Ibanez AVN11: dobře upečená parlorka

Firma Ibanez na nás kytaromilce zase něco upekla. A jak už to u této firmy bývá zvykem, bude to asi „pečínka“ velmi lákavá. Akustická kytara Ibanez AVN11 ABS si totiž podmanila všechny mé smysly ihned po vybalení z krabice.

Jak to vypadá?

Kytary typu parlor se sice největší oblibě těšily zhruba ve 30. letech minulého století, ale v posledních letech znovu přicházejí do módy a jsou vyhledávané mnoha muzikanty. Jejich menší rozměry oceníme zejména na cestách a navíc nám nabízí specifický a hodně zajímavý zvuk.

Co se materiálu na výrobu týče, jedná se o polomasivní nástroj, přičemž vrchní deska je vyrobena z masivního smrku, zadní deska a luby jsou spolu s krkem mahagonové. Hmatník je vyroben z ovangkolu, což je tvrdá africká dřevina, svými vlastnostmi nejvíce podobná nejčastěji používanému, ale dnes bohužel čím dál dražšímu palisandru. Kobylka je z téhož materiálu, sedlový a nultý pražec je kostěný.

Ladící mechaniky jsou firemní a jejich povrchová úprava alá zašlý chrom jen podtrhuje celkové vzezření nástroje. Menzura nástroje činí 643 mm a na hmatníku nalezneme 18 precizně zasazených a začištěných pražců. Žádné jiné výrazné nedostatky ve zpracování na nástroji také nenaleznete.

A teď trochu blíže k tomu, co to na nás ten Ibanez vlastně „upekl“. Jedná se o speciální umělé zestárnutí materiálů pomocí tepla – a touto metodou je v případě této kytary ošetřena vrchní smrková deska a žebrování. Dřevo se nejprve předsuší při teplotě cca 120 °C, kdy jeho vlhkost dosáhne téměř 0 %. Poté se teplota zvýší na 200 °C, kdy ve vakuu nebo naopak tlakové páře dochází k několika chemickým procesům včetně rozkladu pryskyřice. Nakonec se dřevo stabilizuje na hodnotě vlhkosti okolo 4 až 8 % a dřevo získá větší tvrdost, nižší váhu a minimální reakci na okolní vlhkost.

Tento proces by jinak přirozenou cestou trval desítky, možná až stovky let. Zlepší se také zvukové vlastnosti, zejména zvýrazněním basů a výšek. „Pečení“ dřeva se samozřejmě promítne i na jeho vzhledu, který získá unikátní, tmavší jantarový nádech. Tělo kytary je olemováno lemovkou se vzorem tzv. rybí kostí a okolo ozvučného otvoru je použita jednoduchá, ale elegantní rozeta. Celá kytara je lakována pololesklým lakem. Struny jsou D´Addario, stačí tedy jen naladit a vyzkoušet parlorku v praxi.

Jak to hraje?

Ibanez AVN11 má oproti jiným parlorkám trochu hlubší korpus, což dává naději, že ve zvuku bude přeci jen o něco více basů, než je u tohoto typu kytar běžné. A hned první prohrábnutí strun mi naštěstí dává za pravdu. Jistě, silné basy velkého těla např. typu dreadnought to nejsou (basy se tu vždy tak trochu honí za výškami a středy, které ve zvuku převládají), ale celková barva zvuku je – alespoň mému uchu – lahodící. Hra prsty je příjemná, struny pod prsty dobře reagují a bez větší námahy se rozezvučí.

Při hře trsátkem je znát trochu omezenější dynamika nástroje a při agresivnější hře se už hodně výrazně prosazují výšky. Zvuk ale zůstává teplý, dřevěný a stále poměrně čitelný.

Kytara má přiměřeně dlouhý sustain s přirozeným dozníváním. Dohmat je příjemný, stejně jako Soft V profil krku, který dobře sedne i třeba do drobnější dívčí ruky. I přes Thermo Aged úpravu vrchní desky a žebrování je tedy ve zvuku mírná absence basů (což je ale dáno spíše konstrukcí nástroje), ale jinak není po zvukové stránce moc co vytknout a celkový dojem je velmi dobrý. Jako ideální styl pro tuto kytaru se mi jeví zejména blues, jazz, folk nebo finger-style.

Závěr

Co dodat? Ibanez to zkrátka na nás kytaristy upekl jako obvykle velmi dobře. Cena nástroje, činící necelých třináct tisíc korun, není zdaleka tak závratná, aby nám zabránila o tomto zajímavém nástroji alespoň přemýšlet...