Hybridní bubnování hrůzu nenahání #3: Charlie Benante a metalová hudba

Anthrax! Fanouškům tvrdé hudby asi nemusím tuto kapelu příliš představovat. Opravdová legenda, ikona svého žánru. Anthrax jsou poprávu zařazováni do tzv. Velké čtyřky thrash metalu, vedle Metallicy, Slayer a Megadeth. Vítejte u dalšího dílu seriálu věnovanému hybridnímu bubnování, tentokrát zaměřeného na metalovou hudbu.

Vzpomínám si na moment, kdy jsem poprvé uslyšel hudbu Anthrax. Bylo to právě video ke skladbě Only ze skvělého alba Sound of White Noise (1993), prvního se zpěvákem Johnem Bushem. Skladba začíná slavným groovem na dva kopáky, i po letech působí nářezově jako pěst mezi oči a z písničky dělá hymnu.

Bicí u Anthrax obsluhuje Charlie Benante, rodák z New Yorku. Pokud jsem v minulých dílech našeho seriálu psal o tom, že i mezi bubeníky jsou opravdoví muzikanti, pro Charlieho to platí dvojnásob. Benante funguje totiž nejen jako bubeník Anthrax, ale též je, pro někoho překvapivě, podepsán pod velkou částí jejich písniček jako autor. A jako kreativní člověk vždy přemýšlel o zvuku kapely i své bicí soupravy. „Vždycky mě používání elektroniky v hudbě zajímalo. Pro některé rockové hudebníky může být slovo samplování téměř nadávkou, nechápu to!,“ říká Charlie.

Metaloví bubeníci jsou vlastně tak trochu průkopníky samplování a triggerování. Má to dva důvody – tvrdost a rychlost. Především u hry na dva kopáky bývá problém naladit bubny do správné frekvence tak, aby se prodraly stěnou kytarových a basových riffů. Dále je tu již zmíněný problém s rychlostí. Stručně řečeno – pokud chce bubeník hrát velmi rychlé běhy na dva kopáky či dvojšlapku a zároveň s rychlostí udržet i přesnost a preciznost, musí jednoduše ubrat na síle.

Jasně, i silou a v křeči se dá nějakou dobu hrát, ale hráč nemá buben absolutně pod kontrolou a z bicí soupravy se tak dosti často linou „brambory“. Nehezká nevyrovnaná hra, zvukově odpovídající svému názvu. No a právě pro bubeníky, hrající technicky precizně, jsou triggery jako stvořené. Zvuk bubnu osazeného snímačem může zvukař vytáhnout do lidí na koncertě tak, aby se hezky doplňoval s ostatní hudbou.

„Hráli jsme často denně. To znamenalo dlouhé zvukovky, únavné hledání správného zvuku bicích na večerní koncert. A když už jsme ho našli a odehráli koncert, druhý den bylo všechno jinak. Jiná místnost, mikrofony, podium a mohli jsme začít znovu. To bylo zklamání. Když jsem objevil možnost triggerování pomocí snímačů Roland, zajásal jsem. Je úžasné mít každý den svůj vlastní zvuk bubnů. Můžu si ho jednoduše ve studiu nahrát na kartu, tu zapojit do modulu, kabelem spojit se zvukařem a je to. Navíc triggery i modul jsou malé a já si je můžu vzít s sebou do letadla na turné. Mám tak vždy svůj zvuk a neztratím tolik času na zvukovce laděním bicích a hledáním toho správného zvuku,“ vysvětluje Charlie.

No a já Charliemu popřeju i nadále dobrý zvuk bicích na koncertě a vás zvu k dalšímu dílu našeho seriálu. Hrdinou příštího článku bude Michael Schack, opravdový mistr propojení elektroniky a bubnování!