Hudba není věda #1: Univerzální instinkt

Není fascinující, že tenhle komplexní mix akustických frekvencí a amplitud nám dává smysl a ještě k tomu nás dokáže udělat šťastnými nebo pohnout k slzám? Náš mozek je totiž při poslechu hudby neuvěřitelně zaměstnaný. Vyhodnocuje, filtruje, třídí, předpovídá – a to vše s pozoruhodnou automatizací a silou podvědomí. Hudba se nedá jednoduše definovat nebo zasadit do nějaké vědecké teorie. Jedná se o naprosto unikátní směsici umění a vědy, logiky a emocí či fyzikálních zákonů a psychologie.

Pojďme se nyní podívat na tři nejčastější definice hudby a její role ve společnosti.

1. Hudba jako droga

Kanadský psycholog Steven Pinker ve své knize How the Mind Works (1997) říká: „Ve srovnání s jazykem, zrakem, sociálním uvažováním a fyzickými znalostmi by hudba mohla v našem lidském společenství klidně zmizet a přitom by se náš životní styl prakticky nezměnil. Hudba se jeví jako prostředek čistého potěšení, koktejl rekreačních drog, které přijímáme sluchem, abychom stimulovali co největší množství druhů potěšení najednou.“

Ve svém dalším konstatování přirovnává hudbu k cheescaku – nejedná se o nic jiného, než o pouhý příjemný vedlejší produkt procesů evolučního výběru, který pro lidské přežití nebo reprodukci není nezbytný. Samozřejmě, tento náhled na hudbu vyvolal bouři nevole. Hudba přeci nemůže být v lidské kultuře zbytná. Skandál, Bach přece nepatří do stejné kategorie jako laskonka či „pár tahů z trávy“!

Nicméně, Pinker si nemyslí, že bychom měli hodnotu hudby měřit její užitečností z hlediska lidské evoluce a přežití. Literatura je v tomto smyslu stejně „bezcenná“ (krvácí mi srdce to jenom napsat), protože i přes své nesporné praktické výhody (uchovávání komplexních informací a příběhů) je to vynález starý pár století a to je příliš krátká doba v kontextu celého lidského vývoje. Homo Erectus tady už běhal 1,5 miliónu let a jediné, čeho za tu enormně dlouho dobu dosáhl bylo, že se naučil chodit po dvou nohách. Nějaká literatura nebo kontrapukt mu byly úplně volné.

Z tábora kritiků pojetí hudby jako pouhého potěšení nejčastěji zaznívá argument o hudbě (a umění obecně) jako o kultivujícím elementu, bez něhož bychom nebyli schopni plně komunikovat emoce a ideje. Dítě vychované v prostředí bez hudby (bez umění) by sice i nadále bylo schopné sociální interakce, ale jeho vývoj by byl velmi limitovaný. Stal by se z něho takový Homo Erectus, který sice umí chodit po dvou nohách a už neleze po stromech, ale moc byste si s ním nepokecali. A tímto argumentem se dostáváme do druhého tábora, do tábora hudebních snobů.   

2. Hudba jako luxusní zboží

Toto je klasické pojetí hudby coby něčeho exkluzívního, určeného pro obohacení lidského života, které nalezneme už u řeckého filozofa Platóna. Hudba zde slouží jako brána k vyššímu vědomí, jako nezbytný předpoklad pro naplnění plného intelektuálního a emocionálního potenciálu člověka. Platón spatřuje sílu hudby v její schopnosti komunikovat emoce. Ve svých sokratovských dialozích Republika si pohrává s myšlenkou, že posluchač dokáže rozpoznat všechny druhy emocí, jako jsou „střízlivost, odvaha, svoboda a vznešenost a všechny jejich příbuzné a protikladné projevy“.

Když někdo poslouchá hudbu, naladí se na její emocionální vlnu a souzní s ní. Dobrá (kvalitní) hudba tak posluchače nejenom dokáže dojmout, ale zároveň ho posouvá k dobrému, ctnostnému a uspořádanému citovému stavu. Špatná (nekvalitní) hudba může zase mít opačný účinek tím, že působí nedostatečně nebo příliš silně. Může dokonce posluchače svádět ke slabosti či konání zlých skutků.

Nepřipomíná vám tento pohled generační souboje na hudebních diskusních fórech? Fanoušci „kvalitních“ hudebních stylů (nejčastěji prog, klasika či jazz) ohrnují nos nad primitivností, vulgárností a nedostatkem invence populární hudby či trendů. Toto vnímání hudby jako vyššího principu se pojí se snobstvím a elitářským přístupem k hodnocení toho, co je dobrá či špatná hudba. Jsou z toho pak jenom konflikty, zbytečné předsudky či někdy dokonce omezování tvůrčí svobody.

3. Hudba jako instinkt

V tomto pojetí nemáme na výběr. Hudba není ani cheescake, ani kulturní náboženství. Hudba je prostě produkt lidské inteligence, máme ji v krvi, je to náš instinkt. Nemůžeme si představit lidské společenství bez hudby, protože to není možné. Budeme s hudbou žít, protože je naší součástí, stejně jako potřeba dýchat, vidět, slyšet či cítit pachy. Římský filozof Boethius to věděl už v šestém století, když řekl, že hudba „je tak přirozeně propojená s naší bytostí, že se od ní nemůžeme odpoutat, ani kdybychom chtěli sebevíce“.

Stejně jako nejíme jenom kvůli tomu, že máme hlad, ale také proto, že máme chuť na něco dobrého, ani hudba tady paradoxně není jenom pro naši zábavu. Zní to asi zvláštně, ale uspokojení z poslechu či tvorby hudby není příčinou, nýbrž důsledkem procesu. Náš hudební instinkt si vždy najde cestu ven, a pokud se přitom budeme i bavit, tak jenom dobře. Stejně mu neunikneme.

Tohle je pro mě osobně nesmírně osvobozující zjištění. Nemusím tak hodnotit či porovnávat metalový riff s bebopovým sólem nebo řešit, jestli je komplexní hudba umělecky hodnotnější než prosté popěvky ve folklóru či popu. Rozdělování lidi na talentované, méně talentované a úplná polena omezuje hudební vzdělávání. Není potřeba se stydět za to, že napoprvé nezazpíváte čistě ani „hoří“ (interval čisté kvarty), že vám hned nejde číst z not nebo slapovat na basu. Když o sobě řeknete, že „nejste muzikální“, znamená to, že „nejste naživu“, protože jak teď už víte, hudba je váš instinkt, nedílná součást vaší osobnosti. Tak se jí nebojte probudit a objevit, co všechno se ve vás skrývá.

Zdroj: Philip Ball: The Music Instinct (2011), Steven Pinker: How the Mind Works (1997), Plato: Republic