Hovory po zkoušce #6: František Hönig

Jako aktivní hudebník jsem vždycky rád koukal ostatním pod pokličku. Toužil jsem se zeptat známých muzikantů na spoustu věcí spojených s hudbou. Jak k muzice přistupují, jak to mají se cvičením, trémou, motivací nebo inspirací. Duše umělců bývá křehká – a v tomto seriálu se jí pokouším dostat co nejblíž. Mým dalším hostem je František Hönig, kterého bubeníkům netřeba představovat. Franta je jednoduše legenda nástroje. Hrál s Lenkou Filipovou, Hanou Zagorovou, kapelami Nová Růže, Pražský Výběr, No Guitars, ale taky třeba s Hiramem Bullockem, opravdou kytarovou star. Franta má na něj krásné vzpomínky. Též je jedním z muzikantů proslulého představení Jesus Christ Superstar. O tom všem a dalším jsou dnešní hovory po zkoušce.

Franto, díky, že jsi přijal pozvání k rozhovoru. Nicméně jako u všech ostatních to musíme vzít od začátku. Jak ses původně dostal k muzice, hrálo se u vás doma?

Jojo, u nás se zpívalo a hrálo. Mám to natočený na magnetofonu. Bylo mi 4, 5. Všichni jsme zpívali. Táta hrál na housle a byl to švec. Udřenejma rukama hrál krásný písničky. Natáčeli jsme se na magnetofon Sonet Duo.

Vím, že původně nejsi bubeník. Jak se semlelo, že jsi nakonec usednul za bicí soupravou?

Já musel do 15 jenom klavír. Musel jsem hodiny denně cvičit na piano etudy a stupnice, i když jsem miloval basket. Když jsem nechtěl cvičit, dostal jsem od táty facku a druhou jsem chytil o klávesnici. Kluci na mě házeli kamínky do okna, ať si jdu hrát na indiány – a já se slzama v očích dřel na klavír. Prostě cirkus. Ve 14 jsem vyhrál krajské kolo soutěže na klavír a pak jsem skončil třetí v republice. V 15 jsem prošvihnul termín přijímaček na konzervatoř do Teplic na klavír. Táta řekl – ještě je tady Roudnice (vojenská konzervatoř), tak to zkus, to je to samý akorát budeš mít uniformu. Přišel jsem ke zkouškám, v předsálí jsem se rozehrával, vyběhla komise – a kdo že to je!! Docela jsem válel. Ale klavír byl obsazen, tak se mi koukli na prsty a že harfa a eufonium baryton. Tam mě přijali.

A jak ses teda dostal k těm bicím?

Po dědečkovi jsem měl na půdě starou bicí soupravu. S Karlem Kopicem jsme začali hrát – na bubny jsem neuměl,  tak hrál on a já na klavír. Ve druháku vzniknul taneční orchestr v Roudnici. Nikdo neuměl na soupravu, zatímco já jsem si to po večerech zkoušel, protože v harfové třídě byly bicí. Naprosto pudově jsem začal hrát, nikdo mě neučil. Jako samouk na bicí. Začalo mě to bavit. Ve třetáku přijel Jiří Schelinger s Ringem do Roudnice, Ringo vyzval, jestli si někdo chce zahrát. Já jsem se chtěl předvést před platonickou láskou a dal jsem si rovnou se Schelingerem Šípkovou Růženku. Jak jsem na bubny nic neuměl, tak se mi hrálo hrozně lehce a bavilo mě to. Chytlo mě to.

Po studiu na konzervatoři jsi začal rovnou profi hrát, nebo ne? Jak šly kapely za sebou?

Strašně jsem se zamiloval do bubnů, brutálně jsem cvičil hodiny denně. Všechno jsem opustil. Baryton, harfu, dokonce klavír, i když jsem na něj uměl. Začal jsem chodit na lidovou konzervatoř k Mirkovi Kymplovi. Když jsem dělal zkoušky z teorie, odevzdal jsem test za 6 minut, protože jsem byl vycepovanej. Za dva roky jsem udělal čtyři roky studia. Chodil jsem ke Karlu Velebnému na orchestr, to bylo fantastastický. První profi kapela byla Lenka Filipová. Hrálo se pořád. Od pondělí do čtvrtka dvojáky a víkend volno a to jsem hrál bigbít. Po Lence k orchestru Karla Vágnera, kde jsme doprovázeli Hanku Zagorovou. Hráli 25 koncertů měsíčně, měl jsem obrovský ride činel a za něj jsem se schovával, abych nebyl vidět. Do toho mi volal Ota Balage, jestli nechci jít hrát do Dřevěné Růže, což byl původní název kapely Nová Růže. Sešel jsem se s Vildou Čokem ve zkušebně, zkusili jsme si zahrát a oba jsme se z toho posrali. To byl zlom a vlastně jsem se dostal z pop music tam, kde jsem vždycky chtěl být. Hráli jsme vlastní autorské věci a byla to velká svoboda. To bylo štěstí. Po revoluci jsem zaskakoval s Pražským Výběrem a to rovnou do televize v Německu. S Výběrem jsme si zahráli i s Frankem Zappou, dost jsme na to zkoušeli.

