Hudba není věda #11: hudební terapie

Pokud bychom se podívali na myšlenku hudby z hlediska jejího léčebného účinku, který může pozitivně ovlivnit zdraví a chování, dostaneme se v historickém kontextu přinejmenším k Aristotelovi a Platónovi a v některých kulturách dokonce časově ještě dávno před tyto velikany antické filozofie. Ve 20. století začala profese hudební terapie formálně vznikat po první a druhé světové válce, kdy komunitní hudebníci všech typů, amatérští i profesionální, jezdili do nemocnic pro veterány po celé zemi. Tam jim hráli pro potěchu duše a rozptýlení, aby bývalí vojáci lépe snášeli fyzická i emocionální traumata z válek.

Pozoruhodné fyzické a emocionální reakce pacientů na hudbu nakonec vedly lékaře a zdravotní sestry k tomu, že vyloženě požadovali, aby nemocnice najímaly hudebníky. Brzy bylo zřejmé, že hudebníci, kteří veteránům preludovali, přeci jenom potřebují předběžnou odbornou přípravu, a tak přirozeně rostla poptávka po strukturovaném vysokoškolském studiu hudební terapie.

V polovině 20. století se objevili tři klíčoví hráči v rozvoji muzikoterapie coby organizované klinické profese. Psychiatr a muzikoterapeut Ira Altshuler propagoval muzikoterapii v Michiganu po tři desetiletí. Willem van de Wall byl průkopníkem využívání muzikoterapie ve státem financovaných zařízeních a v roce 1936 napsal první učebnici ve stylu „jak na to“ s názvem Music in Institutions. E. Thayer Gaston, známý jako „otec muzikoterapie“, se zasloužil o posun této profese z hlediska organizačního a vzdělávacího. Ve 40. letech 20. století tak vznikly v USA první vysokoškolské vzdělávací programy muzikoterapie na Michiganské státní univerzitě (1944) a poté následovaly další univerzity nejenom v USA, ale i v Evropě.

Muzikoterapie (hudební terapie) je obor se širokou škálou záběru. Muzikoterapeuti využívají prožitek z hudby k řešení potřeb pacientů v mnoha oblastech lidského fungování. „Aplikace“ hudby je specificky navržená tak, aby využívala prvky hudby pro terapeutické účinky, takže se používají melodie, harmonie, tóniny, rytmus, textury a instrumentace přesně podle účelu, ke kterému mají sloužit.

Mezi běžné muzikoterapeutické postupy patří práce na komunikaci a motorice s jedinci se speciálními potřebami, komponování skladeb nebo poslech pro evokování vzpomínek, orientační práce se seniory, zpracovávání a relaxační práce a rytmický entrainment pro fyzickou rehabilitaci u osob po mozkové mrtvici. Jenom pro vysvětlení, termín „entrainment“, označovaný také jako synchronizace mozkových vln nebo nervový entrainment, se vztahuje k pozorování, že mozkové vlny (rozsáhlé elektrické oscilace v mozku) se přirozeně synchronizují s rytmem periodických vnějších podnětů, jako jsou blikající světla, řeč, hudba nebo hmatové podněty.

Muzikoterapie se využívá ve zdravotnických zařízeních, onkologických centrech, školách, v protialkoholních a protidrogových léčebných programech, psychiatrických léčebnách, pečovatelských domech a nápravných zařízeních. Docela impozantní využití hudby, kterou má většina z nás pouze za jednu ze složek zábavy či dokonce lelkování, že?

Muzikoterapie může být aktivní nebo receptivní. Aktivní muzikoterapie zapojuje pacienty do samotné tvorby hudby, zatímco receptivní muzikoterapie vede k poslechu nebo k reakci na živou nebo nahranou hudbu. Receptivní muzikoterapie zahrnuje poslech nahraných skladeb nebo živých muzikantů. Nejčastěji se používají žánry klasické hudby, rocku, jazzu nebo country. Při receptivní muzikoterapii jsou pacienti příjemci hudebního zážitku, což znamená, že hudbu aktivně poslouchají a reagují na ni, ale nejsou sami tvůrci hudby.

Během hudebních sezení se pacienti účastní diskuse o skladbách, snaží se relaxovat nebo mají možnost poslouchat svůj preferovaný hudební žánr. Vcelku logicky má tato bohulibá činnost pozitivní vliv na náladu, eliminaci stresu a bolesti, umožňuje relaxaci a potlačuje míru úzkosti, což pacientům pomáhá zvládat lépe svůj stav nebo životní problémy či nesnáze. Existují dokonce důkazy o biochemických změnách, kdy dochází ke snížení hladiny kortizolu, steroidního hormonu, který produkují a uvolňují nadledvinky. Kortizol ovlivňuje několik aspektů našeho těla, ale hlavně pomáhá regulovat reakci na stres.

Při aktivní muzikoterapii se pacienti přímo věnují některé z forem hudební tvorby: vokalizaci, rapování, zpěvu, hře na nástroje, improvizaci, skládání nebo dokonce dirigování. Hraním na harmoniku si můžete zvětšit objem plic a dýchání (což platí ostatně o hraní na všechny dechové nástroje), bubny zlepšují koordinaci a za mě můžu potvrdit, že slapové groovy zlepší funky cítění. A samozřejmě, hutný kytarový riff vám nejenom zvýší hladinu hormonu štěstí (oxytocin), ale možná i sex appeal.

Jak vidíte, hudba v medicíně poskytuje tělesný a duševní prospěch pacientům. Muzikoterapeuti svými technikami pomáhají v mnoha oblastech, od zmírnění stresu před a po operaci až po neuropatologie, jako je Alzheimerova choroba. Studie na lidech s diagnózou duševních poruch, jako jsou úzkost, deprese či schizofrenie, dávají do souvislosti větší kvalitu duševního zdraví po absolvování muzikoterapie.

Já to tvrdím už dlouhá léta a budu se snažit i dále ve veřejném prostoru prosazovat hudbu jako celostní řešení nejenom psychických, ale i sociálních problémů naší společnosti. Je nesmírně důležité vychovávat nové generace hudebníků a zajistit aktivní přístup k hudebnímu vzdělání všem lidem. Hudba není věda, její prostě třeba!

Zdroje: Wikipedia, musictherapy.org, britannica.com, incadence.org