Hudba není věda #8: tiché kompozice
Jeden z nejpábitelštějších a také nejpopulárnějších výroků o důležitosti ticha v hudbě zřejmě pronesl legendární jazzový trumpetista Miles Davis: „V hudbě je ticho důležitější než zvuk.“ Samozřejmě, k Milesovým charakteristickým projevům patřil důraz na prostor mezi tóny stejně jako na tóny samotné. Klíčem k jeho hudbě bylo ticho. Byl ztělesněním hvězdy, která si nemusí hrát na hvězdu. Jeho prezence na pódiu byla tak silná, že necítil potřebu zahlcovat každý takt svým famózním tónem. Někdy prostě jenom tak stál, nic nedělal a nechal hudbu v transcendentním prostoru. Jak je to se vztahem ticha a hudby? Můžeme považovat ticho za hudbu?
Nebudu vás napínat a rovnou odpovím, že ticho můžeme s klidem považovat za naprosto neoddělitelnou a plnohodnotnou hudbu. Pojďme začít rovnou příkladem jedné slavné tiché kompozice 4′33″, kterou v roce 1952 složil John Cage (1912-1992). Jedná se o skladbu o třech částech o celkové délce čtyři minuty a třiatřicet sekund (hm, název, že?) pro libovolný nástroj nebo kombinaci nástrojů.
O deset let později přišla 4'33" č. 2, která je známá také jako 0'00". V tomto případě interpret určuje, do jaké míry bude skladba v jeho provedení tichá, převážně tichá, hlučná nebo velice hlučná. John Cage k tomu dodává dosti komplikovaný filozofický pokyn: „V situaci, kdy je k dispozici maximální zesílení, proveďte disciplinovanou akci. Interpret by měl umožnit případné přerušení akce, akce by měla plnit závazek vůči ostatním, stejná akce by neměla být použita ve více než jednom provedení a nemělo by se jednat o provedení hudební skladby.“ Tak, a teď se v tom vyznejte, že?
Určitě si teď myslíte, že se v tomto případě jedná o další taškařici alternativního umění neboli o anti-umění. O provokaci, poťouchlost, touhu po medializaci, absurdnost. Možná, ale rozhodně se Johnu Cageovi povedlo dost evidentně manifestovat argument ohledně ticha v hudbě.
Pojďme na to trochu zeširoka. Když se podíváme na celý vesmír, vidíme, že je tvořený symbiózou hmoty a prostoru. Jedno nemůže existovat nez druhého. Lidé jsou odmalička trénovaní na všechno umístit nálepku, zařadit do příslušné škatule a tím je pro ně záležitost uzavřená. Vidíme strom, řekneme, že je to dub, možná přihodíme pár zajímavostí ohledně jeho plodů či tvaru listů a jdeme dál.
Pokud se ale na daný strom podíváme očima filozofa, který je otevřený palčivým otázkám bytí, vidíme najednou zákonitosti celého vesmíru. Totiž to, že nehmatatelný prostor mezi listy či větvemi stromu je stejně reálný jako ony hmatatelné (utržitelné) listy a větve tvořené z hmoty, které říkáme dřevo, celulóza a kdoví kolika dalšími vědeckými názvy.
Jak to vše souvisí s hudbou? Tím, že hudba je tvořená notami ve stejné míře jako pauzami. Takže obojí má stejnou hodnotu a realitu – jak to, co zahrajete, tak to, co nezahrajete. Délka pauzy mezi notami určuje jejich umístění v kompozici, jejich vyznění v prostoru, dynamiku a tak dále. Takže ticho a jeho míra v dané skladbě či provedení v reálném čase je neoddělitelnou součástí hudby, a tudíž hudbou samotnou.
Pojďme se nyní podívat na pár příkladů kompozic a skladeb jak klasických skladatelů/ek, tak moderních pop rockových kapel, které tento filozofický koncept vzaly doslova a postavily ticho do hlavní role.
Úplně první kompozicí, která byla výhradně tichem, je Il Silenzio: pezzo caratteristico e descrittivo (stile moderno) z roku 1896 od skladatele s pseudonymem Samuel (pravděpodobně Edgardo Del Valle de Paz). „Samuel se pokoušel jiným způsobem napsat jednu ze svých humorných kritik hudební společnosti, především Florencie. Všechny použité techniky jsou dobře propracované a nesmírně rozmanité na to, že skladba nemá žádnou výšku, a to s dovedností, které se v té době mohl rovnat pouze Erik Satie. Zdůrazňuje a zpochybňuje všechna kompoziční klišé, která byla v té době v módě mezi tradičními italskými skladateli. Jedná se důkaz vzestupu modernistického avantgardního umění, kde se používá humor jako mechanismus kritiky.“ (Zdroj: Wikipedia)
Dalším kouskem je hudební parodie o délce čtyřiadvaceti prázdných taktů s názvem Pohřební pochod k pohřbu hluchého muže (1897) od francouzského spisovatele a humoristy Alphonse Allaise (1854-1905). Skladatel svůj smysl pro humor projevuje i v poznámce k provedení kompozice: „Velké smutky jsou němé, interpreti by se měli věnovat pouze počítání taktů, místo aby se oddávali neslušnému hádání, které ničí vznešený charakter nejlepších obřadů.“ (Zdroj: Wikipedia)
Tenhle přístup mi něčím připomíná geniální hudební fóry Franka Zappy, co myslíte? Zappa nakonec tichou kompozici nesložil, ale překvapivé množství kapel a hudebníků populání scény se tohoto nápadu chytlo.
Asi jedním z nejchytřejších a zároveň nejvtipnějších nápadů na uplatnění ticha v moderním streamovacím věku je Sleepify, album skupiny Vulfpeck z roku 2014, které se skládá z deseti skladeb ticha. Album bylo vydáno na streamovacím gigantu Spotify a během dvou měsíců se mu podařilo vydělat přes 20 000 dolarů na vysokých počtech stažení uživatelů. Díky tomu tak nejenom odhalilo mezeru v modelu výpočtu autorských poplatků této streamovací služby, ale zároveň přispělo na pokrytí nákladů plánovaného turné kapely. Vulpeck nabídli lidem zadarmo vstupenky a dokonce si vybrali místa, ze kterých bylo nejvíce streamů jejich tichého alba. Geniální na mnoha úrovních!
Na závěr si pojďme uvést pár příkladů tichých skladeb od známých kapel a interpretů:
- 12:97:24:99" od Mudvayne (2002)
- The Nutopian International Anthem od Johna Lennona (1973) a samozřejmě také Two Minutes Silence, kde je jako spoluautorka uvedená i jeho můza Yoko Ono
- One Minute of Silence od Soundgarden
- s tichem jako formou hudebního protestu, humoru či překvapení pracovali na svých albech i Eminem, Korn, Tommy Cash, Wilco, Kaiser Chiefs, Karnivool nebo Melvins.
Ticho nejenom léčí, ale jak vidíte, přináší i nesmírně důležitý prostor v hudbě, bez kterého by žádná hudební kompozice vlastně nemohla existovat.
(zdroj citací v článku: Wikipedia)
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
