I Love You Honey Bunny: Žánrový parkour je cesta, jak nezakrnět

Jak byste popsali třemi slovy každý z vás novou desku?

Martin Šolc: Bouře. Nadhled a zároveň klid. 

Kristián Kraevski: Ultimátní vyšťavení emocí.

Když bychom srovnali předchozí desku, která byla výrazně temná, s novým materiálem, je tu určitě cítit jistý rozdíl.

Martin: Nové album je taky hodně temné. Ale trošku jiným způsobem. Naše druhé album We Just Had a Wonderful Time bylo hodně ovlivněné nějakými vnějšími faktory, především covidovou pandemií. Don't Look When I'm Changing je taková niternější deska. Temná, ale zároveň s nadějí schovanou uvnitř. 

Kristián: Je tam světlo na konci tunelu. Ale furt jsme v tunelu, z kterého ne a ne se dostat.

Dle názvu desky může leckoho napadnout, jestli neprocházíte krizí středního věku. 

Martin: Nejsi první, kdo se ptá, ale myslím si, že to bude třeba až naše pátý album, kde se jí budeme zabývat. Je to takový bilancování, které nás zlomilo okolo té třicítky.

Procházíte tedy nakonec nějakou změnou a životní etapou...

Kristián: To vlastně i název. Don't Look When I'm Changing je trochu taková parafráze na to, že se člověk chce změnit. Je to slovní hříčka. Jako když se převlékáš, že se vlastně chceš na chvilku schovat, nějak se obměnit. Je to vlastně tak, jak říkal Martin: změna vychází z nitra, jakoby se schováváš, něco se v tobě změní a pak se vrátíš na světlo jako jiný člověk.

Když jsem slyšel váš první singl, Kintsugi, vyzařoval ze mě hravý a veselý pocit. A i ten text je takový univerzální. Ale ostatní skladby na albu mají osobní charakter. 

Martin: Všechny texty píše Sebastian a jsou hodně osobní, vycházejí právě z něj. Ale my se s tím hodně srovnáváme i jako zbytek kapely, protože jsme spolu už přes deset let, naše životy se samozřejmě nějak prolínají a procházíme víceméně podobnými fázemi života, protože jsme stejně starý. Takže on určitě reflektuje v textech i naše životy.

Tak trošku si říkám, že vy už jste spolu byli na škole, teď jste spolu v kapele...

Martin: My jsme skoro bráchové. Se Sebastianem se znám už od školky. Beru to tak, že je to můj naprosto nejbližší člověk. Vždycky jsme tam pro sebe byli, vždycky jsme si navzájem pomohli, když to bylo potřeba. Našel jsem kamaráda ve školce a už jsem ho neopustil. Chápeš? (smích)

Kristián: Ještě náš zvukař. Taky jsme ho potkali ve školce a držíme si ho doteď.

Martin: Jojo, to je paráda. Taky pochází z Košíř, někde u Prahy 5.

Pamatujete si na začátky? Mluvili jsme spolu před lety, tehdy jste říkali, že jste vyrůstali na Nirvaně...

Kristián: Jo, to sedí. V devadesátkách, když jsme začínali, byla Nirvana jedna z těch kapel, co nás tenkrát hodně formovaly. Ale od tý doby jsme samozřejmě ušli dlouhou cestu. Zvukově jsme teď úplně jinde, i když nějaký vlivy tam asi pořád jsou. Člověk se prostě vyvíjí.

Cítíte, že i na aktuální desce je ještě slyšet něco z devadesátkový éry?

Martin: Určitě. Třeba část desky jsme nahrávali v legendárních Brighton Electric Studios v Británii. To studio funguje už od devadesátek a nahrávaly tam kapely jako The Cure nebo novější věci typu Royal Blood. A gauč, co tam mají? Ten je podle mě taky ještě z devadesátek! (smích)

Ale vážně – každej z nás vychází z trochu jiný scény, máme jiný hudební základy, a z toho se pak skládá taková hudební mozaika. Přirozeně čerpáme ze všeho, co jsme kdy poslouchali – ať už v pubertě, nebo teď. A z toho pak vznikne třeba I Love You Honey Bunny.

