Iva Bittová, foto: Ondřej Surý, MUNI

Iva Bittová: Nemá smysl si klást laťku nízko

Se čtyřiceti lety zkušeností napříč žánry by už další nemusela nabírat a mohla jen rozdávat. Přesto si ve zralém věku dodělala vysokou školu. Co jí dalo akademické prostředí, jak se jí spolupracovalo s Lenkou Dusilovou a Monikou Načevou a v čem tkví bohatství moravského folklóru, porozprávěla Iva Bittová.

Hrajete už čtyřicet let, vyzkoušela jste si nejrůznější žánry. Byla pro vás přesto spolupráce s Lenkou Dusilovou a Monikou Načevou něčím překvapující?

Vždycky je spolupráce v jiné konstelaci přínos, poznání a v každém případě velká inspirace. Vyzkoušela jsem si hlavně Lenčinu práci pro větší publikum. Monika je specifická zase tím, jak dbá na texty. Každá mi něco dala. Lenka hodně pracuje na loopech a zvucích a má agenturu. Všecko klape, všecko zařízený. Monika je intelektuální a velkou sílu má ve slově. Spousta věcí se mi honila hlavou. Co bych si z toho osvojila, co rozvíjela ve své práci a co už dělat nemusím.

Hodně důležité bylo, že ani jedna z nás neměla pocit, že se předvádí, soutěží nebo si dokazuje, že je silnější jako umělec. To se mi líbilo. Úžasná kombinace. Volně jsme mohly tvořit, aniž by nás cokoliv brzdilo a musely o tom příliš mluvit. Opravdu to z nás tryskalo.

Měl jsem za to, že Monika Načeva si texty spíš půjčuje, třeba od Jáchyma Topola.

Nepůjčuje, ale vybírá si je úplně neuvěřitelně. Jako by si je sama psala na tělo. Je to silná výpověď.

Ale jak se vám komunikovalo s dalšími dvěma dost vytíženými osobnostmi?

Časově nás dát do kupy bylo asi nejtěžší, ale zvládly jsme to a určitě bychom rády pokračovaly v roce 2020 aspoň jedním, dvěma koncerty.


Na konci minulého roku jste vydala reedici Kolednice z roku 1995. Co vás k tomu vedlo?

Má svoje kouzlo. Když jsme to nahrávali, chtěli jsme, aby měla opravdu domáckou atmosféru, na nic si to nehrálo a posluchače jsem vedla k tomu, aby si s námi zpívali, aniž by se styděli, nemají takovou pěveckou techniku. Čas od času se ke mně donesly reakce, že si je lidé pouštějí i v létě. My hlavně o Vánocích, protože v nich zpívá můj syn Matouš. Tehdy mu bylo necelých deset let.

Tehdy ji vydalo BMG, ale snad jen jednou před Vánoci. Moc jsem to nechápala. Až na popud mailu od jedné posluchačky, že ji nemůže nikde dohledat, jsem se šprajchla: „Tak dobře, zkusím s vydavatelstvím jednat.“ Trvalo mi to necelé tři roky. BMG už neexistuje. Je to Sony Music a přestěhovali se do Německa, sídlí v Polsku, ale nakonec se mi podařilo licenci získat. A s pomocí Indies jsme ji vyrobili a vydali ještě před svátky. Je to jedna z nahrávek, která by se dnes těžko dala natočit. Navíc sbor Lelky už neexistuje. Už to jsou dospělé ženy.

Kombinace vánoční tématiky a dětského sboru je strašné klišé. Co jste v roce 95 dělali proti tomu?

Měla jsem tam svoje opoziční počiny. Pavel Fajt vzal magneťák. Nahrávali jsme v kostele u nás v Lelekovicích za velmi jednoduchých podmínek a podařilo se to tehdy vydat u BMG, to je všechno. Nikdy jsem se nesnažila někomu své nahrávky nutit. Taky se mi tím, že Kolednice vyšla jen jednou, potvrdilo, že spolupráce s velkými firmami ještě není výhra. Tak skromná nahrávka pro ni nebyla finančně zajímavá.

