Hudba není věda #7: zakázané BPM

Někdy počátkem dubna tohoto roku zakázalo Čečensko veřejně pouštět nebo interpretovat veškerou hudbu, která je mimo 80–116 BPM. Jde o bizarní nařízení, které mělo za (evidentně politický) cíl vyloučit nespočet skladeb a hudebních žánrů západního světa (rozuměj převážně Evropu a USA). Čečensko je totiž součástí Ruska, má konzervativní islámskou společenskou strukturu, kterou kontroluje diktátorská rodina Kadyrovců, a leží v oblasti severního Kavkazu mezi Kaspickým a Černým mořem.

Pravděpodobně jde jen o „chytrý“ způsob, jak zajistit, aby byla legální Lezginka (čečenský národní tanec, který je šíleně rychlý, ale jehož tempo se počítá v halftime, takže se vejde do oficiálně stanoveného limitu BPM), a zároveň vyloučit zahraniční hudbu, jako jsou house, techno a samozřejmě i pop. Megapopulární taneční hity Daft Punk se obvykle pohybují v rozmezí 120-127 BPM, takže to by podle vůdce republiky Ramzana Kadyrova „neodpovídalo čečenské mentalitě“. Tato BPM cenzura má také zabránit infiltraci hudební kultury jiných národů. 

Pojďme se blíže podívat na vývoj tempa v hudbě. Podle čeho se určuje? Vesele rovná se rychle? A kdo a kdy vlastně vynalezl metronom?

Od srdce a od oka – historická tempová označení

V klasické hudbě je ustálným zvykem označit tempo skladby jedním nebo více italskými (velmi často značně poetickými) termíny, jako jsou například andante (krokem), maestoso (majestátně) nebo allegro con brio (živě). Tato praxe se rozvinula v 17. a 18. století, v období baroka a klasicismu. Ve starší, renesanční hudbě interpreti chápali většinu hudby tak, že plyne v tempu definovaném taktem (tactus – zhruba rychlost tlukotu lidského srdce, jemně dirigovaný pohybem ruky nahoru a dolu).

Dalším příkladem zápisu tempa v dřívějších dobách byla menzurální notace, což je hudební notační systém používaný pro polyfonní evropskou vokální hudbu od konce 13. století do počátku 17. století. Termín „menzurální“ odkazuje na schopnost tohoto systému popsat přesně odměřené rytmické trvání v číselných poměrech mezi hodnotami not.

V barokním období se ve skladbách kromě již výše zmíněného italského poetického označení tempa přidával i název tance (například allemande nebo sarabande), přičemž druhý z těchto názvů je zároveň označením tempa i metra (tedy na kolik dob se bude počítat a tančit). Od každého hudebníka se očekávalo, že bude na základě zvyklostí a zkušeností vědět, jak tyto značky interpretovat. V některých případech však byly tyto značky jednoduše vynechány. Například první věta Bachova Braniborského koncertu č. 3 nemá žádné označení tempa ani metra.

Navzdory rostoucímu počtu explicitních tempových značek klasičtí hudebníci stále dodržují konvence a mají své vlastní intrepretace jednotlivých typů skladeb a tanců. Menuet tak bude mít poměrně rozvážnější tempo, pomalejší než vídeňský valčík, perpetuum mobile zase poměrně svižný rytmus a tak dále. Jednotlivé druhy hudby implikují tempa, a tak Ludwig van Beethoven napsal „in tempo d'un menuetto“ nad první větu své klavírní sonáty op. 54, ačkoli tato věta není technicky vzato menuet (a klavírní sonáta obecně není taneční skladba).

Metronom – dobrý sluha a zlý pán?

Pokud jste si prošli ZUŠ nebo jste starší ročník, určitě znáte klasický analogový metronom s typickým kyvadlovým mechanismem, kde posunem závaží regulujete počet kmitů. Nároky na vynález metronomu si kladlo více lidí v různých historických obdobích, nicméně v roce 1815 si německý vynálezce Johann Maelzel nechal jako první patentovat mechanický, natahovací metronom pro určování přesného tempa pro hudebníky pod vyčerpávajícím názvem „Instrument/nástroj pro zlepšení veškerého hudebního výkonu, zvaný metronom“.

Od této chvíle se hudební tempo téměř vždy měřilo v úderech za minutu (BPM = beats per minute). Metronomy často zobrazují jak čísla BPM, tak tradiční označení tempa v italštině, která ale mají dost širokou míru interpretace. Vemte si například tempo vivace, které je obvykle někde mezi 156 a 176 BPM, ale zároveň hudebníkovi sděluje, že v něm má hrát „živě“. Tato tempová poetika nám odpadla s nástupem digitálních technologií, kdy BPM slouží jako naprosto přesné matematické označení projektu DAW. Podle tempa dané skladby pak vše srovnáte na takzvaný grid (mřížku s rytmickým dělením), abyste mohli libovolně vrstvit hudební stopy.

Až moc dokonalá souhra

I přesto, že díky dnešním technologiím nahrávaní a čím dál silnější pozici různých AI pomocníků můžete vytvářet libovolnou kompozici pouze za použití svého laptopu (často už ani nepotřebujete nástroj, mikrofon na zpěv či alespoň MIDI klávesnici), rozhodnutí o tempu skladby patří mezi zásadní faktory. Často nefunguje ani prosté srovnání všech stop přesně na mřížku (takzvaně jsou dokonale v synchronu), protože zejména u bicích nástrojů to vytvoří sterilně znějící nahrávku, která postrádá „groove“, rytmus, který vás chytne a hlavně rozhýbe.

Pokud se nejedná o specifický žánr EDM, tak mít dokonalé matematické tempo většinou nefunguje. Naše vnímání hudby vyžaduje určitou míru nedokonalosti, lidského vkladu do procesu, jinak se nám těžko emocionálně propojuje s danou skladbou. Jsem si jistý, že časem AI najdou způsob, jak napodobit i tento specifický „human factor“ a bude skoro nemožné rozeznat, co bylo vytvořené mašinou a co člověkem.

Nicméně, pokud budete ve své praxi pracovat na hlubším vnímání tempa a rytmu, získáte ve hraní na svůj milovaný nástroj (nebo ve zpěvu) obrovskou sebejistotu. Tleskejte, podupávejte si, tančete, pogujte, projevte rytmus a tempo všemi končetinami a vokalizujte třeba v konnakolu. Budete tak v naprostém souznění s hudbou – a hlavně s jejím „zakázaným“ tempem.