Hudba není věda #6: neurologická odbočka

1. Amusie

Jedná se neschopnost některých jedinců rozpoznat jednoduché melodie. V běžném jazyce jste se s tímto pojmem nejspíše setkali, když někdo označí buď sám sebe nebo nějakého jiného hudebně nerozvinutého jedince za „hluchého jako pařez“. Nicméně, v takovém případě se rozhodně nejedná o diagnózu, ale spíše o společenské klišé. První zdokumentovaný případ vrozené amúsie byl zaznamenán v roce 2002 univerzitou v kanadském Montrealu, kde sledovali případ ženy středního věku, která postrádala většinu základních hudebních schopností.

Amusie může být vrozená nebo získaná. Vrozená amusie je s vámi od narození nebo jste ji podědili skrze geny, zatímco získaná amúsie může být důsledkem náhodného poškození mozku, stresu nebo kognitivních deficitů. Příznaky tohoto onemocnění se projevují jako nedostatek základního melodického rozlišování a rozpoznávání výšky, barvy a délky tónů, nicméně daný jedinec má přitom normální funkci sluchu či nadprůměrné intelektuální, paměťové i jazykové schopnosti.

Dalším nápadným příznakem amúsie je schopnost postiženého jedince normálně mluvit a komunikovat, avšak není schopen nic zazpívat. Amusičtí jedinci vykazují zvláštní deficit v rozlišování hudebních variací a nedokáží identifikovat ani notoricky známé melodie. Neurovědci nyní klasifikují vrozenou amusii jako novou třídu poruch učení, které ovlivňují hudební schopnosti. (Peretz, Ayotte 2002)

2. Agnosie

Termín agnosie označuje ztrátu znalostí. Jde o neschopnost rozpoznat hudbu při normálních funkcích smyslů, intelektu a verbálního projevu. Hudební agnosie je nejčastěji získaná, ve většině případů je důsledkem infarktu nebo mozkové příhody. Máme zde i jemný rozdíl mezi sluchovou a hudební agnósií; první se týká neschopnosti rozpoznat zvuky v prostředí, zatímco druhá se vztahuje k neschopnosti rozpoznávat hudbu. Hlavní příznaky hudební agnosie sahají od neschopnosti rozpoznat výšku tónu, rytmus, akordy a noty až po neschopnost rozlišit a rozpoznat známé písně, posoudit tonalitu nebo reprodukovat hudební fráze.

3. Halucinace

Hudební halucinace lze popsat jako vnímání hudebních zvuků při absenci vnějších sluchových podnětů. Ačkoliv lze halucinovat i o zvucích nehudebního charakteru, například zvoncích, píšťalkách nebo sirénách, studie ukazují, že hudební kontext hraje prim před všemi ostatními sluchovými halucinacemi. Kromě toho mohou mít hudební halucinace často podobu písní z dětství a mohou být spojeny se silnými emocemi z minulosti. Příčinami mohou být psychiatrická porucha, mozková příhoda, epilepsie nebo intoxikace.

4. Anhedonie

Jde o neurologické onemocnění charakterizované neschopností získat potěšení z hudby. Lidé s tímto onemocněním, na rozdíl od těch, kteří trpí hudební agnosií, dokáží hudbu rozpoznat a porozumět jí, ale nedokážou si ji vychutnat. Výzkum ukázal, že lidé s tímto stavem mají sníženou funkční konektivitu mezi oblastmi mozku zodpovědnými za zpracování zvuku a oblastmi souvisejícími s odměnou. Hudba je často považována za univerzální jazyk, velebená pro svoji schopnost spojovat a hlavně vzbuzovat emoce. A pro jedince s hudební anhedonií tak v tomto kontextu může být obtížné pochopit, proč z ní nemají potěšení.

Termín „hudební anhedonie“ byl poprvé použit teprve nedávno, v roce 2011. Původně se používal k popisu selektivní ztráty emočních reakcí na hudbu po poškození mozku. Výskyt této poruchy se podle nejnovějších studií týká přibližně 3 až 5 % populace, což není úplně zanedbatelné číslo. Tak buďte shovívaví, když zjistíte, že někoho vaše oblíbená hudba nechává zcela chladným. Každý máme svůj příběh, který se může rozplétat z komplexních uzlů.

5. Muzikogenní záchvat

Určitý typ melodie může vyvolat epileptický záchvat, kdy dojde ke zvýšení aktivity pravého spánkového laloku, kde jsou i sluchová centra. Jedná se o specifický typ záchvatu s odhadovanou prevalencí jednoho případu na 10 000 000 jedinců. Dezorganizovaná nebo abnormální elektrická aktivita mozku se spustí, když je člověk vystaven specifickému typu zvuku nebo hudebnímu podnětu. Hudba spouští tu část mozku, která je zodpovědná za vyvolání emoce spojené s její melodií či zvukem. Dysfunkce tohoto systému vede k abnormálnímu uvolňování dopaminu, což nakonec vyvolá záchvat. Na druhou stranu se muzikoterapie úspěšně využívá k potlačování těžkých stavů epilepsie. Muzikogenní záchvat je tak skutečně velmi vzácnou reakcí a poruchou.

Zdroje: Wikipedia, solen.cz, neurosciencenews.com