Vybavíte si ještě, jak nahrávání tenkrát ten sbor prožíval?

Měli jsme u nás hodiny zpěvu. Nechaly se strhnout. Jejich projev byl neučený, ale díky nim má nahrávka svoje kouzlo. Snažila jsem se vybrat známější i pozapomenuté staré moravské koledy.

A ještě jedno spojení je zvláštní. Naše kamarádka Johanka Rusínová byla o něco mladší než já. Studovala JAMU a dělala v divadle. Pomáhala Kolednici nacvičit a korepetovat. Zažili jsme krátkou, ale dost silnou tvůrčí cestu. Umřela kratce po tom. Když slyším naše dvojhlasy, dodnes mě mrazí v zádech.

Jak na nahrávání s odstupem ty odrostlé děti vzpomínají?

Pár zpěvaček dodnes chodí na mé koncerty v Čechách. Velmi rády se k tomu ve vzpomínkách vrací. Některé se věnují hudbě, některé ne. Ale vracíme se k CD Kolednice každé Vánoce.

Cítila jste při aranžování skladeb určitá omezení?

Ne.

Takže si sama látka neřekla: „Tohle by už nešlo?“

Takhle vůbec netvořím. Většinou si vezmu nápěv, text, hraji si s nimi a přidávám zvuky.

Jste stejně doma na Moravě i ve světě. Čím si myslíte, že může moravský folklór oslovovat i neevropské publikum?

To se ani nedá popsat, jaký má dopad. I tady ve Státech je melodika tak výrazně odlišná, že si to každý uvědomuje. Když tady hrají Janáčka, jsou úžasní, ale v žilách jim proudí jiná krev. Spousta emocí, které do toho dal buď skladatel, nebo lidové nápěvy, interpreti nebo posluchači nemůžou šifrovat. Jako když používáte jiný jazyk. Ale zas je tady spousta zvídavých lidí, kteří půlku života věnují studiu a někteří z nich objeví víc než muzikolog v Čechách. Například profesor z NYU v NY Michael Beckerman má hluboko ve svém srdci Janáčka a Dvořáka a je v případě těchto dvou skladatelů opravdu expertem. Moravská lidová hudba je obrovské a upřímné bohatství.


Vím, že je to těžké vyjádřit, ale je moravský folklór specifický nějakým tématem nebo melodikou?

Určitě melodikou i příběhy. Co zpívali, to žili. Teď jsem od Indies dostala osmý díl encyklopedie Antologii moravské lidové hudby o pohřebních písních. Je to nově zrekonstruované, ale podařilo se do toho dát tu ryzost. Úžasná nahrávka! To se ne vždycky podaří i moravským interpretům. Interpretace je nelehká, každý má jiný vkus a očekává něco jiného. Všímá si detailů nebo jde po něčem, co jeho osobně zajímá. Každý má svůj rukopis. Já jsem díky mamince a tatínkovi na folklóru ze Slovácka a jižního Slovenska vyrůstala. Pořád mne oslovuje a inspiruje. Jednou melodií můžete ztvárnit spoustu příběhů.

Máte vazbu i k vážné hudbě. Jste bezesporu respektovaná osobnost, nicméně bakaláře z oboru jste si udělala teprve před pár lety. Co vás k tomu vedlo?

Chlapci mi odrostli, získala jsem spoustu času a nechala se inspirovat jejich studiem. Taky jsem zjistila, že bude pro mě možná lepší se zabývat literaturou a teorií, než abych četla románky. Po konzervatoři jsem skočila rovnýma nohama do angažmá v Divadle na provázku. To byla největší škola a úžasná praxe. Tehdy byly přijímačky ovlivněny znalostmi leninismu, které mě nezajímaly, takže jsem na vysokou školu nešla. A teď jsem si uvědomila, že bych si to sama pro sebe chtěla splnit. Přihlásila jsem se na akademii staré hudby a naučila se věci kolem barokního zpěvu a houslí. Hodně mi to dalo v přednesu. To, že jsem se sama kdysi naučila operní arie a Mozarta jsem si doplnila jinými věcmi, které jsou pro muzikanta určitě důležité, a tím si rozšířit škálu výrazu. Profesoři se divili, že se v takovém věku pouštím do studia.

