Hudba není věda #2: Je hudba sexy?

Charles Darwin nad tím také kroutil hlavou a ve své teorii evoluce, kde přežijí jenom ti nejsilnější a nejpřizpůsobivější, vnímal hudbu jako docela zbytečnou adaptabilní vlastnost. Nicméně, hudební dovednost vás činila atraktivnějšími v očích opačného pohlaví, a tudíž jste mohli svým pískáním na flétničku oslovit potenciální partnera či partnerku a potenciálně si tak zajistit reprodukci svého DNA. Takže byla hudba sexy už v pravěku? Hm, jak je to ale možné?

Zahraj a já ti řeknu, kdo jsi

Jednou z možných odpovědí je, že hraní na nástroj či libozvučný zpěv ukazují na schopnosti koordinace, soustředění, kvalitního sluchu a – věřte nebo nevěřte – i výdrže (některé kmenové nebo starověké hudební rituály byly mnohahodinové maratony). Jedná se o soubor atraktivních vlastnosti, které mají velkou šansi se promítnout do genetické výbavy případného potomka talentovaného hudebníka. Něco jako když páv ukazuje svůj nádherný pestrobarevný ocas, který je z hlediska přežití nebo opatřování potravy naprosto zbytečnou záležitostí, ale při pářícím rituálu udělá hodně parády.

Ačkoli tato teorie zní atraktivně a celkem logicky, přeci jenom se jedná spíše o přání, jež je otcem myšlenky, jelikož bychom museli prokázat, že hudebníci analogicky mají více potomků, což nelze argumentačně doložit (například ve středověku se hudbě věnovali hlavně mniši zavázaní slibem celibátu, zatímco dnešní rockové hvězdy zrovna příkladem rodinného života nejsou).

Hudební talent by pak podle Darwinovy teorie také byl značně mužskou záležitostí (iniciace sexuálního vábení jde přeci jenom u většiny živočišných druhů z této strany), což je také absolutní nesmysl, protože žádná vědecká studie nikdy ani nenaznačila, že by byl nějaký rozdíl mezi poměrem talentovaných hudebníků mužského či ženského pohlaví. Takže hudba sice je sexy, ale pořád nám to nevysvětluje, proč měli lidé odjakživa puzení pískat na flétničky, zpívat či později kompovat komplexní opusy klasické hudby, moderní vážné hudby nebo progresívního rocku.

Lidé vs. zvířata

A jak to máme ve srovnání se zvířaty? Jak je známo, ptactvo je velmi schopným hudebním tělesem. Kdo by zpochybňoval umělecké nadání takového skřivana či dokonce slavíka, že? Velryby, netopýři a tuleni mají také své skladby a hity, které jim slouží jak k vábení k páření, tak i k jiným komunikačním účelům.

Co se týká primátů, šimpanzi produkují své typické houkání, které se liší individuálně svojí barvou a výškou tónu. Každý šimpanz tak má svojí jednu „pecku“, kterou ale hraje pořád dokola (na rozdíl od takových ptáků, kteří kombinují nespočet různých frází). Občas si k tomu přidají perkusní vložku v podobě bouchání na zem či tlučení větvemi stromů (nicméně nedokáží hrát v konstantním rytmu). Tento hudební projev nemá žádný hlubší význam, slouží jako pouhé emoční vyjádření v duchu „tady jsem“ nebo „mám prostě radost“.

A to nás přivádí k další důležité a často diskutované otázce. Má hudba smysl? Jak je to s hudbou a jazykem? Musí vždy něco vyjadřovat, nebo je to pouhá emoce bez nějakého hlubšího významu?

Hudba jako prostředek komunikace

Propojení hudby a jazyka je velmi populární a docela přirozenou teorií, která má velmi silné argumenty. Je jednodušší zapamatovat si básničku než psaný text – a ještě jednodušší je zazpívat slova refrénu oblíbené skladby (schválně si zkuste jenom tak bez melodie odříkat Stánky od Nedvědů), takže se vcelku logicky nabízí teorie, že si naši předci pomáhali melodiemi pro lepšího pamatováka a komunikaci textů.

Další teorie také přikládá význam akustické síle zpěvu, který je samozřejmě hlasitější a nese se větším prostorem oproti mluvenému (i hlasitému) slovu. Takže když jste v dobách bez mikrofonů a mohutných PA systémů zpívali, bylo vás lépe slyšet. A z toho nám vyplývá ohromně podstatná role hudby jako pojiva sociálních vztahů. Vždyť všechny bohoslužby, kmenové rituály, národní hymny či bojovné popěvky mají za úkol spojovat a slaďovat danou skupinu lidí za jasným společným cílem. Hudba zkrátka dává lidi dohromady. Myslel si to Igor Stravinskij a myslí si to i většina návštěvníků populárních letních festivalů.

A na závěr našeho přemítání o kořenech hudby a prvních muzikantech musíme zmínit převelice důležitou roli hudby v komunikaci rodiče s dítětem. Kdo by neznal ukolébavky, sladké melodie s konejšivými slovy, které dokáží uklidnit i toho největšího křiklouna v plenkách, že? Novorozenci mají mnohem lepší reakce na zpěv než na řeč a také dokáží již od druhého měsíce věku rozlišovat změnu melodie v intervalu půltónu. Takže hudební instinkt máme od kolébky a není také divu, že mnohé populární hity používají nejenom slova jako „baby“, ale také dost infantilní melodické postupy. Že by to byla náhoda? Nemyslím si.