na kytaru. Tvůj táta je vynikající jazzový klavírista. Čekal bych tě tedy spíš za klavírem.

Naopak. Křídlo jsme měli doma jen jedno – právě v tátově pracovně. Takže by pro něj bylo dilema, zda mi postoupit svoje království, anebo mě nechat ve cvičení zahálet, což on nechtěl. Tak mi šikovně podstrčil kytaru.

Hraní a skládání se věnuješ od třinácti let. Měla jsi už v tom věku touhu svou hudbou něco říci?

Ano, to byl asi hlavní důvod, proč jsem začala skládat. Samozřejmě inspirací byla nešťastná láska, kterou jsem nedokázala nikomu sdělit jinak než písní. Ten pocit úlevy, když jsem ji transformovala do něčeho smysluplného a hezkého, mě fascinoval. A vůbec, odmalička mě bavilo vymýšlet různá vystoupení pro rodiče a kamarády, podle mě to vždy byl můj oblíbený způsob komunikace s lidmi.

Hudbu jsi studovala na Konzervatoři Jaroslava Ježka. Zavzpomínáš na studentská léta?

No, sice už to nebyla taková ta klasická náctiletá studentská léta, protože jsem tam studovala na VOŠ až po gymplu, ale i tak jsme v našem ročníku měli skvělý kolektiv a podnikali spolu spoustu věcí jak hudebně, tak mimohudebně. Ježkárna je především o setkávání a inspiraci – jednak s kantory, převážně aktivními muzikanty, ale i se spolužáky.

Skvělá byla třeba kapela, kterou vedl David Dorůžka, skladba s Vojtou Procházkou nebo hudební estetika s Marcelem Bártou, který má velký přesah i do výtvarného umění a chodili jsme s ním často na výstavy. Kromě zpěvu (můj hlavní obor) u Miriam Bayle a Hanky Peckové jsem měla možnost přibrat si i lekce kytary u Petra Zelenky a Libora Šmoldase, to mě v kytaře dost posunulo. No, a jak už jsem zmínila, na Ježkárně vzniká dost spoluprací se spolužáky, které přetrvají, což platilo i pro mě.

Na konzervatoři jste se potkali s trombonistou Štěpánem Janouškem a začali hrát v duu. To je trochu neobvyklé nástrojové spojení.

To je pravda, ale náhodou to spolu skvěle funguje. Trombon je boží nástroj a je podle mě nejblíž lidskému hlasu. Štěpán ho používá různorodě a originálně, a navíc skvěle zpívá a hraje i na perkuse. Postupně začal taky používat různé efekty, díky nimž jsme schopni vytvořit docela barevný zvuk. Například když zpívá basovou linku přes octaver a k tomu hraje na cajon, lidi jsou překvapení, jak to celé šlape.

Začínali jsme jen tak pro zábavu s covery v kavárnách, ale když jsme viděli, že to má úspěch, začali jsme zařazovat víc mých autorských písní, které nakonec úplně převážily. V roce 2017 nám Aleš Charvát dal příležitost natočit u něj ve studiu Svengali album Na rozcestí, které vydal u svého labelu Amplión Records. Udělal opravdu moc pěkný zvuk a jsem ráda, že je to takto zaznamenáno.

Se Štěpánem jste vlastně byli takový prazáklad tvojí autorské kapely MarZ. Vaše hudba se pohybuje někde mezi folkem, jazzem a dalšími styly. Dnes vystupujete jako kapela s bicími, basou, kytarou a synťáky. Chtěla jsi vždycky takový větší kapelový zvuk na rozdíl od intimnějšího hraní v duu?

Já myslím, že podvědomě jo, ale dlouho jsem si to neuměla dopřát. Jako dítě jsem milovala třeba Alanis Morissette a vlastně si uvědomuju, že jsem vždycky chtěla stát na stagi a užívat si tu velkou energii. Jen jsem na to pak na nějakou dobu zapomněla. A taky trvalo, než jsme se Štěpánem potkali ty pravé muzikanty, kteří by k nám takhle dobře sedli.

À propos – představíš nám své spoluhráče?

Od roku 2018 s námi ve „velké sestavě“ MarZu hraje na basu a synťáky můj spolužák z Ježkárny Miloš Klápště a na elektrické kytary a lap steel Dalibor Hrubeš. Ten mimochodem píše své vlastní písně s hodně poetickými texty, občas mi to trochu připomíná Filipa Topola. A po dvou letech a po nahrání prvního alba se k nám místo Kuby Šindlera přidal na bicí Víťa Patočka, který s námi srostl hudebně i srdečně. Jsme mimochodem všichni opravdu dobří přátelé a toho si obrovsky cením.

Na tvých textech mě baví přeskakování od, řekněme, vážnější noty až po různé žertovné hříčky a hraní si se slovy. Kde bereš inspiraci?

Možná bych to neměla přiznávat, ale skoro vždycky ve svém vlastním životě a zkušenostech. Někdy, a to častěji, do nich vkládám své hluboké prožitky, jindy zase zaznamenám nějakou „bizár“ situaci, a těch ve svém životě z nějakého důvodu nemám málo. Tohle je dobrý způsob, jak je zužitkovat, pobavit diváky a odlehčit atmosféru.

Slovo do pranice – je pro tebe důležitější text, nebo hudba? A proč vlastně?

