Hudba u nás a protinožců očima Novozélanďana z Brna

V New Plymouthu, odkud pocházím, jsme měli vždycky velký cit pro jména kapel: Sticky Filth, Nefarious, The Toxic Avengers, Warp Spasm, Casualty, The Goat Fucking Nun Rapers. Asi si z toho umíte udělat obrázek. Během 80. let byl New Plymouth považován za hlavní novozélandské město punku a rock’n’rollu. Hodně kapel z jiných končin se tam docela i bálo jezdit hrát. Odrazovala je velmi početná populace podivných týpků až deviantů: punkáči, surfeři, skejťáci, bikeři, skinheadi, feťáci. Ti všichni obvykle tělo na tělo namačkaní v klubech o velikosti průměrného obýváku. Hardcore punk a thrash metal se staly obvyklým hudebním doprovodem pátečních večerů – tady byla doma kultura chlastu a drog. Hodný, zlý a hodně, hodně, hodně ošklivý.

Já jsem se potloukal spíš kolem "gothů", což byla subkultura, která vyrostla z období post-punku a většině ostatních byla víceméně pro smích. Dnes to shledávám celkem pochopitelným. Ale třeba pankáči nás měli docela rádi. Nejspíš proto, že jsme měli stejné nadšení pro tužidlo na vlasy. A Muziku. S velkým "M".

New Plymouth, skvostná a šílená scéna jakoby vystřižená z nějakého punkového Felliniho filmu. Byla to nebezpečná doba s nebezpečnými lidmi plížícími se ulicemi. Kapely této éry byly nejen nabité energií, ale také vším možným, k čemu se byly schopny dostat: chlastem, chemií nebo třeba opiem z babiččiny zahrádky. Asi si to lze z pohledu průměrného Středoevropana docela těžko představit. Talent k hudební skladbě a provozování hudby samotné byl až druhotný, pokud nechyběl úplně. Ale to skoro nikomu nevadilo. Určitě ne těm bouřlivě tančícím hordám lidí nacpaných v klubu White Heart nebo Section 27. Borci si sebou na pódium přinesli svá zhrzená srdce a zahořklé duše, dav pod nimi pochopil, a vždy se zrušil, jak jen to šlo. No, všichni dostali to, pro co si přišli. Nikomu nevadil ani příšerný zvuk. Proč taky. Zvukař byl většinou kámoš bubeníka, na jedno ucho nahluchlý a totálně na šrot. Platili mu v lepším případě pivem.

A tak lokální kapely, které se chtěly dostat i mimo tohle město, měly jen málo šancí. Ve větších městech se jim všichni raději vyhýbali. Jednak nebyly dost „cool“ a hlavně většina klubů nechtěla specifickou klientelu, kterou takové kapely lákaly, ani vidět, ani slyšet.

Teprve spoustu let poté začaly kapely jako třeba Die!Die!Die! následovat model Fugazi – hrát co nejvíc a to kdekoli, v jakýchkoli klubech a pro všechny věkové i zájmové kategorie. Ať už na tzv. „all ages” show (bez ID a bez alkoholu), tak i v klubech, které bookují kapely, na které se dobře paří. V druhém případě jde o publikum, pro které jít na koncert je často jen zástěrkou jít se pořádně odrovnat. Pro mladé kapely, které se rozhodnou vyrazit na turné, to může být dost depresivní. Ani koncerty pro 10 lidí nebývají vzácností. Ale hrát naživo je jednoduše zdrojem životní síly jakékoliv kapely. Jen je třeba zatnout zuby a jít do toho. Ano, jsou tu i festivaly, jen se na ně dostat.

Nový Zéland je malá země a malý trh. Nízká populace (na 4 miliony obyvatel asi 40 milionů ovcí) dost limituje rozsah turné jakékoli kapely. Česká republika je na tom možná podobně, avšak s jedním dost velkým rozdílem: je v centru Evropy. U nás kolem pastvin jen moře. Pokud je ambicí české kapely hrát pouze doma, může narazit na podobné limity, jaké mají ty novozélandské. Ideální je dostat se mimo rodné pastviny a hrát i v dalších zemích Evropy. K tomu by se určitě hodil nějaký ten booking agent, ale zejména v začátcích se o vše musí kapely starat samy. DIY. Do It Yourself. Na Novém Zélandu je to mantra všech nováčků. Většinu těžké práce si oddře kapela sama: od nahrávání, přes promo a booking až po nakládání dodávky.

