Igor Orozovič: Vybral jsem si práci, která nemá harmonogram

Když jsme spolu natáčeli rozhovor naposledy, koncem léta 2020, jako muzikant jste byl teprve na startu. Jakou cestu jste od té doby ušel?

Ta cesta se hodně rozhýbala za covidu, kdy jsme s Vladimírem Javorským nahráli písničku Hippokratova armáda. Uvědomil jsem si tehdy, že můžu muzikantsky fungovat i sám za sebe. Spousta lidí za covidu točila videa, zkusili jsme to taky a písnička nakonec kromě pozitivních psychických proteinů pro zdravotníky přinesla přes milion korun na Konto Bariéry.

Dalším milníkem pro mě bylo, že jsem si v té době koupil Nordy, přenosné klávesy. Do té doby jsem byl jako muzikant fixován na klavír, těžký, velký a obtížně nazvučitelný nástroj, který v rámci kapely moc nefunguje a stahuje můj žánr spíš k divadlu. Zjistil jsem, že s Nordy je už možné někam dojet a něco zahrát. Ta mobilita mi pomohla.

Zpívat a hrát na klavír jste začínal v Cabaretu Calembour, což je taková odlehčenější forma písničkaření. Vaše debutové album naproti tomu přináší bohatě instrumentované písně často i na vážnější témata. Byla ve vás vždy ta ambice – jít jako muzikant dál, směřovat k řekněme serióznější poloze? 

Rozhodně. Nešlo ani tak o muziku jako o sebevyjádření. V rámci Calembouru jsem si troufl i na malý muzikál i na operu Streptokok, ale neměl jsem dost odvahy ani uměleckého sebevědomí na to, vystupovat jen za sebe, se svými názory, poetikou a onou vážnější polohou. V Calembouru je instrumentace taky bohatá, ale spíš divadelní. Až časem jsem pochopil, že pro čistě muzikantský svět to nestačí.

Když jsem začal řešit svůj sólový projekt, začal jsem díky impulsu od manažera Davida Landštofa, souputníka Michala Rákosníka i dalších muzikantů chápat, že je potřeba pracovat na tom, aby moje muzika na pódiu a ve studiu zněla dostatečně profesionálně – začal jsem se víc zaobírat kvalitou hudebního projevu. A ve chvíli, kdy bylo jasné, že vznikne moje sólová deska, jsem hledal producenta, který by mohl mým písním pomoct, oživit je, aby ten projekt pořád zněl jako můj, ale zároveň aby to bylo celé kvalitněji uchopené.

Album Když chlap svléká tmu nakonec produkoval Filip Jelínek, známý od Dana Bárty nebo z J.A.R. V souvislosti s vašimi písněmi to může vypadat jako překvapivá volba. Jak jste přišel zrovna na Filipa Jelínka?

Ještě před ním jsem oslovil vícero lidí, ale stalo se mi i to, že oslovený producent vůbec nevěděl, co s těmi písničkami provést, můj žánr byl pro něj neuchopitelný. Mně přitom vždycky přišlo, že moje písničky se dají zaranžovat jakkoli a kýmkoli. Nakonec mi někdo doporučil Filipa Jelínka, o kterém jsem věděl, že byl členem kapely, která s Jaromírem Nohavicou natáčela pro mě jako posluchače zásadní album Koncert. Věděl jsem tedy, čeho je Filip jako muzikant schopen, a navíc jsem měl i zprávy, že je to skvělý chlap.

Důležité bylo taky to, že se mnou Filip pracovat chtěl, že tu desku nebral jen jako kšeft. Myslím, že dal albu potřebnou hudební nadstavbu, ale byl i hodně empatický vůči tomu, co chci a jak to cítím. Taky bylo důležité, že jsme album nahrávali všichni dohromady, ne každý zvlášť. Jde vlastně o živé nahrávky, což je taky z té desky hodně znát.

Byla pro vás studiová práce, na kterou asi nejste až tak zvyklý, v něčem složitá nebo i stresující?

