Hovory po zkoušce #7: Honza „Ponorka“ Ponocný

Jako aktivní hudebník jsem vždycky rád koukal ostatním pod pokličku. Toužil jsem se zeptat známých muzikantů na spoustu věcí spojených s hudbou. Jak k muzice přistupují, jak to mají se cvičením, trémou, motivací nebo inspirací. Duše umělců bývá křehká – a v tomto seriálu se jí pokouším dostat co nejblíž. Mým dalším hostem je Honza „Ponorka“ Ponocný, skvělý kytarista, který hrál nebo hraje s Mekym Žbirkou, Ivanem Králem, Vaškem Koubkem, Ivanem Hlasem a dalšími. Byl členem legendárního Circusu Praha, o němž bude taky řeč. Ovšem tím výčet nekončí. Honza je též producent, skladatel písniček, ale i filmové a divadelní hudby. Jeho tvorbu můžeme slyšet třeba ve filmech Alice Nellis nebo Petra Zelenky. Tenhle člověk je zkrátka opravdový homo muzicus.

Honzo, díky, že sis našel čas na rozhovor. Jako u všech ostatních to musíme vzít od začátku. Co ty a hudba, jak jste se potkali? Hrálo se u vás doma?

No, koncerty jsme doma sice nedělali, ale naši uměj hrát, táta mi ukázal první akordy na kytaru a máma hraje bezvadně na klavír. Ale hlavně mě v dětským věku ovlivnil jejich kotoučovej magnetofon, takže jsem furt dokola poslouchal těch pár pásků s The Beatles, co jsme doma měli. Dodneška, když dohraje třeba I Should Have Known Better, mi vždycky naskočí If I fell, jak to je za sebou na A Hard Day's Night. Takže jsem vděčnej za to, že v tom životním období, kdy všechnu hudbu nasáváš jak houba a vytváříš si něco jako vkus, jsem vlastně byl donucenej poslouchat jenom dobrou hudbu.

Byla kytara tvůj první nástroj? A kdy sis uvědomil, že kytara je pro tebe nejvíc, láska na celý život?

Když jsem byl dítě, musel jsem hrát na piáno a přiznávám se, že mě to fakt nebavilo, protože podle mě byl tenkrát systém výuky pro takovej typ dětí jako jsem byl já úplně debilní a neinspirativní. Chodil jsem za piáno, takže mě naši po pár letech odhlásili.

Což je smutný, jak může neinspirativní učitel v tomhle věku děti úplně odradit od toho, co by je jinak mohlo bavit. Vlastně jsem se dostal do stavu, že jsem vůbec nechtěl hrát a když mi učitelka hudebky na základce někdy v mých třinácti řekla, že bych měl hrát na nějakej nástroj, tak jsem jí řekl, že to teda ani náhodou, že už jsem to zkoušel a že už NIKDY na nic hrát nebudu… To víš, třináct, věk rozumu, mně přece nebude nikdo říkat, co mám dělat.

Pamatuješ si na svoje první kapely? Většinou nejintenzivnější to bývá kolem střední. Jak na tu dobu vzpomínáš?

Já začal hrát na kytaru vlastně docela pozdě, až někdy v patnácti, takže jsem na střední ani v žádný kapele nehrál. Neměl jsem ani kombo, chodil jsem na brigády a koupil si tu nejpříšernější elektrickou kytaru. Celou střední školu jsem cvičil denně 4 hodiny sám ve špajzu, což bylo bezva, protože mě aspoň žádní muzikanti nezkazili. (smích) Sice jsem s nikým nehrál, ale cpal jsem do sebe co nejvíc muziky šlo a měl jsem starší kamarády, co měli naštěstí vkus. A já jsem všechny ty kámoše obcházel s kotoučákem a nahrávací šňůrou (ano, děti, to opravdu existovalo) a nahrával si ty základní desky, pěknej pravěk to byl.

Vzpomněl by sis na svoje první profi hraní? Ten moment, kdy člověk dostane normálně zaplaceno penězi a nehraje za pivo a párek?

Tak to byly asi nějaký koncerty s Ivanem Hlasem, se kterým jsem začal hrát když mi bylo šestadvacet. Natočili jsme Šakalí léta a pár dalších bezva desek a pak už přiletěl Brad Stratton a začal Circus Praha.

Když se potom stala muzika tvou obživou, bral jsi to jako splněný sen, nebo to tak přirozeně vyplynulo?

Tak nějak přirozeně se mi vyplnil sen. Ne vážně, neměl jsem to hozený tak, že mám cíl živit se hudbou. Měl jsem jasný jen to, že budu celej život hrát, že budu muzikant, protože to jsem, ať už bych se živil čímkoli. Víš co, představ si, že tě například baví malovat, můžeš kvůli placení složenek třeba prodávat v Lidlu, ale to neznamená, že jsi prodavač, když maluješ, tak jsi malíř a jen si vyděláváš jako prodavač. Takže já dělal deset let topiče v koksovejch kotelnách a u toho hrál.