A co bylo dál?

Pak jsme hráli s Vildou a Standou Jelínkem Vilémovy věci. Taky Jesus Christ Superstar a Evita. To bylo tři a půl roku hraní v kuse skoro 30 představení měsíčně. S kapelou Work, Shop and More jsme si zahráli třeba Hiramem Bullockem, kytaristou např. od Milese Davise, jako jeho doprovodná kapela. To byla velká škola. Koncertů bylo 20 a byl to v podstatě nekomerční projekt. Franta Raba, Lev Rybalkin a další úžasní muzikanti. Pro naši kapelu to byl vrchol několikaletého snažení. Dost to pro mě znamenalo. S Hiramem to bylo zrcadlo toho, jak málo člověk hudbě dal. On do ní byl totálně ponořený. Dále jsem hrál třeba s Kamilem Střihavkou a No Guitars, no bylo toho víc.

Tvrdím, že povaha člověka se promítne do hraní. Myslíš si, že máš to, čemu se říká bubenická povaha?

Člověče nevím, vím že jsem žil a žiju z těch cca 3 let, co jsem cvičil jak magor. Někdy mám pocit, že mi ta praxe skoro ublížila. Hraní bylo zkrátka tolik že někdy se ta láska k bubnům div neztrácela. Skoro jsem se v tom utopil. Ale asi máš pravdu.

Několik kolegů se kterými jsem mluvil se shodlo, že jestli je na tvojí hře něco unikátního, je to zejména dynamika a muzikálnost. Málokdo hraje jako ty.  Co je pro tebe vlastně při hraní důležité?

Při cvičení jsem hodně vycházel z toho klavíru, na který jsem měl nacvičeno. Co se týká dynamiky, tak to jsem si užil v Růži, kde jsem zadržovanou energii pustil, kotel prasknul a byly rány do bubnů... a užil jsem si to. Ale bylo to ve správnou chvíli na správném místě! Pak můžeš hrát podle sebe a nikdo ti do toho nemluví. Jinak ctím daný styl, do kterého hraju.

Franta Hönig rovná se Sonor. Takhle tě spousta bubeníků vnímá. Vím, že sem bubny Sonor vozíte spolu s Davidem Hofrichterem už roky a německá centrála firmy si vás vždycky považovala. Jak se stal z Franty muzikanta obchodník?

Zastoupení jsem měl už od roku 91, ale vozil jsem ty bubny mikrobusem spíš kamarádům. Zásadní změna byla v roce 98, kdy jsem najednou přestal hrát hodně. Ze 30 kšeftů měsíčně jsem najednou hrál třeba 4 a na uživení to nebylo. Pak jsem potkal u Jandy na Propasti v hospodě Davida. Padli jsme si do oka, David už zkušenosti z byznysu s hudebninami měl. David přišel se zastoupením Istanbul Agop a tak jsme spojili Sonor a Agop. A tak vzniknul Sonorista a už to jelo. Bylo to kolem roku 2000 a situace na trhu nám přála, Sonor začal vyrábět v Číně, nám dal exportní ceny a my měli podmínky na to se tím živit a začít to dělat pořádně. Samozřejmě krize kolem roku 2008 nás zasáhla. Poslední roky už jsme zase stabilizováni. A já jsem navíc v posledních letech zase začal víc hrát a to je super.

Ještě musím zmínit tvou legendární učebnici Bubeníkem za 3 hodiny (denně), která je skvělá už od názvu. Co tě vedlo k tomu sepsat výukovou publikaci? Jaký máš vztah k učení?

Já jsem se ty 3 hodiny denně opravdu rozcvičoval a pak jsem teprve cvičil. To se váže k tomu období, kdy jsem do toho šel hodně. Časem jsem měl ambici předat to dál, tak jsem ty svoje cvičení sepsal a vlastně i natočil na video. Nikdy jsem neměl moc čas učit někoho dlouhodobě, u mě to vždycky to byly jen jednorázové konzultace. Před učením mám hlubokej respekt, je to strašně těžká práce, ale já na to nemám povahu.

Když už jsme nakousli to cvičení, pojdme u něj ještě zůstat. Měl jsi třeba nějaké hudební vzory? A jaký máš vztah ke cvičení dneska?