Nahrávání ve studiu je pro mě peklo a asi vždycky bude. Převést něco živého do digitálu. Brrr... Je to, jako kdyby měl dramatik dva měsíce koukat na to, jak se jeho divadelní hra zkouší a pak se třeba i vydává někam úplně jinam, než by ten autor chtěl. Má chuť říct hercům, že tudy ne, ale oni mu dávají najevo, že on neví, jak se hra inscenuje, že to umí jen na papíře.

Takový jsem měl někdy pocit, když jsem chtěl do procesu nahrávání nějak vstoupit, ale kolegové ve studiu mě většinou decentně poslali na cigaretu. Ale chápu to, nejsem v muzice profík a neumím určité věci ani hudebně pojmenovat. Na druhou stranu, když Filip Jelínek ucítil, že mi něco opravdu nesedí, snažil se vést nahrávání směrem, který jsem naznačoval já.

Ze všech vašich písní je cítit pokora vůči českému jazyku, jeho bohatosti a barvitosti. Vy mluvíte i několika dalšími jazyky a můžete tedy porovnávat – v čem je čeština jedinečná a jaké nástrahy klade tvůrci do cesty?

Každý jazyk má své výhody i svá omezení. Čeština je každopádně hrozně nezpěvná. Bavil jsem se na tohle téma se Zdenou Palkovou, známou českou lingvistkou a fonetičkou, která jako hlasová poradkyně v Národním divadle hlídá, aby text inscenací došel k divákovi v té správné podobě. Paní Palková mi řekla (když to tedy hodně zjednoduším), že čeština je jazyk uměle vymyšlený za národního obrození, a když se na něj tvůrce dost nesoustředí nebo v něm není dostatečně vzdělaný, hází mu klacky pod nohy.

Ale pořád je to náš jazyk a já mám někdy pocit, že tvůrci jdou schválně proti němu, protože nejsou schopní s ním pracovat. Už ten Jarek Nohavica je pro mě ale příklad toho, že to jde, že čeština ve spojení s hudbou může fungovat, jen se nad tím musí člověk víc zamýšlet.

Přišlo vám někdy, že jako herec máte v roli zpěváka na jevišti výhodu – právě v té herecké průpravě?

Asi mám výhodu v tom jevištním bytí, umím pracovat s nervozitou a i když se necítím komfortně, před diváky se nehroutím. Ale jinak vám herecká průprava při koncertech moc nepomůže. Na pódiu nevystupuju jako interpret nějakého textu, neschovávám se za roli, jsem tam sám za sebe.

V tom mi hodně pomohl Cabaret Calembour, se kterým letos slavíme už patnáct let existence. Tam jsme taky vždy byli sami za sebe, v dialozích i písničkách, hned od prvních představení jsme si říkali jmény – „Igore“, „Jirko“, „Milane“. Prvních několik let mi to nebylo příjemné. Nejsem typ stand-up herce, který dokáže bez problémů bavit lidi. Na koncertech bych nejradši nevyprávěl vůbec nic, jen hrál a zpíval a užíval si muziku.

Musel jste kvůli své sólové kariéře činnost Cabaretu Calembour utlumit?

To ne. Máme sice míň vystoupení než dřív, ale to je spíš tím, že každý z nás má spoustu jiných aktivit. Loni v červnu jsme měli i další premiéru, představení Desertní kvidoule, s Ivanem Luptákem, kam jsme napsali asi deset nových písniček. A 25. května budeme na velké scéně Divadla Pod Palmovkou slavit patnácté výročí vzniku kabaretu. Chceme při té příležitosti natočit i videoklip, zahrát písně v aranži se smyčcovým Yolo kvartetem a připravit nějaká pódiová překvápka. Takže Calembour pořád jede, spíš bych potřeboval snížit celkový počet činoherních představení, protože už se to s koncerty moc nedá kloubit dohromady. Nemám bohužel nafukovací diář.

Zvládáte si ještě termíny hlídat sám, nebo už musíte mít manažera?