Pak naštěstí lidi chtěli, abych s nima natáčel, hrál, produkoval jim desky, anebo byli ochotný zpívat moje písničky, takže to nakonec takhle dopadlo.

V hovorech po zkoušce hodně řešíme věci kolem cvičení a trémy. Pojdme se zastavit u cvičení. Co pro tebe cvičit na kytaru znamená? Jak jsi to třeba bral v mládí a jak k tomu přistupuješ dneska?

Už jsem mluvil o tom našem špajzu, kde jsem strávil pár let a udělal si nějakej technickéj základ, tak takhle už samozřejmě necvičím, ale na kytaru stejně každej den několik hodin hraju. Občas slyšíš, jak lidi říkaj, že technika není důležitá, hlavně mit tenhleten „fíling“… Tomu rozumím, akorát aby člověk měl tenhleten fíling, tak musí techniku mít na takový úrovni, že na ni vůbec nemusí myslet a neměla by ho nijak omezovat. Prostě zahraješ co chceš, znáš svůj nástroj, trefíš z vejšky do tý správný struny, máš naprosto pod kontrolou dynamiku a hraješ tak, že na to můžou lidi tančit i když nemáš bubeníka, hraješ třeba na dvacet procent svejch technickejch možností, takže se soustředíš na další, důležitější věci, jako groove a song. Krásně se to pozná při totálně „jednoduchým“ hraní. Vem si třeba bubeníka, když má zahrát ten nejjednodušší rytmus, osminy na hi-hat a bum/čvacht, tohle zahraje každej bubeník po pár minutách cvičení, možná i můj pes, ale stejně slyšíš ten obrovskej rozdíl, když to zahraje strašně dobrej bubeník s obrovskou rezervou, anebo někdo kdo to hraje na 90 % svého výkonu. Trabant a Ferrari taky uměj jet oba devadesátkou, ale ten rozdíl, jak se v nich cejtíš a ta pohoda, když chceš přidat. Tak kvůli tomu všemu je technika fakt důležitá. Ale technika je jen jedna věc, je sice super, když zahraješ co si zrovna usmyslíš, ale to ti je úplně nanic, když hraješ blbosti mimo rytmus. Takže pro mě jako posluchače i jako muzikanta je rytmus a vkus stejně ještě o kousek důležitější.

No a co ty a tréma?

To samozřejmě vůbec nemá logiku, můžu třeba hrát s Mekym před pár tisíci lidma, anebo s Koubkem kdekoli a trému vůbec nemám, protože jsou oba na podiu naprosto skvělý, vím, že to vždycky klapne. Ale druhej den pak hraju sám v Jazz docku, kde je sto lidí a z nich třeba dvacet přišlo na můj koncert po desátý. To si pak říkám, ty vole, voni jsou tady zas, to je děs…, snad budu tak dobrej, aby je to znovu bavilo… Moje žena Karolína mi vždycky říká, že by asi nepřišli po desátý, nu no ne? Takže buďto se jim to asi fakt líbí, anebo maj všichni sklerózu. No takže to je taková moje občasná „polotréma“.

Snad tě Honzo neurazím, když tě budu považovat za toho, komu se mezi muzikanty přezdívá pardál. Prostě zkušený aktivní muzikant. Jak to máš s motivací? Za mlada má člověk vzory, sny, cíle. Jak se dnes vybičuješ k tomu makat na sobě?

Ty jo, tak s motivací vůbec problém nemám. Kolem je tolik skvělý hudby, poslouchám nový kapely, jiný muzikanty, učím se nový synťáky a jiný nový nástroje, poslouchám, jak různí borci dělaj skvělou filmovou hudbu, vymejšlím aranže lidem, co jim produkuju alba, vymejšlím písničky pro sebe, toho je... Každej den mě něco novýho zaujme, to všechno mě motivuje, abych vzal do ruky kytaru. Pomáhá i to, že kromě hraní pop a rockový hudby točím filmovou hudbu a tam je další hudební svět a inspirace. Čím víc se do toho nořím, tím víc vidím, jaký mám mezery, za celej život se nestihnu těm nejlepším skladatelům ani přiblížit.

A to je další věc věc, co mě zajímá, to tvoje skládání. Hodně píšeš pro sebe i jiné, kde bereš inspiraci? Jsi spíš ten typ co hraje a hraje a najednou z něj vypadne písnička, nebo chodíš někde po lese a najednou to spadne zhůry?

Je mi to úplně jedno, určitě to nemám tak, že na skládání potřebuju „klid a soustředění“. Někdy mě napadne písnička v chaosu v šatně, někdy na zvukovce, jindy si něco nahraju do telefonu v lese. Ale to není tím prostředím, ale je to tím, že mi furt v hlavě na pozadí něco hraje.

Děláš hodně filmovou muziku, hlavně pro Alici Nellis. K tomu jsi se dostal jak? Prý máš vlastní studio.

