Irský kytarový mág Gary Moore a jeho oblíbený gear

Irský blues rockový kytarista, skladatel a zpěvák Gary Moore (1952 - 2011) se řadí mezi největší osobnosti elektrické kytary a jeho nezaměnitelný styl plný emočně silných a technicky bravurně zvládnutých melodických linek s famózním vibratem, razantní pravačkou a někdy až destruktivním bendingem, stojícím v působivém protipólu s civilním a neafektovaným zpěvem, stále oslovuje zástupy muzikantů.

Rodák z Belfastu začal s kytarou v jedenácti letech a o pět let později už brázdil dublinské kluby s místní partou Skid Row, se kterou natočil i alba Skid Row a 34 Hours (1970 a 1971). Svou nesmazatelnou stopu zanechal i u populárních Thin Lizzy (alba Night Life a Black Rose) a mezitím stačil nahrát dvě sólové desky Grinding Stone a Back on the Streets.

Po odchodu z TL zakládá vlastní kapelu G-Force a výsledkem je stejnojmenný studiový počin z roku 1979. V osmdesátých letech vydává několik hardrockově orientovaných alb a začátkem let devadesátých se vynikající deskou Still Got The Blues vrací k bluesrockovým základům, které v podstatě neopouští do konce své hudební kariéry. Talentovaný muzikant zemřel 6.2.2011 ve spánku v hotelu na španělském pobřeží Costa del Sol, kde trávil dovolenou. Bylo mu necelých 59 let.

Gary Moore používal v průběhu let obrovské množství nástrojů, efektů a zesilovačů mnoha firem. V rozsáhlé sbírce najdeme značky Gibson, Fender, Charvel, Hamer, Marshall, Hiwatt, Vox, Ibanez, Squier, SynthAxe, Boss, Cornell, Roland, Soldano a další. Následující výčet jeho technického arzenálu se týká především raritního a pro Moorea signifikantního vybavení, které tvořilo páteř jeho vintage kolekce, ze které v posledních dvou desetiletích využíval především výrobky firem Gibson, Marshall, Fender, Ibanez nebo Boss.

Kytary - Gibson:

Gary Moore je asi nejvíce spojován s mystickým Gibsonem Les Paulem Standard 1959, kterého na konci šedesátých let koupil od svého kytarového vzoru Petera Greena. Zvláštností tohoto kousku s mimořádně hebkým, ale velmi precizním tónem je obráceně posazený krkový snímač s opačně nasazeným magnetem. Díky této výrobní chybě docházelo v mezipoloze k otočení fáze a kytara se svým zvukem blížila nástrojům osazeným single coily.

Moore tuto kytaru vlastnil celých 37 let a slyšet ji můžete např. na jeho sólovém debutu Grinding Stone z roku 1973, v nahrávkách kapely Colosseum II (1975 až 1978) nebo v jedné z jeho nejznámějších skladeb Parissiene Walkways z alba Back To The Streets (1978).

V roce 2006 se Moore z důvodu finančních problémů rozhodl v té době už ikonický nástroj prodat. Majitelem se stal Phil Winfield, vlastník obchodu se vzácnými vintage nástroji Maverick Music. Cena se měla podle různých zdrojů pohybovat od 750 000 do 1.2 milionu dolarů. Nicméně po čase Gibsona odkoupil soukromý sběratel, jenž za něj zaplatil astronomické 2 miliony dolarů a od roku 2014 je kytara součástí sbírky Kirka Hammetta z Metallicy, jenž ji použil například v coveru skladby Whiskey in the Jar od Thin Lizzy.

Koupi dalšího Mooreova oblíbeného Les Paula 1959 zprostředkoval v roce 1988 jeho technik Graham Liley, který do studia, kde Gary natáčel přivedl kytaristu Phila Harrise, jenž Mooreovi nabídl dva Les Pauly z padesátých let. Moore si nakonec vybral ohraný kousek v barvě Light Burst, tedy stejné úpravě jako Greenův LP, ale s výraznější plamínkovou kresbou javorového topu.

Moore tuto kytaru sice poprvé použil na desce After The War (1989) a je k vidění i na klipu k titulnímu songu, ale největší reklamu jí udělal na legendárním albu Still Got The Blues. Od té doby se stala nedílnou součástí jeho favorizovaných nástrojů a používal ji na téměř všech následujících albech. Kytara nebyla nikdy zásadně modifikována - úpravy spočívaly pouze ve výměně původních pražců za silnější jumba a originální ladicí strojky Kluson byly nahrazeny kovovými uzavřenými mechanikami Grover.

Jeden z Mooreových relativně novějších, ale velmi raritních nástrojů, představuje prototyp modelu Gibson Les Paul Collector's Choice #1 Artist Proof #3 postavený na verzi Melvyn Frank se subtilnějším profilem krku. Na světě existují už jen dva podobné exempláře. U Garyho kytary byly navíc původní snímače Gibson vyměněny za humbuckery Bare Knuckle PG Blues a stejně jako u "Greene" dochází v mezipoloze k obrácení fází snímačů.

Název dalšího vintage modelu Gibson Les Paul Junior 1959 může být někdy trochu zavádějící, ale označení Les Paul nemá u této série žádnou návaznost na tvar korpusu. Kytara s výrobním číslem 929342 je osazena jedním kobylkovým snímačem Gibson P90 a lépe nastavitelnou kobylkou, jenž nahradila původní typ wraparound.