To je vtipný, že se ptáte, protože právě před týdnem jsem se domluvil s jednou slečnou, která mi teď s těmi termíny bude pomáhat. Týká se to hlavně aktivit kolem vydání alba, už jsem tam zaznamenal nějaké kolize a nechtěl bych, aby se to opakovalo. Přistihnul jsem se, že už mám trochu rozstřelenou pozornost, stává se, že si nepřečtu všechny maily nebo na něco zapomenu, takže jsem si řekl, že bych se měl v tomhle ohledu profesionalizovat.

A dá se vůbec sedět na dvou židlích – být v angažmá na první scéně a současně regulérně fungovat s kapelou?

Věřím, že jo, a hledám rovnováhu. Co se týče plánování a termínů funguje divadlo jinak než koncerty. Takže v diáři vycházím z divadla a do volných dnů se snažím vtlačit koncerty. Umělecky mě ale to přeskakování baví, mám pocit, že takhle je to správně. Už cestou z koncertu se zase těším do divadla – a naopak. Kdybych dělal jen muziku, což nevím, zda se někdy stane, nebo se vůbec má stát, tak by mi divadlo určitě chybělo. Mám respekt vůči tomu dělat muziku na plný úvazek, protože se bojím, aby se pak z tvorby nevytratila radost a svoboda. Ale teď zrovna ji dělám vlastně skoro na sto procent a baví mě to. Tak snad to vydrží.

Na albu Když chlap svléká tmu máte několik písní, které si zaslouží komentář. Například Deště s verši Františka Halase ze sbírky Naše paní Božena Němcová. Proč jste sáhnul zrovna po této básni?

Přišla ke mně náhodou. Připravovali jsme nějaký večírek v Ungeltu, kde se měly zpívat různé písničky. Umělecký šéf divadla Pavel Ondruch za mnou tehdy přišel, že by chtěli pro jednu herečku napsat píseň. A že má ráda Boženu Němcovou. Pavel mi doporučil právě ten Halasův text, že by se dal hezky zhudebnit. Tak jsem to zkusil, ale nakonec se ta písnička do programu vůbec nedostala. Když jsem pak rozjížděl kapelu, vzpomněl jsem si na ni a přepsal tu původně mnohem pomalejší věc do podoby, v níž je na albu.

Pak je tu píseň s Bárou Polákovou Kniha džunglí. Rodila se ta skladba už s tím, že v ní bude zpívat právě Bára? 

Nene, vznikla pro celou kapelu a zpívali jsme ji původně s flétnistkou Kristýnou Farag. Líbilo se mi, že je unisono a že má dobrou mužsko-ženskou energii. Kristýna ale už dávno zpívá a hraje v Anglii. Když jsem tu píseň zvažoval zařadit na album, byla Bára Poláková jasná volba, nejen vzhledem k tématu písničky, ale i k jejímu pěveckému projevu, krásně mi k ní sedla.

Nicméně Bára ráda tvoří a teď ode mě dostala už hotovou věc, cítil jsem, že by ji bavilo, kdybychom něco vymysleli společně. Možná na to ještě dojde. Jinak s Bárou se známe už od školy a hodně mi pomohla i s tou Hippokratovkou, kdy mi doporučila Davida Hlaváče, který pak se mnou na té skladbě pracoval jako producent.

Pobavila mě i skladba Cigareta, k níž se váže fotografie na obalu desky, na které jste s doutníčkem v puse a zahalený v dýmu. Je za tím vizuálem i samotnou písní ironie vůči restrikcím nejrůznějšího druhu, byť i dobře míněným?

Původně jsem chtěl napsat, jak je dobré dát si cigaretu po sexu, což se pak objevilo i v pointě té písně. Jinak ji ale beru hlavně jako kulturní odkaz – na dobu, v níž jsme vyrůstali, ale i na šanson jako žánr, protože k němu cigarety prostě patří. Takový Gilbert Bécaud odbíhal na „práska“ do zákulisí i při koncertech mezi písničkami. Nebo Serge Gainsbourg, ten měl cigáro v ruce snad celý život. Cigareta v sobě prostě něco nese, i když víte, že smrdí – a líbat holku, která kouřila, moc nechcete...

