Ibanez PS-60 BK: tygr z topolu

Iceman je chladnokrevný zabiják s hodně vysokým skóre. Z korpusu trčí hned dva penisy. Proč by někdo na prahu 20. let měl chtít tenhle pozůstatek osmdesátkové machizmu? Rozsvítilo se mi, jak jsem PS-60 napojil na Engl Savage 120 E610/2. Na Paula Stanleyho a zbytek Kiss se dříve či později zapomene, jeho kytara ale zubu času odolá i bez něj. Po odečtení všech blbinek okolo je to vlastně v jádru klasický Ibanez.

Korpus je ještě po kolotočářích. Drsný design o ergonomii slyšel možná naposled z druhého konce stadionu a také je v příkrém rozporu s užitnými vlastnostmi lehoučkého topolu. Naštěstí snímače tyto nedostatky vynahrazují. U Infinity R s keramickým jádrem sice erkový rating nechápu, alternativa k DiMarzio je mládeži vyloženě přístupná už svojí cenou. Boostovat jsem je mohl, jak jsem chtěl, nikdy mě nevypískaly, navíc znějí velmi příjemně i s minimálním nebo vůbec žádným zkreslením. Jen na krmení gainem potřebujete malou elektrárnu. Takhle se kazí nová generace konzumentů!?

Děcko bez problémů také obslouží třístupňovou páčku, dvě oddělená volume a jednu clonu i pevnou kobylku Tune-O-Matic starou jak Les Paul. Zato javorový krk s dvanáctipalcovým rádiusem a šířkou nultého pražce 43 mm zatuhl duchem kdesi na konci sedmdesátek. Nic proti, vedle ekvivalentu treter od Pumy, éterickým ergéčkům, je tato starosvětská fyzičnost vlastně docela příjemná, zvlášť když si v Číně dali na zpracování záležet. Problematičtější už bude hmatník. Borovice se možná hodí na dveře a okna, ale pořád je měkčí a křehčí než smrk.

PS-60 je zkrátka kytara na rychlou spotřebu. Jasně totiž cílí na puberťáky, kteří vedle prstů potřebují pokud možno nenápadně vycvičit uši a neocení klasičtější kytarové konstrukce. Dost možná právě proto Ibanezka za velmi přátelských osm tisíc hodně hraje na dojem. Je však otázkou, kolik potenciálních zákazníků ještě sbírá figurky Kissáků. Řekl bych, že asi tolik, kolik jich zná Batmana Adama Westa.