Jaga Jazzist: Hudba je otevřená, nesvázaná konvencemi

Absolutní špička nu-jazzové scény Jaga Jazzist zavítají 5. srpna k nám na festival Beseda u Bigbítu do Tasova. Devítičlenný ansámbl je známou veličinou v našich vodách – jeho těkavé rytmy, elektronické aranže a nezkrotná melodika se vryla do paměti všech, kteří milují preciznost a ohnivou energii během vystoupení. Frontman při té příležitosti vyzpovídal mozek celé kapely Larse Horntvetha, kterého zastihnul na telefonu přímo v nahrávacím studiu.

Jak se vede, Larsi?

Je mi fajn, Je krásný letní den a pracuji ve studiu.

Na čem děláš? Že by nová deska Jaga Jazzist?

Právě dokončuji hudbu k jednomu norskému dokumentu, máme uzávěrku, čili znáš to, co dělám dnes, mělo být uděláno již včera. Nová deska by měla vyjít příští rok, nového materiálu je hodně, baví nás především naživo.

Zastihl jsem tě tedy v Norsku? Vím, že trávíš hodně času také ve Státech…

Jasně, jsem doma, v Los Angeles pobývám během zimních měsíců, nejvíc pendluju ale mezi Oslem a New Yorkem.

Má to na tebe jako skladatele nějaký vliv? Přece jen mentalita lidí a prostředí je jiné v USA a Norsku.

Nemyslím si, že to má nějaký zásadní dopad na to, co dělám. Je to dobré hlavně kvůli tomu, že se podívám jinam a po té pracovní stránce mě to motivuje k jiným úkolům. Někdy je to výzva vidět, jak vnímají moji tvorbu jiní lidé z branže, nepřikládávám tomu ale takovou váhu. Když jsem v USA, cítím, že se víc zabývám samply, aranžemi, zkouším na více nástrojů, které by šly použít. Pak vznikne třeba desetiminutová skladba a já si uvědomím, kruci, tohle je ovlivněné hodně house! Zabývám se třeba pětiminutovým záznamem, do toho mi pak ale skočí něco nečekaného, ztratíš nit a jinak poté navazuješ na rozdělanou práci. Je to jiný přístup k práci. Je pravda, že v USA se víc pohybuju v ambientu.

Je nějaký rozdíl v tom, jak vnímá tvoji hudbu publikum v Norsku, USA, Evropě?

Nevím. Když pojedeš na festival v USA nebo Evropě, zjistíš, že se line up ani posluchači od sebe nijak diametrálně neliší a mají podobné nároky. Všude najdeš lidi, co mají rádi R&B nebo Meshuggah, ale také eklektickou hudbu. Dnes je již tolik různorodých žánrů a stylů, nabídka je obrovská, každý si najde svůj šálek kávy, co má rád. Hudba je otevřená, není svázaná žádnými konvencemi a ani očekáváním.

Ze začátku jsi byl ovlivněný jen norskou jazzovou scénou? Co se stalo, když jsi začal víc studovat pojmy jako Miles Davis nebo John Coltrane?

V devíti letech jsem začal hrát na saxofon, pravda, byl to hlavně norský jazz, co jsem se učil. Začal jsem chodit ale do knihovny, poslouchat staré americké nahrávky a studovat je, a to na mě mělo obrovský vliv do budoucna. Když se zaposloucháš do melodií Milese Davise a celkově celého amerického jazzu, objevíš úplně jiný svět, daleko za Norskem. Neskutečně melodický od toho našeho. (smích)

Je pravda, že nejsi vystudovaný muzikant?

Hrál jsem ve školní kapele, když mi bylo třináct let, a tím to začalo. Byli to a stále jsou prvotřídní hráči, se kterými vystupuju. Ano, nemám asi „potřebné“ vzdělání, ale pohybuju se v prostředí, které mi dává daleko víc, než samotné lekce. Už od čtrnácti let skládám aranže pro orchestr a prohlubuju nepřetržitě svoje zkušenosti.

Říkám si, že Jaga Jazzist je stejně známá značka ve světě jako norský black metal. Co ty na to?

Jasně, proč ne? Každá země má svoje klíčová slova, podle kterých ji dokážeš definovat…

Může se i stát, že začneš někdy spolupracovat s metalovou nebo rockovou kapelou?

Nic není nemožné, ale spíše v tomto případě nepravděpodobné (smích). Metalová scéna, obzvláště norská, má ale svoje charizma. Pro mě je zásadní, jak pracovat s různými styly a hudebními postupy, a je jedno, odkud přicházejí a modifikují se do jiné podoby.

V České republice jsi naposledy vystupoval společně s Pražskou filharmonií. Byla to zatím doposud tvoje největší výzva, co se týká komponování aranží?

Nebylo těžké dát se sejít na pódiu, spíš bylo náročné vymyslet všechny ty aranže. Intra a outra nám daly docela zabrat. Na český orchestr si pamatuji moc dobře, byla to fakt sranda. Výsledkem byla hodně hlasitá hudba a skvělá atmosféra. Je to rozdíl od nahrávání ve studiu – měli jsme kytary, bicí a dalo to práci skloubit zvuk s orchestrem, aby to nebylo předimenzované – jeviště nebylo tak velké. Naše skladby měly větší sílu, bylo to jiné, ohromující.

Jak bys ohodnotil české muzikanty?

Dobře si pamatuji na hráče lesního rohu. Velice profesionální muzikant, kterému bylo asi 70 let a měl krásně důstojný výraz (smích). Jinak samozřejmě byli všichni na vysoké úrovni, bylo to super.

Jak bude vypadat vaše vystoupení na festivalu Beseda u Bigbítu?

Zahrajeme staré i úplně nové skladby. Nový materiál je pro nás ale zábavnější, těšíme se, jak bude ve výsledku znít. Důležitá je pozitivní energie, která nás bude určitě provázet.