Idles se na novince prudce rozeběhli hned několika směry najednou
Postpunkoví Idles vlétli na hudební scénu jako velká voda. Není tedy divu, že v letošním roce přichází už se svou čtvrtou řadovou deskou CRAWLER, na které se kapela poměrně úspěšně snaží rýsovat další možnosti rozvoje svého rukopisu.
O poslední postpunkové horečce jsem se rozepsal v lednu tohoto roku v souvislosti s recenzí kolegů Shame. Už tehdy jsem narýsoval poměrně tlustou čáru mezi sošně melodickým revivalem postpunku prvních let 21. století v čele s Interpol, The National nebo The Killers, a současnou postpunkovou generací, která místo na stadiony míří spíše na zaprášených klubů po vzoru The Fall nebo Gang Of Four. Právě pětice Idles je ideálním příkladem k zobrazení tohoto rozdílu, kdy na poslední desce Ultra Mono noisově až hardcoreově přitlačila na pilu. Z kapel, které logicky měly vymetat prostory pro desítky, maximálně stovky fanoušků, se i přes neučesaný, divoký rukopis staly halové hvězdy. Těm navíc v ještě razantnějším rozletu překáží současné koronavirové lapálie. O to více se alespoň Idles činí ve studiu, kdy po roce od poslední kolekce, čtyři a půl roku od první desky Brutalism, přichází s další kolekcí CRAWLER.
Zpěvák kvinteta Joe Talbot je v textech kapely poměrně osobní. Fanoušek se během let dozvěděl o jeho rodinných lapáliích docela dost (smrt matky, narození mrtvé dcery), na druhou stranu všechny tyto postřehy je schopen v břitkých zkratkách zabalit do obecnější roviny. Možná tak obecné, až jejich výpověď napadají kolegové Fat White Family nebo Sleaford Mods. „Poslední věc, kterou v naší pokročilé puritánské kultuře potřebujeme právě teď, je parta bezpohlavních středostavovských blbců, kteří nám říkají, že máme být hodní k imigrantům; někdo tomu možná říká umění, já tomu říkám moralizující pedanství,“ prohlásil Lias Saoudi, zpěvák Fat White Family. Na kritiku kolegů pak reagoval Joe Talbot neméně břitce: „V tom, že jsi na všechny protivnej debil, není žádná autenticita.“
Pětici z Bristolu kritika nezastavila. Už to značí název čtvrté řadovky CRAWLER, v překladu něco jako „plížič se kupředu“. „Některé věci, které se o nás řekly, byly pravdivé. Nebyli jsme ochotni poslouchat, a to je to, co si z toho musíme odnést. Nemá smysl zabývat se hněvem jiných lidí. Co můžeme udělat, je jít dál,“ dnes přiznává Joe Talbot. Zatímco na minulé desce Idles bojovali proti klišé, které se okolo nich shlukly, jejich ironizováním, na nové desce už tolik politicky nebojují, ale spíše se obrací k osobním impulzům (bývalé drogové eskapády, životní jízda na hraně, ztráta blízkých ad.). „Během prvních 10 sekund poslechu CRAWLER můžete říct, že je to nová kapela,“ říká Mark Bowen. „Došlo ke znovuzrození, renesanci,“ si přisazuje kytarista kapely pro portál The Irish Times.
Co na desce jako hudebníci oceníte?
Podobně jako v textové rovině, tak i hudebně se snaží Idles postihnout možné nové polohy. To značí už úvodní, pozvolna se rozvíjející MTT 420 RR, kde Joe Talbot náhle v kombinaci elektroniky a postpunkových vlivů zní jako druhá inkarnace Marka Lanegana. Na druhou stranu pětice nemůže (a zřejmě ani nechce) odhodit svou úspěšnou minulost, a tak hned následující The Wheel je znovu tradiční jízdou s razantními bicími, proklatě hlubokou basou a polodeklamovaným, polořvaným vokálem frontmana. Ve zbytku stopáže se budeme pohybovat mezi oběma mantinely. U experimentálního kraje se pohybuje bluesem a soulem (!!!) napuštěná klipovka The Beachland Ballroom, kterou kapela opakovaně označuje za zásadní položku desky, nebo zlověstná Progress postavená na dialogu pocuchané elektroniky, táhlých tahů smyčcem a násobeným Talbotovým vokálem, až si vzpomeneme na poslední dvě odvážné desky Američanů Low. Na druhé straně pak máme čisté postpunkové jízdy When The Lights Come On, The New Sensation nebo Stockholm Syndrome, dojde i na divoký konglomerát hiphopových rytmů a hardcoreové ječení v Car Crash, které může ukazovat na nenápadný, o to důležitější vliv producenta Kennyho Beatse známého spíše z taneční nebo urban oblasti, nebo čistě hardcoreový půlminutový výplach Wizz, ve kterém se předák vypořádal se svou drogovou minulostí.
Idles na nové desce CRAWLER vyšlo všechno. Být zajímavě experimentální, přesto si udržet svou vlastní tvář bez ztráty pověstné energie. O tom, že příští rok, pokud zákeřný virus dovolí, může být ve znamení pětice z Bristolu, naznačují v současné době téměř kompletně vyprodané evropské, zimně-jarní turné. Dostanou se Idles v takto skvostné formě i do České republiky? Bylo by to záhodno!
Idles – CRAWLER
Partisan rec./PIAS, 2021, 46:38
90 %
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
