Ibanez S521 MOL: z mála dřeva hodně muziky

Všechny Ibanezy nejsou stejné. Některé jsou ještě lepší. Tušil jsem, že to bude dobré. Stejně mě S521 MOL (S jako „střízlík“) vyfiletovala jak lososa. Přitom to tak na chvíli vůbec nevypadalo.

Matně tuším, že jsem ji prvně zahlédl v klipu k Meddler od August Burns Red. Když si odmyslím hlavu, třípolohový přepínač a snímače, je to kytara jak z učebnice architektury. Jenom dřevo a kov. Struny prochází tenkým mahagonovým tělem. Žádný sustain užírající štuk. Stejně z jeho pulírování akorát bolí ruce. Pouze lak, a protože se nehraje jen očima, tak ještě obligátní ergonomický krk. Javor, palisandrový hmatník. Jak jinak. Tady někdo hodně přemýšlel, jak ze dřeva vytáhnout co nejvíc.

Bohužel konstruktéři v lecčem převezli sami sebe. Minimálně u testovaného kusu to s důrazem na dokonalou přilnavost hmatníku poněkud přehnali. Nebýt proklatě nízkého maximálního dohmatu, ani Godin by si nemohl být tolik jistý, že vyrábí na sucho nehlasitější elektrické kytary.

Mírné obavy ve mně vzbudil také přístup ke strunám. Ten totiž nadchne asi jen opravdové pedanty. Nepotřebuju mít zvláštní důlek pro každou z nich kvůli pár gramům mahagonu navíc. To poslední, po čem toužím, je hrát si s kytarou na doktora a váleček tahat z těla pinzetou, kdyby se mi struna nedejbože přetrhla za kobylkou. V tomhle ohledu je mi Godinův přístup, který rád koncové válečky usazuje do trošku širší kartuše, přeci jen bližší.

Tím však můj soupis v zásadě hnidopišských výhrad končí. Jakmile tuhle Ibanezku zapojíte do sítě, rázem zapomenete na všechny výše uvedené a připouštím, že diskutabilní nedostatky. S málokterým superstratem za jedenáct litrů si totiž můžete připadat jako pravý kytarový geroj. Tělo se při každém doteku chvěje jak týden abstinující nymfomanka. Stejně tak snímače si nechají líbit leccos. Temnou metalovou hmotu, sóla a flažolety stínající (lidské) hlavy po desítkách jak nejtvrdší překládaná ocel.

Pro současný nadžánrový metalcore à la Between the Buried and Me, který si inspiraci bere plnými hrstmi z progresivního rocku, jazzu nebo latinskoamerických rytmů, si zkrátka neumím představit vhodnější katanu. Tím spíš, že se jí mohou rozhánět mladý a srdnatý učedník a bez nejmenšího studu i jeho mistr.