Dřív to byl text a dnes hudba. Bohužel písničkáři, do jejichž řad se částečně taky počítám, stojí coby muzikanti tak trochu na hraně, slovní sdělení pro ně bývá primární a občas tou „hudbou“ zazdí i skvělý text. Dokážu to prominout, když to má opravdu message a charisma. Ale čím jsem starší, tím míň se zabývám slovy a víc zvukem, hudebními nápady, groovem.

Samozřejmě to neznamená, že bych slevila v psaní svých vlastních textů. Potrpím si na to, aby byly dobře udělané, byl v nich nějaký silný motiv nebo zajímavý nápad. A jsem tedy absolutní pes na používání češtiny. Když někdo špatně pracuje s přízvuky a neplyne to nebo tomu není rozumět, často mě to odradí i od dobré hudby. Ale je pár výjimek mezi interprety, kteří mě prostě baví i tak, a pak na pravidla kašlu.

Občas se muzikantů ptám na věci spojené s koncertní trémou. Ve větší kapele se člověk může tak trochu schovat mezi spoluhráče a fungujete spíš jako organismus. V duu nebo sólově se interpret neschová za nic, obzvlášť když jde s kůží na trh v podobě vlastní tvorby. Ty máš zkušenosti s obojím. Jak to vlastně máš s trémou?

Tréma je taková nepředvídatelná věc. Někdy ji nemám vůbec a jindy ji může navodit nějaký detail jako třeba nedobře připravený playlist, špatný zvuk nebo nějaký nepříjemný divák. Když ale hraju svoje písně, ať už s kapelou nebo sólově, většinou se dokážu uklidnit.

Nejtěžší je pro mě vystupovat s převzatým repertoárem, jako je třeba brazilská hudba, což občas (a ráda) dělám – ale ne tak často, abych už měla prošláplé všechny věci, co můžou nastat. A samozřejmě je to v cizím jazyce, takže i nějaké ty paměťové výpadky jsou prostě víc nasnadě. Možná jde ale nejvíc o pocit zodpovědnosti – se svými písněmi si můžu dělat, co chci, ale cizí bych neměla zkazit.

Čte nás hodně muzikantů, a ty bude určitě zajímat tvoje nástrojové vybavení. Tak tedy – na co hraje Markéta Zdeňková?

Dlouho jsem byla takový ten ultraakustický typ jen s kytarou, střídala jsem španělku (Alvaro), kterou mi kdysi táta koupil z druhé ruky po skvělé písničkářce Pavle Milcové (hraju na ni dodnes a miluju ji), dreadnought (Seagull) a koncertní ukulele (Kala).

Pak jsem přidala elektrickou kytaru. Aktuálně mám Fender Telecaster japonské výroby (rok výroby 1995-96) po našem kytaristovi Dalíkovi se dvěma rozepínatelnými humbuckery (jeho vychytávka). A pak mě jednou na festivalu Cool v plotě slyšel skvělý kontrabasista Taras Voloshchuk a řekl mi: „Máš novodobý nápady, ale provedení jak z roku 1980! Musíš mít krabičky!“ Tak jsem ho poslechla a během necelých dvou let si postavila pedalboard s octaverem, multiefectem M9, jednoduchým reverbem/delayem Mooer a kytarovým syntezátorem od Bosse na úchylný zvuky.

Zatím vše používám celkem minimalisticky, ale baví mě to dost. Je to pro mě inspirace i při skládání. Jo, a vlastně moje nová láska je stříbrná parlorka-Godinka, která pro mě je do jisté míry kompromisem mezi všemi nástroji, když chci vézt na koncert jen jednu kytaru (je daleko průraznější než španěla, ale ne tak tvrdá jako drednought).

Ještě bych nerad opomenul jedno důležité téma, a tím je výuka hudby. Pokud se nepletu, věnuješ se jí taky.

Ano, učím na částečný úvazek na ZUŠ hru na kytaru. To je pro mě coby muzikantku na volné noze hrající nemainstreamovou hudbu jednak příjemná jistota stálého příjmu, ale taky způsob podívat se na kytaru z jiného úhlu a leckdy se díky tomu něco nového naučit. A také vytvářet si hezké vztahy s dětmi, z nichž mnohé ke mně chodí už několik let. V ZUŠ Orphenica na Pohořelci, kde učím, je hodně přátelské a pohodové prostředí, což také oceňuji.

Markéto, rád bych si s tebou povídal dál, ale náš prostor je omezený, takže poslední otázka. Na čem pracuješ a na jakou hudbu se můžeme těšit?

Právě v těchto dnech vypouštíme s MarZem do světa nový videoklip k písni Goya, která vyšla před dvěma lety na našem eponymním albu u labelu Tranzistor. Jako jediná je anglicky, ale hodně našich fanoušků ji označilo za svou oblíbenou, tak jsme se rozhodli právě pro ni. Je o svobodě, důvěře ve vlastní sny a intuici. Klip vznikal docela dlouho, natáčeli jsme s kameramanem a zároveň režisérem Lukášem Hausenblasem několik dní v červenci v Portugalsku a pak ještě v srpnu v Praze. Klip si můžete pustit na odkazu přímo tady v rozhovoru.

Srdečně taky všechny zvu na křest spojený s koncertem ve Vile Štvanice 3. listopadu. Právě v písni Goya náš basista Miloš poprvé začal střídat basu se syntezátorem a to nás hodně baví. Proto i v aranžmá nových písní zaznívá stále častěji. Pravděpodobně se tedy celé následující album, o němž pomalu začínáme přemýšlet, bude zvukově pohybovat tímto směrem.