To bylo takový postupný, před filmama jsem dělal hodně hudbu pro divadla. Pro divadlo Komedie, Řeznickou, Ponec, studio DVA, ND a další, takže se pak stávalo to, že když někteří režiséři, se kterejma jsem dělal v divadle, točili film a zjistili, že by tam potřebovali hudbu, tak si na mě třeba vzpomněli. Nejdřív si vzpomněl David Jařab, pak Alice Nellis, pak další a další. V poslední době třeba Petr Zelenka, Tereza Kopáčová, Jarda Brabec. Takže jim všem tímto za jejich paměť děkuju.

Hraješ s Mekym, Koubkem a dalšími. Ale máš taky svoji kapelu Circus Ponorka. Kapelu, která už snad ani menší být nemůže. Co tě k tomu vedlo? A není ti někdy v té kapele trochu smutno?

No to mi člověče lidi furt říkaj, takový to: „Hele, Ponorko, to je divný, seš takovej přátelskej, společenskej, není ti smutno, když hraješ takhle sám…? Takže není, jednak jsem trochu asociál a děsně mě baví bejt sám v dodávce a druhak, kdykoli to jde se mnou jezdí Karolína a nakonec stejně, když pak někam přijedeš, tam zase jsou nějaký tihle... jo, lidi.

Ohledně kapel jsem se tě chtěl už dávno zeptat na Circus Praha, jehož jsem býval v mládí velký fanda. To byla parádní kapela s americkým zpěvákem. Přijde mi, že jste byli trochu zjevení a takovým tim mixem rocku, folku, funky a dalšího jste u nás byli trochu věrozvěsti hudby, kterou v zámoří drtil hitparády a vyprodával stadiony třeba Dave Mathews. Proč tak skvělá kapela jako Circus Praha nehrála v Česku haly vynecháme, to je na jiné povídání. Mě zajímá, jak na tu dobu vzpomínáš ?

Já na to nijak moc nevzpomínám, spíš mi příjde roztomilý, jak na to vzpomínají kolegové, většinou mladší muzikanti, kteří hrajou kolikrát i se skvělejma, v rámci našeho rybníčku slavnejma kapelama. Přijde za mnou třeba na fesťáku v zákulisí někdo, kdo mi řekne, jak jsme ho inspirovali a třeba kvůli nám začal hrát. Což je sranda, byli jsme děsně vlivná – komerčně totálně nevýznamná kapela. Hele, ale náhodou jsme hráli i haly... teda asi třikrát, jedna třeba byla s Mobym a Red Hot Chili Peppers a když jsem kecal s Davem Navarrem, kterej s nima tehdy hrál, tak si myslel, že jsme nějaký děsný hvězdy a my hráli přitom následující den v nějaký díře. To neříkám vůbec s žádnou zahořklostí, už jen to, že si dělám co chci a živím se tím většinu života je zázrak.

Samozřejmě jako muzikant muzikanta se tě musím zeptat na tvoje vybavení.

To by asi byla nuda, kdybych ti říkal co mám, ne? Fakt to chceš vědět? Tak jo, jednak mám různý nástroje na který hraju jen občas, jako bubny, basy, mandolínu, banjo, pak synťáky, starej krásnej klavír, spoustu kytar, plechový, dvanácti i šesti strunný, akustický i elektrofonky, sólovice i doprovodky. Takový ty základní aparáty jako Fender Bassman 59, Marshall 1973, VOX AC 30 atd… ale pokud bych to měl zkrátit a musel říct na co hraju na koncertech a studiu nejčastěji, tak je to akustika BSG, elektrofonka Fender Stratocaster Rory Gallagher ´61 a Fender Bassman 59.

Jelikož mě u hudebních osobností vzdycky zajímaly širší souvislosti, zeptám se tě – máš nějakou oblíbenou knihu, nebo film, který tě hodně poznamenal?

Pokud jde o knížky, tak mám spoustu děsně oblíbených, ale nejvíc člověka asi poznamenaj ty věci, který nasál, když byl teenager, takže kdybych to měl hodně zkrátit, tak v literatuře Kerouac, Salinger, Steinbeck.

Teď zkusíme jít hodně pod povrch – co pro tebe znamená muzika? Je to koníček, živobytí, smysl bytí?

To já zůstanu na povrchu – je to radost a zábava. To, že je to zároveň živobytí, je jen vedlejší bonus.

A poslední otázka na závěr – je něco na co jsem se tě nezeptal a ty by ses o to rád podělil?

Já bych chtěl hlavně nakonec poděkovat oběma čtenářům, kteří dočetli až sem, takže Honzo, jednak tobě za pěknej pokec a tobě taky, mami (jo, mami, napíšu ti to tady, protože mi došel kredit v telefonu, prosím tě, mohli byste mi s tátou platit nějakej lepší tarif ???, jo a taky bych potřeboval struny, Elixiry, ty jak mi vždycky kupujete, jinak se mám dobře a furt se živím hudbou, pozdravujte tetičku a že jí děkuju za ty řízky…). Takže jak říkal Olda – díky a ahoj.