Jack White hlásí: Rock nikdy nezemře
Po nesčetných zdařilých i méně zdařilých experimentech se Jack White na šesté sólové desce rozhodl oprášit svoje punkové blues se vším všudy. Bezejmenná modrá deska sází na přívětivou zvukovou estetiku, garážové riffy i tradiční rockové postupy.
Jack White má punk v krvi. Svědčí o tom i způsob vydání, které posloužilo jako vtipné anti PR současné prefabrikované doby. Nejnovější písně se dostaly k Jackovým fanouškům v jeho londýnském obchodě jako dárek k nákupu zdarma. Až posléze se dostalo na streamovací služby, ovšem až po určitém čase, kdy instagramový účet Jack White's Third Man Record kázal všem věrným: Rip it!
Pro vrstevníky, kteří sledují fenomén The White Stripes s nástupem nového tisíciletí, ale i všechny tahanice ohledně autorských práv v době internetu, dnes již zapomenutých pirátských empétrojek, včetně návratu vinylů do kamenných obchodů, je způsob vydání desky více než úsměvný...
Každopádně šestá deska Jacka Whitea je přesně taková, jakou si ji přejeme slyšet: rockově temná, punkově surová, jemně bluesová. Všechny tyto atributy vyvolávají napětí, jaké jsme u Whiteovy tvorby dlouho neslyšely.
Bluesový otvírák Old Scratch Blues hned uhrane mohutným kytarovým zvukem v duchu Led Zeppelin, jehož se Jack drží až do konce desky. Následující Bless Yourself s líně agresivním rapem startuje garážovým thrashovým riffem, zatímco chytlavou melodii nabídne ze začátku That's How I'm Feeling, aby po chvíli zaburácela v duchu AC/DC.
Výlet do šedesátek a ke Stones si Jack splní v písni Underground s funky rytmikou, optimismus srší i z nádherné skladby It's Rough On Rats (If You're Asking), Number One With A Bullet nebo z What's The Rumpus?, která jako by vypadla z katalogu The White Stripes svým surovým dováděním. V Tonight (Was A Long Time Ago) vystřelí Jack mohutný riff, silně připomínající jiný z dílny Rolling Stones na jejich posledním albu (Angry). Punkový chaos vládne v rychlotonážní a jednoduché Bombing Out a finální Terminal Archemeny Endling je jemný rockový epitaf, který vybuchuje jen v ohnivých refrénech.
Co na desce oceníte jako muzikanti?
No name je deska postrádající Jackovy šílené experimenty. Skladby jsou jednoduché, silné, rockově čitelné. Texty kombinují osobní introspekci s ostrou kritikou společenských témat. White se nevyhýbá reflexím současného stavu světa, což albu dodává hloubku a naléhavost. Jeho hlas je zde syrový a emotivní, čímž skladbám vrývá autenticitu a sílu.
Album No Name vrací Whitea ke svým kořenům a přitom objevuje nové hudební horizonty. Deska působí jako rozmanitá směsice zvuků, které oscilují mezi tradičním rockem, blues a sem tam experimentálními prvky. Na první poslech je zřejmé, že White zůstává věrný své pověsti mistra riffů a chytlavých melodií, přičemž se zároveň nebrání neotřelým produkčním trikům a inovacím.
Jack White – No Name
Jack White, 00:43:23
rock/punk/blues
85 %
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
