I Love You Honey Bunny: Naše kluby jsou pro začínající kapelu skvělý

Pražská formace funguje teprve pět let, za tu dobu se ale na naší scéně slušně etablovala. Kluci z I Love You Honey Bunny sice nesou název po kultovní hlášce z filmu Pulp Fiction, to je ale asi tak jediné, co je pojí s 90. léty. Nové album Cosmic Bacground Radiation, které formace nedávno vydala, ji řadí k ambiciózním kytarovkám, které jsou u nás spíše světlou výjimkou. Slovo mají Martin Šolc (kytara), Kristián Kraevski (basa) a Pepa Keil (bicí).

Pro někoho můžete být stále neznámou partou. Můžete popsat, jak jste se dali dohromady?

Pepa: Seznámili jsme se vlastně díky zušce. Chodil jsem na hodiny bicích, kde jsem potkal kámošku, jinak dceru bubeníka z J.A.R., s kterou jsem zašel do čajovny. Myslel jsem, že je to rande, ale ona přitáhla kamaráda Sebastiana. A tak to začalo.
Martin: Chtěl jsem moc hrát na kytaru už od malička, tak mě rodiče vzali do zušky. Ale tam jim řekli, že na to nemám. Naši pak našli pana učitele Horkýho v klubu Klamovka, kde jsme se s Kristianem naučili první tři akordy.

Máte pocit, že jsou základy klasické hry na kytaru důležité pro fungování rockového kytaristy?

Josef: Samozřejmě učíš se teorii, noty, je to výhoda.
Martin: Je zajímavé, že Pepa z nás studuje hudbu profesionálně. Umí na bicí i kytaru. Jinak si nemyslím, že to musí být nutně základ, abyste založili kapelu. První vystoupení jsme měli na nějaké vánoční besídce, ale chyběla nám basa, tak se ji Kristián ujmul a už mu zůstala. Hráli jsme Smeels Like Teen Spirit od Nirvany.
Kristián: Pak jsme procházeli různými kapelami, až vznikli I Love You Honey Bunny.
Martin: Asi je důležitý říct, že Sebastian k nám přišel do kapely jako bubeník a asi po pěti zkouškách jsme ho slyšeli zpívat na chodbě. Nabídli jsme mu, aby byl zpěvák. S bubny to ale dohromady moc nešlo. Do kapely pak přišel Pepa. Nevěděli jsme ani, jestli nás to bude bavit, nakonec jsme si sedli.

Začali jste s coververzemi Nirvany, pojmenovali jste se po hlášce z Pulp Fiction. Jsou pro vás devadesátky stále zdroj inspirací?

Kristián: To ne, snad ani nikdy nebyly. Spíš nám to přišlo fajn se tak pojmenovat, když jsme byli malí.

Trvalo vám pět let, než vám vyšel debut. Do jaké míry bylo pro vás náročné dát ho dohromady?

Martin: Až teď dokážu ocenit kapely, které umí dát dohromady desku. Je to nepředstavitelná námaha. My ji psali skoro dva roky – počítám čas od demáčů a singlů až do regulérní nahrávky. Myslím, že přes tu dřinu nás to ale stmelilo jako kapelu.

Která písnička vznikla jako první, která naopak jako poslední?

Martin: Nejstarší je asi skladba Knees. Ve finále jsme předělávali Volcano hidden base, našemu producentovi Tomáši Neuwirthovi se furt nezdála. Odjeli jsme poslední týden na chatu, kde jsme ji kompletně ořezali, až v ní zbyla jen basa a bicí.
Pepa: Sebastian se nasral, vyhodili jsme sloku a výsledek je úplně jinej.
Martin: Ohromně to pomohlo. Byli jsme zavření ve studiu hrozně dlouho, vypadnout ven nám pomohlo pročistit si hlavu. Atmosféra v Tatrách, kde jsme byli, nás nakopla.

Taková izolace napomůže buď se ožrat, nebo pracovat.

Kristián: Přesně tak to taky bylo!
Pepa: Večer jsme chlastali a vyhazovali pasáže, ráno vzniklo úplně něco jiného.

Kolik času jste strávili ve studiu? Byla to vaše první zkušenost?

Kristián: To asi ne, ale rozhodně jsme na něčem nepracovali tak důkladně. Ve studiu jsme byli asi měsíc a půl.
Martin: Singl uděláš většinou do druhého dne, u desky se vracíš nazpět, předěláváš aranže, celý proces nakonec trval pět měsíců.

Jakou technickou pomůcku nejvíce používáte a doporučili byste ostatním?

Martin: Co by mohlo ostatní zajímat, je systém monitoru. Na pódiu máme splitter a vlastní mix, ke kterému jsme přes wifinu všichni připojení a můžeme si zvuk míchat přes mobil. Hodně kapel s touhle věcičkou jezdí, v Čechách mě napadají třeba Mydy Rabycad. Je to fakt skvělý, můžeš si namíchat vlastní monitorovej mix do uší a líp se ti hraje. Nezatěžujeme tím pádem zvukaře, jen zapojíme a jedeme.
Kristián: Každý klub má jinou akustiku, Mix 132 je fakt skvělá pomůcka, jak se slyšíš. Jinak máme zachovanou pořád tu analogovou cestu, lampy, přes počítače nehrajeme.
Martin: Třeba fuzzovej zvuk nedělám na kytaru přes pedal, ale třemi krabičkami za sebou. Zvuk jsme vždycky řešili do detailů.

Jaký byl váš největší zlom s kapelou? Festival Nouvelle Prague?

Martin: Půl roku před tím jsme vydali klip k Introduction, to je, řekl bych, úspěch. Zároveň k nám přišel manažer David Nguyen, který nám fakt pomáhá. V té době jsme podle mě začali pracovat víc koncepčně, přemýšlet, kam chceme dál.

Jak hodláte desku propagovat?

Martin: Čeká nás turné dvanácti koncertů, pojedeme dohromady s Lenny. Taky Německo.

Vystupovali jste dokonce v Kanadě. Jak se vám to podařilo?

Martin: Odehráli jsme deset koncertů v Kanadě, to nás taky slušně nakoplo. Bylo to zvláštní – někde na nás přišly dvě Němky, jinde bylo úplně natřískáno. Lidi byli na nás moc milí, ubytovali nás, nemuseli jsme spát někde na parkovišti.

Můžete srovnat Kanadu s námi, co se týká zázemí klubů a festivalů?

Martin: Pro začínající kapelu jsou naše kluby opravdu skvělý. Mají výborné nazvučení, o čemž se jim v Kanadě může jen zdát. Je tam velký skok mezi profi kapelami a těmi, co se snaží teprve o nějaký kumšt. U nás je super zvyk, že si děláme všechno sami a je tu profesionálnější přístup. Podle mě je tu akorát absence manažerů. Není tu ani žádná škola, kde by se mohli vzdělávat. Každý začíná s malým festiválkem a učí se postupně po vlastní ose. Každá mladá kapela si tu musí organizovat koncerty.