Dobrým příkladem jsou již zmínění Die!Die!Die!, kteří se stali místní legendou díky svému prvnímu turné po Novém Zélandu s 25 (!) koncerty, většinou právě těch „for all ages“. Pro mnohé lokální kapely něco naprosto nepředstavitelného. Die! Die! Die! dnes vyrážejí pravidelně i do Evropy, kde během 3 týdnů odehrají třeba 30 koncertů. Organizačně jsou skutečně zdatní, absolutní většina práce kolem kapely a organizace turné je samoobsluha. Ovšem na druhé straně: cokoli do toho sami dáte, se vám bohatě vrátí. Když ne v penězích, tak alespoň v uspokojení. Omezené prostředky mohou být výhodou, když je člověk nebere naopak jako překážku.

I v Česku řeší kapely podobný problém, ale zase po svém. Často se více „spřátelených“ kapel sebere a společně vyrážejí na koncerty nebo dokonce na turné. Moc fajn pro fanoušky, kteří mají šanci krom svých oblíbenců poznat i jejich oblíbence. Stejně tak dělají dobrou práci některá města, když podporují a kultivují zdravou hudební scénu kolem vybraných klubů. Ať už jste na pódiu, nebo řídíte klub, je důležité dát do všeho tu správnou energii a pořádnou dávku nadšení. V Česku je tahle energie třeba dobře cítit z festivalové scény. I když to neuvěřitelné množství malých i velkých letních festivalů se může zdát až přemrštěné. Problém? Možná, ale pro kapely, které chtějí hrát co nejvíc, je to dobrý problém.

Významným aspektem novozélandské hudební scény je zdravá síť studentských rádií. 95Bfm v Aucklandu, Radioactive ve Wellingtonu, Radio One v Dunedinu a další sesterské stanice, které hrají po celé zemi. Podobně jako středoškolská a univerzitní rádia v USA, jsou tyto stanice místem, kde můžou nové kapely získat svoje fanoušky. Místní dema se často stanou hitem a můžou se šířit přidruženými stanicemi po celé zemi. To očividné pomáhá začínajícím kapelám získat svůj profil, rozjet se na turné, mnohdy sponzorované nebo alespoň podpořené přímo danými rádii.

Tyto stanice mívají široký hudební záběr, jsou žánrově neomezené. A často trendově napřed. Pouští do éteru kapely dřív než nastoupí jejich sláva: například Nirvana v jejich „Bleach“ období se u nich hrála dřív, než si je mezi sebe pustili jakékoli komerční stanice. A lidé tyto stanice poslouchají. Dokonce i teď, v době Spotify. Věří jejich vkusu a podpoře nových kapel.

Českým kapelám by takový přístup rozhodně prospěl, zvlášť kdyby existoval v celo-evropském měřítku. Nic takového tady ale bohužel neexistuje (nebo jen málo, třeba Radio 1 nebo Radio Wave). Samozřejmě se dá jít i cestou internetu a sociálních sítí. V téhle době je to ideální způsob, když se dobře uchopí. Jen je někdy potřeba lidem hudbu vhodně naservírovat. Ne všichni jsou zvědaví a vyhledávají si hudbu sami.

Novozélandská hudební scéna je neustále v pohybu od doby, kdy jsem tam vyrůstal, hodně se změnila. Stal se z ní mnohem profesionálnější průmysl a hudební nadšenci můžou studovat rockovou hudbu na univerzitě, získat titul zvukového inženýra, manažera kapely apod. Já jsem byl ale hodně ovlivněn labely jako je Flying Nun nebo punkovou scénou, a naučil jsem se, že to hlavní je zvednout zadek, dělat co se dá, hrát a hrát a dostat svoji hudbu mezi lidi.

Čímž jsem se dostal k tomu hlavnímu: jde především o hudbu a lásku k ní. Užívat si to, co člověk tvoří a dělá a doufat, že si to budou užívat i ostatní. Ať už v Česku nebo na druhé straně světa.

Autor: RdB (Gerda Blank, Metronome Blues)
Překlad: p@ (Fair Price Music)