Jak jste se vy, svobodná duše, sžívala se zkostnatělým akademický prostředím orientovaným na výkon?

Trpěla jsem tím, že jsem si ve spoustě věcech nevěřila. Je to zkouška osobnosti, intelektu a výborné na paměť. Opravdu to nebylo jednoduché. Pamatuji si melodie, ale ne bohužel všechno, co jsem načetla. Kdyby ano, byla bych o mnoho šťastnější, ale aspoň mě studium navedlo, kde hledat a bádat. Byla to vysoká laťka, ale vždycky říkám svým studentům, že nemá smysl si je klást nízko. Opravdu vás to nutí víc zabrat.

Jak jste řekla, tohle není vaše první zkušenost s vážnou hudbou. V 80. letech jste zpívala ve Škampově kvartetu. Milan Škampa loni v dubnu zemřel. Jak jste prožívala jeho odchod?

Škampovce jsem oslovila na popud Vladimíra Godára, který provedl transkripci Moravské lidové poezie v písni Leoše Janáčka. Tehdy Škampovo kvarteto bylo úplně nejlepší u nás. Mladí lidé plní energie, kteří se dali dohromady po škole. Spolupráce s nimi byla neuvěřitelně obohacující, jedinečná a neopakovatelná. Zažila jsem je v původní obsazení. Dnes už v něm neexistují. Dodneška spolupracuji nárazově s jednotlivými členy. Většina Škampovců už má své studenty a projekty.

O odchodu pana Škampy jsem se dozvěděla od Radima Sedmidubského. Nemůžu říct, že bych to s nimi mohla sdílet osobně, protože jsem loni byla naprosto vytížená, ale vím, jak to byl důležitý člověk. Dokonce i několikrát byl na naši společných koncertech. Měl zdravý přístup. Pochválil i správně kriticky připomenul.

Vy taky máte vlastní školu Žingora. Mluvila jste o důležitosti vysokých cílů. S tím také souvisí tradiční bolest pedagogiky: strach učitele, že ho žák nakonec přeroste. Jak vy se s tím vyrovnáváte?

Vůbec na to nemyslím. Co ode mě studenti očekávají, se snažím předat, dokud komunikace mezi námi funguje. Tady v Americe dílny hodně intenzivně vyhledávají a snaží se jich absolvovat co nejvíc. Na akademii jsem si uvědomila, že rozhodně nejsem člověk, který by chtěl splňovat zadání klasického školství. Akademie je mi hodně vzdálená, ale absolvovala jsem ji také s tím poznáním, jak k ní přistupují profesoři i studenti. Vlastní školu jsem si otevřela, protože vím, že akademii bych příliš neuspokojila. Jsem ten typ umělce-pedagoga, který předává své zkušenosti. Dávám studentům to, v čem si myslím, že jsem silná. I proto za mnou studenti chodí. Vím, že v nich mohu otevřít originalitu a osobitost, jak ve tvůrčím přístupu tak i v expresi.


Na závěr se nemůžu nezeptat: Dunaj opět vystupuje v takřka původní sestavě. Co to pro vás znamená?

Hodně. To bylo hodně významné a důležité období. Myslím, že se nedá říct „takřka ve stejné podobě“. U úplného zrodu byli Vladimír Václavek, Pavel Fajt a Jiří Kolšovský. Ti byli úplně dominantní. S Vladimírem průběžně spolupracuji, takže to s ním prožívám.

Je skvělý, že se do toho pustili. Vladimír si prožil svoji sólovou cestu a i ve zpěvu se hodně posunul dál, takže se rozhodl jakýmsi způsobem nahradit Kolšovského. Taky je bezvadné, že obnoví spoustu neohraných písní. Všechny to nakoplo zpívat i dělat nové věci. Přeju jim hodně štěstí a už se nemůžu dočkat, až je uslyším naživo. Určitě to bude síla.