Deska ale působí dost současně. Snažili jste se být „v trendu“?

Kristián: My jsme nikdy úplně nešli po trendech. Spíš si to vždycky děláme tak, jak nás to v daný moment baví. Ale je fakt, že posloucháme hodně novou hudbu a snažíme se být otevřený. Žánrově je to možná trochu rozkročený, ale pořád se snažíme, aby to bylo aktuální. Ne kvůli trendům, spíš přirozeně.

Jak se vlastně kapela z Česka dostane do legendárního studia v Brightonu? Musíte mít kontakty, peníze, nebo jen odvahu?

Martin: Možná to překvapí, ale ono to studio nebylo dražší než ty špičkový v Česku. Máme k tomu i vtipnou historku – když už jsme měli celé album hotové, nebyli jsme úplně spokojení s bicími v první písničce Let’s Do It Again. A řešili jsme, jestli je přetočit tady, nebo zkusit něco jiného. Nakonec nás vyšlo levněji poslat bubeníka Josefa letadlem do Londýna, odtud vlakem do Brightonu, aby tam bicí za půl dne nahrál, a večer se vrátil zpátky. Opravdu – bylo to levnější než točit tady ve studiu.

Takže šlo spíš o zážitek než o „lepší“ zvuk?

Kristián: Přesně tak. Český studia jsou na skvělý úrovni. To nebylo o tom, že by tady něco nešlo. Spíš jsme chtěli zkusit něco novýho, jinej vibe. A když máš chuť to udělat, dá se to domluvit. Nezávislým kapelám často i víc vycházej naproti. Třeba ti nabídnou lepší cenu než velkýmu labelu, protože vědí, že si na to nesázíš zlatem.

Na debutu jste pracovali s Dušanem Neuwerthem. Teď jste oslovili někoho jiného. Jaký je mezi nimi rozdíl?

Martin: To je velkej rozdíl. Každej producent má jiný přístup, jiný ucho a jiný způsob práce. Neřekl bych, že je to o tom, kdo je „lepší“, ale spíš kdo se k jakýmu materiálu hodí. S každým se učíme něco novýho.

Sebastian Jacques | Foto: Teki Shine

Zmínili jste producenta Stephena Ansella. V čem byl tentokrát jeho přínos nejvíc znát?

Kristián: To, co nám přišlo u Stephena hrozně typické, je jeho přístup – jeho workflow. Jeho styl práce s kapelou je hodně otevřený, nápady se vyvíjejí přirozeně a postupně. I když třeba tentokrát nefiguroval jako producent, byl s námi od začátku celého procesu. Cítili jsme, že naše spolupráce má pořád co nabídnout. Bavilo nás to, takže nebyl důvod hledat někoho jiného.

Během tvorby se některé písničky prý hodně proměnily. Máte konkrétní příklad?

Martin: Určitě. Třeba Kintsugi – to byl úplně první singl z desky. Na začátku to bylo hodně synth popové demo, ale postupně jsme víc a víc šlapali do kytar, až nakonec synťáky téměř úplně zmizely. Dneska už tam nehrají vůbec prim. To byla docela radikální proměna.

A co třeba Playground Friends? I ten singl zní hodně kytarově...

Kristián: Jo, to byl záměr. Vznikal v Brighton Electric, což je snad nejbritštější studio, co si umíš představit. A my jsme si řekli: „Hele, udělejme prostě britskou kytarovou věc, pojďme do toho naplno.“ Bylo to fakt vědomé rozhodnutí.

Takže návrat ke kořenům?

Kristián: Dá se to tak říct. Předchozí deska byla syntetičtější, hledali jsme nové přístupy, zkoušeli synťáky. Ale kytary jsme v sobě měli vždycky. Teď na té třetí desce se nám podle mě podařilo ty světy propojit – vzít si zkušenosti z obou přístupů a najít rovnováhu.

Píseň View Of Mistakes se mezi nimi ale docela vyjímá, ne? Ne, že by to byla kytarovka.

