Hudba není věda #12: anglická výslovnost českých textů
V tomto posledním díle našeho mini seriálu o fascinujících aspektech vnímání hudby bych se chtěl pozastavit nad velmi rozšířenou domněnkou, že mladí čeští popoví a rapoví umělci jaksi napodobují „anglickou výslovnost“ češtiny. A hlavním důvodem je jejich vnímání jazyka skrze sociální média, kde samozřejmě vládne převážně americká verze angličtiny. Pojďme se podívat, jak vlastně angličtinu používají rodilí mluvčí a do jaké míry je pošetilé ji napodobovat v našem rodném jazyce.
Slovní přízvuk (ve smyslu „fonetický důraz“ – anglicky word stress) kladený na určité slabiky ve slově napomáhá vyjádřit význam a rozlišit slova během rychlé kadence řeči. Přízvučné slabiky jsou delší, hlasitější a mají jinou intonační výšku než slabiky bez přízvuku. Díky tomu anglicky mluvící rodilí mluvčí dokáží rozlišit význam slov, která mají stejný pravopis a kterých je v jazyce velké množství.
Dám vám několik názorných příkladů: ve slově „computer“ dáváte důraz na druhou slabiku PU, takže vyslovujete jako „kuhm-PYOO-tuh“ (když to napíšu foneticky). Pokud byste vyslovili sice správně, ale dali přízvuk na první nebo třetí slabiku, s největší pravděpodobností se vám stane, že se na vás dotyčný podívá se zmateným výrazem a řekne něco ve smyslu „say again“ (řekni to ještě jednou). Pojďme se podívat na další příklady slov. „Internet“ má přízvuk na první slabice IN, ale „automatic“ má důraz na třetí slabice MAT.
Další specialitou slabičného přízvuku je rozlišování sloves, podstatných a přídavných jmen. U slova „record“ se může jednat o podstatné jméno (nahrávka) nebo o sloveso (nahrávat, zaznamenávat) podle změny slabičného přízvuku. „Record“ jako podstatné jméno má přízvuk na první slabice RE a „record“ jako sloveso má přízvuk na druhé slabice CORD. Ovšem jak to tak v anglické gramatice bývá, v momentě, kdy si myslíte, že začínáte chápat její pravidla, vychrlí na vás dalších tisíc výjimek. Takže ani v tomto případě nemůžete pravidlo aplikovat na všechna slova, která mají stejný pravopis, ale dvojí význam jako podstatné jméno nebo sloveso. A teď si do toho dosaďte různé regionální varianty a samozřejmě bohatou variaci anglických dialektů, kterých je oficiálně uznaných zhruba sto šedesát!
Řeknu vám vtipnou historku ze svých začátků v Londýně, kde žiju a pracuju posledních třináct let. V době, kdy jsem byl v britské metropoli ještě úplný nováček, jsem rád pil latte ze Starbucks. Nepotřeboval jsem decaf, ani pumkin spice, stačila mi klasika, ale stejně jsem se pokaždé pěkně zapotil s objednávkou. Důvod? Musel jsem slovo „latte“ většinou zopakovat tak třikrát až čtyřikrát, než se mi z druhé strany pultu dostalo blahoslonného pokynutí hlavou a entuziasmem naplněného pochopení: „Oh, you mean latte? Yes, of course.“ A pak následovaly další podivuhodné otázky ohledně velikosti, požadované teploty, přidání extra ingrediencí a mého jména (které jsem si posléze radši změnil na Mark, protože Marek byl pro ně nevyslovitelný).
Nicméně, zpátky do našich českých textařských a hlavně výslovnostních vod, které tolik lidí popuzují. Už se vám začíná vybarvovat náš obrázek? Myslíte si, že čeští umělci ve svých textových interpretacích tuto nesmírně komplexní strukturu anglického jazyka následují? Netvrdím, že jsem fanouškem nového trendu, kdy se i v češtině dává přízvuk na konec slova či někam doprostřed, fráze se křečovitě natahují nebo se čeština prokládá anglickými slovíčky světácky vyslovovanými naším czechenglish stylem. Pokud znáte důvěrně anglické prostředí a hlavně rodilé mluvčí, víte, že tato „moderní“ výslovnost češtiny nemá s angličtinou nic společného. Spíš jde o napodování efektů, zvuků a trendů, které udávají producenti a virální umělci z USA, Velké Británie a jiných zemí, kde je angličtina podstatnou součástí kulturního spektra.
Chtěl bych si zachovat otevřenou mysl a nesoudit na základě archaických a často překonaných argumentů, že „takhle je to správně“, že „je to prznění krásného českého jazyka Palackého a obrozenců“ a dalších pseudovlasteneckých mouder. Anglický jazyk, stejně jako čeština, absorboval v průběhu staletí ohromné množství slov zejména z francouzštiny, ale i z dalších jazyků. Úplná verze Oxfordského slovníku angličtiny obsahuje 20 knih s přibližně 170 000 běžně užívanými slovy (někteří odborníci nicméně tvrdí, že se jedná až o půl milionu). Čeština si v tomhle srovnání nevede špatně, protože nejrozsáhlejší Příruční slovník jazyka českého (z let 1935–1957) obsahuje zhruba 250 000 hesel, kdy se v běžné praxi používá cca kolem padesáti tisíc slov.
Jak vidíte, čeština i angličtina mají co nabídnout, a můj osobní názor je, že bych radši viděl větší šíři slov inspirovaných naší bohatou minulostí a důkladnější práci s jinotaji, metaforami a jinými „meziřádkovými“ jazykovými významy, než pouhé následování trendů globální kultury. Chápu staromilce a chápu i touhu nastupující generace přijít se svojí verzí jazyka, která jim pomáhá se vzájemně identifikovat a propojit se světovými trendy.
Jsem zvědavý, kam se to všechno vyvine. Chtěl bych vnímat češtinu v hudbě jako další magickou ingredienci, jemné koření, nositelku významu, totem hrdosti či jako bláznivého Don Quijota, který bojuje s větrnými mlýny tupé reality. Čeština je krásná a rozhodně pořád skrývá mnoha tajemnství, která čekají na jejich objevení.
zdroje: TEFL učební materiály, Wikipedia
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
