Hudba není věda #3: Mýtus o veselých durech a smutných mollech

Na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal... a opačně

Pojďme se podívat na dva příklady skladeb, které naprosto vyvrací mýtus o šťastném duru a smutném mollu. Nádherná balada od Erica Claptona s příznačným názvem River of Tears vás opravdu chytne za srdce. Nejenom svým bolestně melancholickým textem, ale především hudební kompozicí, aranžemi a kytarovým sólem, při kterém se rozpláče snad i kámen. Tónina skladby? Ehm, naše stará známá C dur. Ano, tato srdceryvná kompozice začíná na „veselém“ akordu C dur a úspěšně pokračuje dalším akordem F dur, aby až třetím v řadě byl konečně nějaký zástupce mollového spektra, a to konkrétně akord Dm7.

Skladba Happy od Pharrella Williamse trhala všechny možné rekordy žebříčků v roce 2013 a dodnes patří ke skladbám, které většina z nás pozná hned po prvních tónech. Jak její název dost okatě napovídá, každému je jasné, že tady nebude o durové akordické a melodické postupy nouze, že? Opak je pravdou, skladba je v tónině F moll a hlavní melodická linka je postavená na funky frázích v mollové stupnici. Jak je to jenom možné?

Co tedy dělá hudbu veselou či smutnou?

Naše pocity při poslechu akordického postupu, melodické linky a vůbec celkových aranží a zvuky skladby jsou ovlivněny mnoha faktory. Skladatel, či v dnešní době spíše producent, si s námi může pohrávat jako kočka s myší a nepotřebuje k tomu mýtický koncept dur versus moll. Mnohem důležitějšími faktory jsou tempo, rytmické frázování, kontrapunkt, vzdálenost intervalů v konstrukci akordů (jasněji znějící akordy mají větší vzdálenost intervalů oproti temněji znějícím akordům s menší vzdáleností intervalů), sonický charakter nástrojů, textový obsah a samozřejmě hra s disonancí a konsonancí.

Když se podíváme na zásadní rozlišovací faktory mezi veselými a smutnými skladbami, lze obecně říci, že v prvním případě máme elementy rychlejšího tempa, většího objemu hlasitosti nástrojů a jednoduchou melodii většinou ve vyšším registru. U smutných skladeb je jednoduchost melodické linky také důležitá, ale máme zde o dost pomalejší tempo a melodii v nižších registrech nástrojů či vokálů. Vztek se dobře pojí s komplexními rytmy a častými změnami v tempu či hlasitosti. Úzkost lze zase vyjádřit skladbou v pomalejším tempu s komplexní melodickou linkou, která bohatě využívá chromatických postupů.

Velmi důležitou složkou pro vzbuzení emocí u posluchačů je také vokální kvalita nástrojů hrajících hlavní melodickou linku. Smyčce fungují skvěle pro navození celé škály pocitů, od zoufalství, zlomeného srdce přes zamilovanost či ve staccato stylu pro výzvu do boje. Kytaroví mágové typu Jimiho Hendrixe, Davida Gilmoura či Steva Vaie svojí hrou napodobují expresivně vypjatou konverzaci s posluchačem – jejich nástroje k nim doslova promlouvají. Mimochodem, Vai s oblibou využívá lydickou durovou stupnici (se zvýšeným čtvrtým stupněm) pro svá extrémně emocionálně nabitá rocková sóla. Hraje snad tím pádem „veselé“ melodie? Tato kategorie zde zkrátka postrádá smysl.

Hudba jako soundtrack k životu

Berte výše zmíněné návody, jak pracovat s emocemi ve skladbách, pouze jako velice omezenou snahu o popsání jinak velice komplexního obsahu hudby. V dnešní době se hudba často bere jako jakási součást farmakologie, jako lék na špatnou náladu nebo jako podkres pro vyšší výkonnost ve fitku, navození nákupní horečky či uklidnění nervů. Z toho vyplývají také různé populární kompilace Spotify playlistů, které nejsou tříděné jenom podle žánrů, ale právě podle předpokládaného účelu hudby.

Někteří skladatelé a producenti se tak specificky zaměřují na tvorbu hudby, která má sloužit danému účelu – podkres pro YouTube videa, chill-out lounge nebo klidně i hudba do výtahů v hotelových a restauračních řetězcích. Všude je potřeba něco hrát, hudba se tak stává pouhým hlukem podkreslujícím naše denní aktivity. Mně osobně tato komodifikace/utilitarizace hudby jde proti srsti a přál bych si méně hudby zejména ve veřejných prostorech, kde se jí v současné době prostě nelze vyhnout.

Není hudby bez kontextu

V tomto světle se nabízí otázka, jak je to s kontextem poslechu hudby. Lze vůbec oddělit zážitek z poslechu hudby od jejího formálního obsahu? Ta samá skladba vás může ve správný okamžik pohnout k slzám nebo vám navodit husí kůži, a jindy vás nechá naprosto chladnými. Kontext je nesmírně důležitý. Pochybuji, že nějaká sekvence akordů či vedení melodické linky bude spouštět nějaké emoce bez náležitého kontextu prostředí a vašeho momentálního psychického rozpoložení.

Proč jsou tak populární videa, kde lidé reagují na poslech hudby (hlavně hudby, kterou neznají a tudíž mají autentickou nepředvídatelnou reakci)? Vidíte v nich výrazné osobnosti, které velmi expresívní formou strhnou své diváky k empatickému prožití momentu. Upřímně, vlastně ani nezáleží na tom, co poslouchají, ale hlavně jak na to reagují, takže vás sice můžou nadchnout pro poslech nové desky Rush, ale moc nevěřím tomu, že byste ji pak sami poslouchali a prožívali stejné pocity euforie jako aktéři reaction videa.

Pod nánosem kulturních zvyklostí

Nesmíme také zapomenout na západní hudební tradici, která již stovky let formuje naše vnímání hudby. Za tu dobu se vystřídalo mnoho populárních teorií a postupů, které dnes bereme za samozřejmost nebo dokonce za jakési přirozené zákony. To, že je nám od malička vtloukáno do hlav, že moll je smutný a dur je veselý, nás pak samozřejmě ovlivňuje, když slyšíme dané akordy nebo když někdo přejde z velké tercie v akordu na malou. Jsme totiž naučení to tak vnímat a slyšet.

Stejně tak se nemůžeme ubránit slzám u určitých skladeb, ke kterým máme osobní asociaci. Tuhle písničku mi zpívala máma jako ukolébavku, u této skladby jsem poprvé políbil svojí dívku a tenhle piánový recitál se hrál na pohřbu kamaráda. Čím silnější máme asociaci s danou skladbou, tím silnější budeme mít i emoci s ní spojenou. Ale to vůbec nemusí znamenat, že daná skladba byla napsána se záměrem být smutná či veselá (nebo aby se hrála na pohřbech či svatbách). Nenechte se tudíž ošálit těmito naučenými asociacemi a emocemi, které různé hudební prvky vzbuzují. Jsme velmi mocně formováni prostředím, ve kterém jsme získali naše hudební zkušenosti.

Nicméně, zdá se, že určité základní znaky, kterými se dají označit smutné či veselé skladby, jdou napříč všemi hudebními kulturami (a nemá to nic společného s dur nebo moll tóninami). Obecně, vyšší melodický rejstřík a rychlejší tempo funguje pro navození veselé nálady, zatímco pomalejší tempo bude fungovat pro smutnější hudební kousky. Takže, až na vás někdo opět bude zkoušet pedagogické hudební klišé v podobě demonstrace smutného charakteru mollových a veselého vyznění durových akordů, víte, co si o tom máte myslet.