Martin: Jo, to je pravda. Kytar tam moc není, ale i tak má silný příběh. My tomu říkáme „žánrový parkour“ – prostě jsme se nenechávali omezovat jedním stylem. Dělali jsme, co z nás zrovna lezlo. View Of Mistakes je třeba víc popová, má jinou energii. A myslím, že právě Stephen tu různorodost hodně podpořil.

Na tom tracku ale spolupracoval hlavně jiný producent, že?

Martin: Jo, tenhle song vznikal primárně s Koenem van de Wardtem. Má takovej ten elektronickej, až holandskej vibe. I to prostředí, ve kterém jsme to dělali – v Amsterdamu – se do té věci propsalo.

Zní to, jako by každá písnička vznikala jinde. Měli jste vůbec jedno hlavní studio?

Kristián: Ani ne. Ve výsledku jsme pracovali asi v pěti různých studiích. Něco vznikalo v domácím studiu Kurta v Amsterdamu, pak taky ve studiu SCMPD, který patří Martinu Garrixovi – naprosto neuvěřitelný prostor. V Británii jsme využili domácí studio Stephena Anselma, pak to bylo už zmíněné Brighton Electric a taky naše pražské studio Space Tape, kde už teď nahráváme i jiné kapely.

A jak to bylo s nástroji? Co jste kde nahrávali?

Kristián: Bicí jsme dělali hlavně v těch dvou velkých studiích – Brighton Electric a STMPD. Zpěvy vznikaly převážně v Holandsku, kytary spíš v Británii, synťáky taky většinou v Holandsku. Ale není to tak, že by každá písnička vznikla na jednom místě. Tracky s námi cestovaly – doslova. A dneska, když jde všechno digitálně, tak to ani není problém.

Na co jste nejvíc dbali? Na co jste si při nahrávání dali největší pozor?

Martin: Pro nás bylo zásadní zachovat živost. Hlavně u rytmiky – bicí a basa prostě potřebují energii. Všechny písničky na albu jsou postavené na živých bubnech. Někde je víc elektronických samplů, ale třeba i tak elektronicky znějící věc jako View Of Mistakes má v základu živý bubny, který jsme pak třeba samplovali. Ale ten základ tam zůstal.

Martine, je o tobě známo, že rád experimentuješ s novými efekty a pedály. Co bys doporučil?

Martin: Třeba pro mě je jeden z nejzajímavějších pedálů určitě Meris Enzo. Ten z kytary dělá v podstatě synťák, takže hodně těch synth zvuků na albu ve skutečnosti pochází z kytary přes tenhle efekt. Další důležitý je Boss SL-20, který „krájí“ zvuk na rytmické sekvence. A jinak je processing kytar fakt různorodý. Například track Playground Friends jsme nahrávali přímo v Brighton Electric, a to na pořádné marshall aparáty. Ale jiné věci zase vznikaly na simulacích nebo třeba jen přes linku a zvukovku.

Takže kombinace všeho?

Martin: Přesně. Některé kytary už jsou nahrané na Quad Cortex, což je multiefekt a simulace aparátů, které používám i naživo. Jde vždycky o to, co si daná skladba žádá.

A jak to pak funguje naživo? Dokážete to všechno interpretovat tak, aby to znělo co nejvíc jako ve studiu?

Martin: My se nesnažíme hrát skladby jedna ku jedné. Naopak nás baví je trochu upravit, aby zážitek z koncertu byl jiný než ze studiové verze. Ale díky Abletonu, pluginům a digitálnímu processingu – ať už v pedalboardech nebo v bicí sestavě – většinu těch studiových zvuků dokážeme naživo emulovat. 99 % z toho jsme schopní přenést na stage.

Takže technický „IT kroužek“?

Martin: Doslova! Někdy se stane, že skladbu poprvé opravdu hrajeme dohromady až na zkoušce před koncertem. Ve studiu vzniká track po částech, každý něco přidá, a až naživo zjistíme, jak to vlastně celé funguje dohromady.

Vznikají některé songy z jamů?

