Přejít k hlavnímu obsahu
Ivan Tásler a Nikol Štíbrová spolu nazpívali píseň Príliš osobná známosť, foto: Robo Bošeľa
Ivan Tásler a Nikol Štíbrová spolu nazpívali píseň Príliš osobná známosť, foto: Robo Bošeľa
Zdeněk Neusar - Pá, 15.11.2019 - 11:30

Ivan Tásler (IMT Smile): Jediným cílem dnešních mladých hudebníků je být slavní

Už přes dvacet let patří k nejúspěšnějším popovým kapelám na Slovensku. A přestože dobýt také Česko IMT Smile programově neplánují, postupně se jim to daří. S frontmanem Ivanem Táslerem, který na sebe aktuálně upozornil také duetem s herečkou Nikol Štíbrovou, jsme se bavili nejen o muzice. Řeč přišla také na to, že lidé na území naší bývalé federace se navzájem neumí pochválit a většinu mladých hudebníků zajímá jen sláva a peníze. V úterý 19. listopadu IMT Smile zahrají v pražském Foru Karlín.

Pocházíte z Prešova, většinu času ale fungujete z Bratislavy. Považujete přesun do hlavního města ve vaší kariéře za důležitý?

Je třeba se vrátit do doby, ve které jsme začínali. Především hudební byznys se za posledních dvacet let brutálně změnil. Když jsme v roce 1996 vydávali první singl, byly úplně jiné způsoby jak prezentovat hudbu, jak ji poslouchat, změnilo se úplně všechno. Jestli ale hudbu děláme z Prešova nebo Bratislavy, není podstatné.

Na hudební scéně jste historicky propojený s lidmi jako je Richard Müller, pro kterého jste napsal několik důležitých hitů. Jak v rámci hudební komunity v Bratislavě fungujete s novějšími jmény, neplánujete spolupráci např. s Korben Dallas?

Momentálně spolupráci s žádnou kapelou ze Slovenska nemáme v plánu. Každý si jdeme svou vlastní cestou. Několik spoluprací jsem v minulosti zažil, ale obecně jsem se v tom našem hudebním slovenském světě s naší kapelou vždycky cítil spíš jako osamělý jezdec.

Jak to myslíte?

S ostatními kapelami se snažíme mít dobré vztahy, současně ale od kolegů z branže cítím velmi málo přejícnosti. Že by se někdo těšil z našeho úspěchu, je velmi vzácný jev. To se ale v posledních letech děje nejen v hudebním světě, ale v celé společnosti. Nevím, jak je to u vás v Česku, ale na Slovensku je velmi těžké někoho pochválit. I když situace se teď už trochu začíná zlepšovat.

Korben Dallas jsem zmínil z toho důvodu, že více etablovat v Česku se jim podařilo díky propojení s kapelou Zrní nebo Anetou Langerovou. Vy jste se naopak propojili s Chinaski. Je u nás ještě někdo další, s kým byste chtěli spojit síly?

Takto vůbec nepřemýšlím. Nemám někoho vysněného, s kým bych například chtěl udělat nahrávku. Ke všem spolupracím dochází velice spontánně. Když jsem třeba složil nějaké písně pro Čechomor, vzniklo to velmi kamarádsky, ne nějak promyšleně, že bychom šli dělat něco, co by někomu mohlo pomoct.

Necítíte se jako "osamělý jezdec" proto, že jste se na rozdíl od jiných chtěl otevřeně věnovat popové muzice, která bude mít větší dosah?

S představou, aby naše tvorba měla větší dosah, jsme hudbu nikdy nedělali, ani takto nepřemýšlím. Možná o nás ale takto někdy přemýšlejí ti nezávislí, kteří mají pocit, že chtějí dělat hudbu, která se lidem nebude líbit. (smích) Pro mě je tvorba hudby vždycky velmi přirozený jev. Všechno, co vznikne, složím a co nahraju pochází ze mě, je to součást mého přirozeného uměleckého projevu. Neplánuju, že teď uděláme hit nebo něco úspěšného. Pro mě je hudba pořád hlavně osobní záležitost, ne výdělečná činnost. Vnímám ji jako poslání.

Jedním z vrcholů kariéry IMT Smile byla fúze s folklórním souborem Lúčnica. Je vaší aktuální metou "dobýt Česko"?