Teď jsem mimochodem četl zajímavý článek o tom, jak vznikly cigarety s filtrem. Původně prý byly určené pro ženy, ale přešli na ně i chlapi, o kterých si výrobci mysleli, že budou vždycky dávat přednost těm prapůvodním cigaretám, bez filtru.

Vy sám kouříte?

Trošku, ale jsem schopný taky vůbec nekouřit, když na to přijde. Je zvláštní, jak dneska lidi brojí proti kouření a přitom sami kupují ty neověřené e-cigarety, které zamořují planetu elektronickým odpadem. Přijde mi to ještě horší než normální kouření. Něco jiného je škodit sám sobě a něco jiného huntovat přírodu a životní prostředí.

Vedle písně Cigareta můžeme k francouzské „stopě“ na vašem albu přiřadit i písničku Madamme de Janjour, v níž se ozve hlas Ivy Janžurové, které je píseň věnována. Jak vznikla tato pocta „žijící legendě“, jak paní Ivu v písni titulujete?

Když měla Iva Janžurová před několika lety jubileum, dohodli jsme se s Českým rozhlasem, že jí v přímém přenosu pořadu Tobogan zazpívám písničku napsanou speciálně pro ni a pro tu příležitost. Publikum na koncertech si tu skladbu oblíbilo a má ji ráda i sama „Janžurka“. Tak jsem si řekl, že ji dám i na album, jako takovou svižnou věc pro zpestření. Paní Iva se asi staví na našem křtu 27. dubna v La Fabrice. Je vlastně součástí teamu.

S Ivou Janžurovou máte štěstí se potkávat už více než deset let – zhruba tak dlouho jste členem činohry Národního divadla v Praze, kde působí také ona. Vím, že jste přátelé. Co na Ivě Janžurové oceňujete či obdivujete nejvíc?

Jednak si jí samozřejmě vážím jako herečky. Hrajeme spolu už léta v Božské Sarah v Divadle Kalich a taky v Audienci u královny, která bude mít teď v Národním stou reprízu. Je úžasné sledovat ji na jevišti, ale její herecká technika je jen jeden důvod, proč ji obdivuji. Tím druhým je její přístup k životu, k druhým lidem, fascinuje mě, že jí neokorává mysl, nebojí se legrace, je otevřená novým věcem a mladým lidem. Až zestárnu, chtěl bych být tak mladý duchem jako ona. Třeba se to od ní naučím.

Hrajete v divadle, seriálech, filmech, skládáte písničky, koncertujete – a máte i kupu jiných zájmů. Považujete se za workoholika?

Nemyslím si, že jsem workoholik. Sice skoro každý večer hraju a přes den pro změnu řeším promo desky a koncerty, ale když děláte něco, co vás takhle baví, je hrozně těžké se od toho odstřihnout. Ten mozek vám prostě nevypne. Možná někde v přírodě, když se tam teda dostanete. Nejsem workoholik, jen jsem si vybral práci, která mě naplňuje a baví, ale nemá žádný harmonogram. To víte, že bych se rád flákal, třeba cestování mě hrozně láká. Kdybych ten čas měl, rozhodně bych ho vynaložil právě na výlety ven. Dostanu se k tomu v posledních letech málo, ale musím říct, že jsem se naučil vykřesat hodně i z toho mála. Což podle mě neumí každý.

Ze svých cest po světě si kromě zážitků vozíte i hudební nástroje. Využíváte něco z té sbírky instrumentů „v praxi“ – při nahrávání nebo na koncertech?

Mám toho plný byt, na některé nástroje neumím hrát, takže ty jsou spíš na ozdobu. Ale když to jde, využiju jich. Zrovna 26. a 27. dubna na křtech v La Fabrice budu mít s sebou svůj nejnovější nástroj – tibetskou rozkládací trumpetu, loni jsem si ji přivezl z Indie. Rád teď hraju i na slovenské koncovky, což jsou flétny bez tónových otvorů. Ani na ně člověk nemusí umět, stačí intuice... A mám taky dudy, na ty jsem se kdysi učil kvůli roli ve Strakonickém dudákovi. Předloni jsem na ně při vánočním koncertě dokonce odehrál úvodní písničku – a dost jsem se při tom vyblbnul!