Kristián: U první desky to tak bylo víc. Teď je to hodně „počítačová práce“. Máme studio, všichni pracujeme v Abletonu a často to začíná tak, že někdo přinese nápad, ostatní na to navazují. Někdy na dálku, někdy společně. Dema se přelévají do finálních verzí a celý proces je hodně modulární.

Foto: Teki Shine

Martine, ty jsi dřív dělal hudbu i pro film?

Martin: Kdysi dávno. Studoval jsem arts management a pak produkci na DAMU. Nakonec jsem utekl od filmu a začal dělat hudbu. Ale oba rodiče dělají u filmu.

Dokázali byste si představit, že by se některé nové skladby dostaly třeba do soundtracku?

Martin: Určitě! Je to můj celoživotní sen, napsat hudbu přímo na míru filmu. Líbí se mi ta představa, že se můžeš odrazit od konkrétní atmosféry, scény nebo nálady.

A co za žánr filmu? Máš něco konkrétního?

Martin: No, musel by to být nějaký šílený film se spoustou nálad. Možná psychothriller. Nebo ještě líp – „mindfuck“ film, něco fakt výživnýho.

A kterou skladbu byste k takovému filmu zařadili?

Martin: Možná Under the Weather... nebo Voices in My Head. Ty jsou docela dramatické a mají jasnou náladu. Když to přeženu, když to pak dostane pořádnou péči od někoho zkušeného, je to dneska o skillu, ne o díře, kterou máš. Dobrý gear už je dneska dostupný, což je skvělý. Kolikrát to vidím ve startéru, co děláme s Filipem Černým. Mladé kapely nám posílají první nahrávky a už to je skvěle vyprodukované, naprosto perfektní zvuk. Což je super, že to je dneska standard a už to zní dobře. Teď jde jen o to, co v tobě je, co chceš sdělit. To podporuju ve Startéru.

Kdyby I Love You Honey Bunny byli ve Startéru, uspěli by podle tebe?

Kristián: Byli jsme ve Startéru v roce 2014 nebo 2015, myslím. A do finále jsme se nedostali. Takže odpověď je, že I Love You Honey Bunny tehdy neuspěli. Ale na druhou stranu jsme se udrželi nějakých pět týdnů, což je taky úspěch. Hlasování ještě není uzavřené, ale v následujících dvou týdnech se rozhodneme a budeme oznamovat tři finalisty.

Mimochodem, přemýšlíte o spolupráci s nějakou zpěvačkou na desce?

Kristián: Určitě jo, máme na desce dvě hostující zpěvačky. V posledním tracku to je Marie April, skvělá začínající zpěvačka. A ještě máme jednu zpěvačku z Brightonu, doplníme její jméno, když ho zjistíme. (smích)

Co říkáte na současnou hudební scénu?

Martin: Na české scéně je tolik skvělých projektů, opravdu to vypadá, že se daří. To je velký rozdíl oproti době před dvaceti lety, kdy všechny kapely zněly podobně. Teď je tolik skvělých kapel, co mají svůj vlastní zvuk, a to je na tom to skvělé.

A co český rap? 

Martin: Teď klesá. V posledních dvou letech už postupně vidíme, že čísla klesají. Rap tady byl na vrcholu, ale je super, že už se míchají žánry a vznikají hrozně zajímavé projekty.

Máte v plánu desku s rapem?

Kristián: Na naší desce je vlastně pár momentů, kde Sebastian rapuje, ukazuje trochu jinou polohu než předtím. Takže ano, něco takového se tam objeví.

A co vinyl? Vydáte ještě desku fyzicky?

Kristián: Určitě, budeme mít vinyl na křtu, což je pro nás premiéra. Vyrobit vinyl trvá dlouho, ale vypadá to, že ho stihneme mít. Pro nás to je uzavření celého procesu, když si to člověk poprvé pustí na gramofonu. K tomu se vrátí to kouzlo.

A merch? Jak hodně vás živí?

Martin: Když jezdíme na turné, jsou prodeje merche, hlavně vinylů, obrovská podpora, zejména v zahraničí. Máme rádi, že lidi kupují naše věci. Bez toho bychom se těžko uživili a i díky tomu můžeme dál tvořit.