Určitě se nesnažíme dobýt Česko, tento cíl nemáme. My jen rádi hrajeme, to je nejpodstatnější. A po těch letech hraní na Slovensku máme pocit, že je velmi přirozené hrát koncerty také v Čechách. Toto léto jsme si vyzkoušeli hrát na festivalech a navzdory obavám, že v Čechách nejsme známá kapela, to myslím dopadlo fantasticky. Na každém z těch asi dvanácti koncertů jsme končili přídavkem. Snažím se tohle všechno vnímat pokorně, nemáme už vlastně nějaký cíl, kterého musíme dosáhnout, že by se naše písničky v Česku musely hrát v rádiích a podobně. Když se to stane, bude to fajn, ale nijak na to netlačíme. Zjistili jsme, že o naši kapelu je zájem a že v různých českých městech dokážeme naplnit kluby. Těší nás to a chceme v tom pokračovat. Cesta, kterou jsme se rozhodli jít, tedy do koncertních plánů zařadit i Českou republiku, byla správná.

Jak bude vypadat koncert ve Foru Karlín, plánujete nějaké hosty?

V zásadě půjde hlavně o koncert našich písní. O nějakých hostech jsme vlastně ani moc neuvažovali. A že budou moct Chinaski, pro nás bylo příjemné překvapení. Program postavíme na našich písních. Hitech, které naši fanoušci znají. A prostor samozřejmě dostane i naše poslední deska Budeme to stále my.

Vaše tvorba se vyvíjí, celou dobu však zůstáváte věrní popu. Ten se aktuálně v rámci světové scény dost proměňuje. Do popkultury proniká daleko víc úzkosti, smutek už zdaleka není jen o zlomených srdcích. Vnímáte takovou proměnu i v kontextu slovenské scény?

Hudba je velmi svobodná záležitost a častokrát podléhá různým trendům. Za svůj život jsem jich zažil několik, přišly a velmi rychle odešly. Zajímá mě hudba jako taková, ne nějaké deprese. Hudby, která je pozitivní a nová, je pořád dost. A různý je i přístup muzikantů. Někteří můžou mít pocit, že hudbu dělají sociální sítě, jiní že nemusí koncertovat, další chtějí víc prodávat merch, každý máme svoji cestu. Pro mě je nejpodstatnější píseň jako taková, hraní s živými muzikanty, postavit se s nimi do jedné místnosti, ať už do zkušebny nebo do koncertní pódium, společně to prožívat. Věci se mění, před dvaceti lety jsme vydávali kazety, cédéčka, teď jsou také streamovací služby. Všechny tyto nové věci vnímám, současně ale taky vidím, že hudba podléhá trendům, které jsou tu rok, dva. Sám jsem hlavně rád, že tuto kapelu vedu už skoro pětadvacet let a celou tu dobu se nám daří naplňovat sály, což je z mého pohledu zázrak. Vlastně ani nerozumím tomu, jak to může fungovat. A velmi si vážím fanoušků, kteří mají rádi hudbu a současně ji příliš neanalyzují. Hudbu je potřeba poslouchat. A že mladá generace víc mluví o depresivních věcech, to je přirozené. Taková je doba.

Hrál s vámi i Marián Slávka, který dnes účinkuje v Longital nebo Talent Transport. Když od vás odcházel, říkal, že IMT Smile jsou právem kapelou, která zabere všechen čas. Co všechno to obnáší, udržet kapelu pětadvacet let pohromadě?

Často říkám muzikantům, kteří se mnou hrají, i těm, kteří odešli, že toto není nejjednodušší chlebíček. Buď na to člověk má koule a dokáže to vydržet, nebo ne. Mám pocit, že kapela, která takto dlouho funguje na scéně, musí být stále aktivní. Nechceme se dostat to pozice některých kapel z minulosti, kteří žijí pouze ze zašlé slávy, nedělají žádné nové písně a setkávají se jen tehdy, když jim někdo zaplatí, tedy z mého pohledu jsou to kšeftařské kapely. Proto IMT Smile pořád tvoří nové písně, každý rok dva vydáváme novou desku, plánujeme stále nějaké nové koncertní programy a spolupráce. Kapela je živý organismus, který se pořád posouvá dál. Nemáme teď žádný vyloženě cíl, čeho dosáhnout, ale nemůžeme stát na místě. Kapela musí být aktivní, sledovat, co se na scéně děje. Muzikanti, co v kapele hrají, potřebují mít rozhled, poslouchat různé žánry.

Jak vnímáte svou roli ve vztahu k společenskému dění, měli by se podle vašeho názoru muzikanti vyjadřovat k politickým otázkám?

To si nemyslím. Nestudoval jsem politologii, abych se vyjadřoval k politickým věcem. Já sám ani nejsem žádný velký řečník a myslím si, že zpěvák má hlavně zpívat. Rád dělám lidi šťastnými a dostávám je do nějaké nálady hudbou, ne nějakými řečmi. Každý přece může mít jiný názor, který se musíme navzájem naučit tolerovat. Právě tolerovat odlišnost názoru je v našich zemích myslím velký problém.