Kympl mi říkal – choď na koncerty a čum! Okoukávej! Chodil jsem na Big Band Milana Svobody a další jazzový party a okoukával. A přes Kympla jsem se dostal i k Wecklovým školám. Studoval jsem hodně sóla od Buddy Riche, krásné věci, přestaktové fóry a podobně. Tuzarovy etudy. Akcenty jsem cvičil hodně. Dneska je to bída. Ono je to asi normální, kolem padesátky odejde takovej ten hlad po novým. Mám rozehrávacích 2 x 30 minut před koncerty. Ale o co se snažím je cvičit spíš tělo – chůze, běh, ledová sprcha a tak. Je pro mě důležitější uchránit tělo, než se nějak extra posouvat technicky. Uchovat energii fyzickou i pro hraní. Trochu se vracím do dětských let, co se pohybu týká. (smích)

Pro spoustu mladších bubeníků jsi už dneska něco jako živá legenda. Zeptám se tě na motivaci. Jakou máš motivaci dneska vstát a jít na sobě makat? Zamlada má člověk sny, cíle a na těch se veze, ale jak to máš dneska?

Moje motivace je udržet si to co umím a fyzicky to zvládnout. Chtěl bych hrát co nejdýl, baví mě to, žiju tím. Takže jak jsem řekl výše – cvičím tělo.

Když už tě takhle vyslýchám – řekneš nám něco o trémě? Co ty a tréma v průběhu času?

Naštěstí moc trémista nejsem. Vybavuju si trému u Barytonu, kdy jsem neovládal úplně rozsah nástroje. Nebo u harfy, kde je strašně těžký trefit prstem správně strunu. Buben po tom všem byl strašně jednoduchej. Ono když člověk hraje průměrně 28 koncertů měsíčně několik let, tak už trému tolik neřeší. Ani na záskoku jsem se nebál, protože jsem měl zkrátka nahráno a to mi dodalo sebevědomí.

Samozřejmě se nemůžu nezeptat na tvoje vybavení. Do čeho teď tlučeš?

Hraju na Sonor Vintage a Prolite. Malých bubnů mám několik – třeba SQ2, nebo Benny Greba. Činely Istanbul Agop. Paličky Balbex, blány Remo.

Kde všude vlastně teď hraješ? Zaznamenal jsem třeba rockový symfoňák. Letošní rok kultuře moc nepřeje, nicméně – na co se můžeme těšit?

Hraju v Abba World Revival, Dale S.Q.O.S.T., to je sestava starejch pardálů, já jsem tam nejmladší. (smích) Symfoňák je projekt jednoho dirigenta z Německa. Jmenuje se to Rock the Opera. Základem je asi 40 slavnejch rockovejch skladeb od Queen, Deep Purple, Led Zeppelin a dalších, zaranžovaných pro orchestr. Bubeník je rockový. Dále orchestrální perkuse, smyčce, dechy, prostě 60 lidí na podiu. Zvuk je síla, hrajeme po Evropě i mimo ni. Zpíval s náma třeba i Ian Gillan, Joe Lynn Turner, ale i spousta méně známých zpěváků, mění se to.

U osobností, kterých si vážím, mě vždy zajímaly širší souvislosti. Máš třeba kromě muziky nějaký oblíbený film nebo knihu, která tě poznamenala?

Já miluju kovbojky a westerny! John Wayne, Sedm statečných a podobně! Taková ta romantika Divokého západu, to je moje!

Zásadní filozofická otázka – co pro tebe znamená hudba? Koníček, živobytí, smysl bytí?

Ono se to hodně mění. Nejdřív smysl bytí, pak přijde rodina, takže živobytí a tak dále. Měl jsem štěstí potkat pár opravdu slavných špičkových muzikantů a zahrát si s nimi, což je životní štěstí.

Poslední dotaz na závěr – je něco, na co jsem se nezeptal a ty bys to rád řekl?

Budu hodně otevřený a na dřeň – nikdy se mi úplně nepodařilo skloubit soukromý život a muziku. Vztahy na tom shořely a prostě to neumím. Tohle když někdo umí, tak je opravdu pašák. Taky bych rád řekl, že celý život mám obrovské štěstí na lidi. To mě provází a bez něj bych nic nezažil. Díky lidem, co jsem potkal, jsem zažil, co jsem zažil. A to málo, co umím, bylo vidět díky nim.

Nakonec bych se rád podělil o jednu vtipnou vzpomínku na hraní s Hiramem Bullockem. Po koncertě jsme v noci jeli domů po dálnici. Pršelo, kecalo se. Příšerný počasí a já řídil. Přijeli jsme do Prahy, Hiram se na mě podíval, jak tam sedím za volantem a řekl mi s vážnou tváří – to bylo skvělý, jak jsi řídil, proč se tím neživíš? (smích)