Nástroj disponuje lehce vzdušnějším soundem než verze Singlecut Jr. a oproti Junioru SG má více nižších středů. Moore si u LP Junior 1959 cenil také pohodlného přístupu levé ruky do nejvyšších poloh hmatníku. Kytara byla použita např. na albu Dark Days In Paradise z roku 1996.

Kytary - Fender:

Asi nejznámějším Mooreovým Fenderem je červený Stratocaster z roku 1961 v odstínu Fiesta Red,jenž byl původně ve vlastnictví britského zpěváka Tommyho Steelea. Moore začal tuto kytaru používat začátkem osmdesátých let a v průběhu kariéry se k ní stále vracel, o čemž svědčí i mnohokrát přepražcovaný palisandrový hmatník (jumbo pražce Jim Dunlop 6100).

Fender Stratocaster 63 s odstraněným původní sunburstovým lakem a výrobním číslem L21725 dostal Moore od zakladatele renomovaného jazzového festivalu Montreaux Claudea Nobse. Skvěle rezonující nástroj s extrémně masivním a dlouhým tónem prošel řadou úprav - kromě nových pražců, bezbrumových singlů Kinman AVN a bloku tremola, byly vyměněny ladicí strojky a elektronika.

Na přání Moorea mu jeho technik vyrobil také kompletně osazený pickguard s trojicí singlů Seymour Duncan, který v případě potřeby měnil za originální desku s Kinmany AVN. Kytara se na koncertech stala zálohou pro Strat 1961 Fiesta Red a vidět ji můžete např. na DVD Blues For Jimi z roku 2007.

Zesilovače a boxy:

Základ zvuku tvořily u Moorea hlavně aparáty Marshall a Fender, ale v některých obdobích používal i hlavy Soldano nebo Hiwatt. Asi nejvíce využívanými zesilovači dotvářejícími jeho typický sound se zpěvnými výškami a pevnými muzikálními středy je řada klasických 100 a 50-ti wattových hlav Marshall Super Lead Plexi SLP 1959 a 1987 v čele s modifikovaným Marshallem Super Bass 1972.

Aparáty jsou většinou doplněny kabinety Marshall 4x12 1960TV (speciální verze z roku 1994), 1960BX a 1960AX s reproduktory Celestion Greenback a 1960B s 200 wattovými repry Electro Voice EV12 M nebo Celestiony G12-75T.

Sedmdesátá léta a angažmá u Thin Lizzy se u Moorea nese ve znamení 50-ti wattových jednokanálů Marshall JMP Master Model 2204 a verzí Marshall Super Bass a Super Lead. Ve studiu často používá i modely Marshall 74 Lead a Bass 20 nebo kombo Marshall 1930 2x10.

Na zlomovém albu Still Got The Blues můžeme slyšet reissue variantu zesilovače Marshall JTM45 z roku 1989 bez jakýchkoliv modifikací, společně s aparátem Soldano SLO 100 (do roku 1993 používán i na živé hraní) a Fenderem Bassmanem. Od této značky si oblíbil i malá jednoduchá vintage komba Champion z padesátých let, modernější verzi 1964 Champ Blackface a modely Twin, Tremolux, Showman a Princeton.

Počínaje devadesátými léty se jeho pódiový gear rozrostl o kombo Marshall 1962 Bluesbreaker Reissue a následně o dvoukanálové high gain zesilovače Marshall JCM2000 DSL100 a DSL50. Na desce Old New Ballads Blues (2006) je ke slyšení kombo Cornell-Plexi 18/20 a od roku 2008 přesedlává Moore na ručně pájenou sérii aparátů Marshall 1959HW.

Efekty:

Důležitou součást Mooreova signálového řetězce tvoří overdrivy, kterými nakopával vstup svých zesilovačů a dosahoval tak expresivního a agresivnějšího zvuku s dlouhým sustainem. V raném období to byl Ibanez ST-9 Super Tube Screamer, jenž při hraní na Stratocaster kombinoval se známým distortionem Boss DS-1.

V jeho pedalboardu se objevovaly i Tube Screamery TS-808 a TS-9, které poté nahradil novější verzí TS-10 s dvojicí nastavení - první s hlasitějším a méně zkresleným zvukem a druhé tišší s větší porcí gainu. V případě použití hlavy Marshall JTM45 si oblíbil dnes už nevyráběnou edici drivu Marshall Guv'nor Mk 1 s efektovou smyčkou a třípásmovými korekcemi (Still Got The Blues a další).

Původní modulační a dozvukové rackové efekty Roland SRE-555 Chorus/Echo, SDD-320 Dimension Da SDE-3000 Digital Delay byly postupně nahrazovány krabičkami Boss (CE-2 Chorus, DM-2 Delay, OC-2 Octave, BF-2 Flanger). V posledních letech se vrátil k Tube Screameru TS-808 a overdrivům Maxon a Digitech Bad Monkey doplněných digitálním reverbem Boss RV-5, delayem Boss DD-3, efekty značky T-Rex nebo delayem Line6 DL4.

Struny a trsátka:

Oblíbenými strunami na elektrické kytary byl set Dean Markley LTHB 10-52 a od trsátek Herco Flex 75 1mm přešel v osmdesátých letech k celuloidovým Ibanez Extra Heavy a poté k modelům Gibson XH Extra Heavy.