S tím souhlasím, jen si nejsem jistý tím, jestli se "mlčením" dají stavět mosty. Soustředit se na hudbu a vytváření dobré nálady je ale zase určitě lepší než lidi otevřeně rozdělovat. Sympatický mně osobně pak je třeba aktivismus Davida Byrnea, který ve svém projektu upozorňuje na pozitivní zprávy ze světa.

Jsem trochu rezervovaný k věcem, které častokrát vypadají líp na papíře než ve skutečnosti. Navíc si nemyslím, že lidé jsou stádem ovcí, které se nechají ovlivnit názorem známého zpěváka nebo herce, mají svůj vlastní názor. Člověk by se prostě měl vyjadřovat k tomu, čemu rozumí. A já jsem člověk, který se pětadvacet let pohybuje hlavně v klubech, na pódiích, ve sportovních halách. Jako zpěvák se nebudu vyjadřovat k politické nebo společenské situaci, které nerozumím, respektive rozumím jen na základě médií. Všeobecně je doba velmi ovlivněná médii, jenže ta nám zprostředkovávají je to, co sama chtějí. Někteří lidé jim možná uvěří i to, že jejich vlastní matka není jejich matkou. Pro mě je tohle všechno takový směšný rozměr dnešní doby, která lidi ráda soudí.

Kromě skládání hudby jste se v minulosti několikrát věnoval i producentské činnosti, poprvé ve svých jednadvaceti na desce už zmíněného Richarda Müllera. Jak si dnes stojíte v těchto dovednostech?

Neprodukoval jsem snad už deset let. Jediné, co mně dává smysl, je dělat naše písničky. Přestal jsem produkovat taky proto, že mě vadil častokrát jediný cíl dnešních mladých hudebníků, a to být slavný, dostat se do rádií. Někteří si mysleli, že když budou dělat s Ivanem Táslerem, jejich písničky se budou hrát v rádiích, že jim to tam nějak zařídím. Přišlo mně to strašně smutné.

Vy jste podobné ambice v mládí neměl?

Mým cílem určitě nebylo být slavným, aby mě lidé znali, ale hlavně udělat dobrou desku, ze které se budeme těšit. Podstatný byl dobrý pocit z toho, že jsme něco nazkoušeli, nahráli a stojí to za to. Přístup mladé generace umělců se změnil. Lidé jsou ovlivnění zpěváckými soutěžemi a dalšími hloupostmi, které na scéně v dobrém i zlém udělaly guláš. V zásadě se pak lidé dnes daleko víc baví o penězích a úspěchu než o samotné písničce. Když se dnes potkáte s nějakým mladým zpěvákem nebo zpěvačkou, hovor se točí kolem toho, jak teď někde fotili, kolik mají followerů, možná že někam dávali beaty. Pokud bychom se měli bavit o textu a hudbě, tam téma možná ani žádné nebude, to pro ně až tak podstatné není. Samozřejmě nechci všechny házet do jednoho pytle, trend ale takový je.

Čím vy sám se motivujete k další tvorbě?

Buď člověk hudbu má rád, a proto má chuť ji dělat, nebo ne. Pokud to všechno pro člověka má význam, pak na hudbu má i energii. Může ji samozřejmě začít dělat "na sílu", jenže pak je pro něj překážkou i jen odehrát koncert. Já jsem se do takového stavu nikdy nedostal a věřím, že ani nikdy nedostanu. Mám to štěstí, že mě to baví a kolem sebe v týmu mám další lidi, kterým to, co děláme, dává smysl.

Co byste tedy mladým muzikantům, kteří se chtějí prosadit, poradil?

Hlavně tomu věřit. Já, když jsem začínal, jsem nástroj do ruky chytil proto, že mě to bavilo a naplňovalo. A myslím si, že tohle je jediný recept, který dokážu dát mladým, začínajícím muzikantům, kteří zkouší dělat muziku. Pokud je to netěší, ať jdou dělat manažery nebo něco jiného, pro společnost tak možná budou mít větší užitek. Pokud ale cítí, že jinak než jako hudebníci svůj život nevidí, ať do toho jdou naplno. Rád bych ale byl i trochu pozitivní. Myslím, že v Česku i na Slovensku je viditelný silný rozvoj žánrů. Speciálně hip hop, ani nemusím říkat, jak moc je to teď na Slovensku velké, ale rozbíhá se i jazz, blues, funk, r'n'b... A to je dobré pro celou scénu, i tu komerční.

Můžete to trochu rozvést?

I kapely z alternativní scény mimo mainstream hodně koncertují, získávají fanoušky, lidé chodí na koncerty. Mám pocit, že to je pro scénu podstatný moment, scéna ožívá a je důležité, aby se muzikanti navzájem ovlivňovali, neměli klapky na očích, byli otevření. Nová jména, která do scény přinesou svěžest, potřebujeme. Já sám se už dalších umělců nemůžu dočkat.

Jakou tvorbu jako posluchač sám preferujete?

Jako beatlesák mám rád hlavně písničky. Nejpodstatnější je pro mě vždy spojení mezi zpěvákem či kapelou a diváky. Když se zpívají písně a slova, jsem ve svém světě, kterému rozumím. Nerozumím kapelám, které hrají pro nikoho, to jsem nikdy nepochopil.

Změnil se proti začátkům nějak způsob vašeho nahrávání nebo i přístupu při skládání skladeb?

Vždycky jsme byli kapelou, která se potkala ve studiu nebo předtím ve zkušebně, dali jsme dohromady nějaký program a aranže, někdy jsme aranžovali i přímo ve studiu. Taky jsme kapelou, která častokrát nahrává společně, live. Na posledním albu Budeme to stále my tři písně včetně zpěvu vznikly úplně naživo, na pás. Nechci říct, že jsme díky tomu lepší nebo horší, ale nejsem si jistý, jestli existuje kapela, která takto live nahrává, v našem hudebním stylu. Nebavme se o jazzu nebo jiných žánrech, to je něco úplně jiného. Ale v popu se myslím už neděje, aby spolu takto muzikanti hráli. Častokrát se mně stává, že poslouchám nahrávku nějaké kapely, a když ji pak vidím naživo, je mně úplně jasné, že ti muzikanti tu desku očividně ani nenahráli. Na koncertě to má úplně jiný zvuk a i běžný posluchač musí pochopit, že kapela na desce vyprodukovala něco, co ani sama nedokáže zahrát. To podle mě není moc pozitivní jev.

Sázíte ve studiu nebo i na koncertech na nějaké osvědčené značky, sledujete i novinky na trhu?

Spíš mě baví staré věci, proto jsme i část aktuální desky nahrávali na pás a vyhledávali vysloveně studia, které tímto způsobem fungují, čili 24stopý magnetofon, analogový pult, staré mikrofony, kytarová komba z 50. a 60. let. Takové studio se nám třeba podařilo najít v Lost Angeles, v Santa Monice. Dvě věci jsme nahrávali také v podobném vintage studiu v Anglii, na staré předzesilovače, aparáty, staré Ludwigy. Ale musím říct, že stejně jako analogové nahrávání mám rád i nahrávání digitální. Každý způsob umožňuje v rámci nahrávání jinou kreativitu.

Nahrávání v zahraničí vám umožnilo větší tvůrčí svobodu?

Měli jsme pocit, že to bude dobré a kapele to pomůže. Všechno má svůj význam, každá maličkost. Navíc já osobně jsem v Bratislavě nedokázal najít studio, ve kterém bych chtěl nahrávat a ve kterém bych se cítil dobře, kde bych měl dobrou náladu a klidný pocit. Možná to trochu souvisí i stou přejícností a tím, jak hudební scéna na Slovensku vypadá.

Sám jste ale naznačil, že situace se zlepšuje...

Ano, myslím, že jsme na tom už líp než před nějakými pěti šesti lety, kdy se hudební scéna začala radikalizovat a rozdělovat. Ta správná generace muzikantů, kteří tvoří už delší dobu, dejme tomu Para, Hex, Desmod, Nocadeň, Gladiator, pochopila, že rozdělovat scénu je nesmysl a že něco podobného obvykle spíše dělají lidé, kterým se nedaří a mají pocit nějakého mindráku nebo závisti. Osobně bych si moc přál, aby na Slovensku konečně zavál čerstvý vzduch přejícnosti. Pomůže to nejen všem muzikantům, ale také fanouškům, kteří chodí na koncerty a tyto věci cítí.

Tagy IMT Smile Ivan Tásler Richard Müller Chinaski Nikol Štíbrová Korben Dallas
Muziku miluju. Aktivně se kolem ní pohybuju už od druhé poloviny devadesátých let, kdy jsem začal organizovat první koncerty a vydávat fanzin. Frontman a jeho vedení pro mě byla a je výzva. Cesta dál. Znát mě můžete i z Radia 1 nebo festivalu Beseda u Bigbítu. Motto: "Nemusím...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY