Jak cvičit techniku efektivně: zahrát tři tóny za minutu

Před časem v článku Quo vadis cvičení jsme se podívali na cvičení obecně, teď už začneme trochu konkretizovat. Zatím se ještě nedostaneme ke konkrétní technice, ale podíváme se na pár obecných zásad, které nám umožní si libovolnou techniku osvojit s co nejmenší prací.

Co je to vlastně technika hry? Je to způsob, jakým držíme a ovládáme nástroj. Je to náš vnější fyzický projev. Není v tom, co děláme, ale jak to děláme. A to je vlastně to nejpodstatnější, co si potřebujeme uvědomit. Většinou se při budování techniky zaseknete v úvahách co cvičit, jaké cvičení milionkrát opakovat, jaké prstoklady na sebe přichystat atd. Domnívám se, že mnohem podstatnější je jak to člověk cvičí a na co se u toho soustředí.

Budování techniky je tedy učení se dělat určité pohyby určitým způsobem a následné opakování daného pohybu, dokud se nezautomatizuje. Vlastně tím dostáváme pohyb do svalové paměti. Na to, abychom nějaký způsob pohybu dostali do svalové paměti, ho musíme opakovat stejně, a to přesně tak, jak chceme, abychom ho ve výsledku dělali bez přemýšlení. A tady vzniká kámen úrazu. Drtivá většina lidí u technických cvičení ani neví, jakým způsobem chtějí dělat výsledný pohyb (např. položení prostu na strunu). Prostě sednou a hrají nějaké cvičení dokola s vírou, že jim to něco přinese. Vlastně si tím jen zažívají způsob, jakým hráli doposud, a získávají v něm jistotu. Nějaká radikální změna v technice je tím ale vyloučena. Takže, krok první veškerých technických cvičení bude zanalyzovat vlastní techniku, najít svoje chyby a rozhodnout se, jakým způsobem by daný pohyb měl být proveden.

Dál, i když někdo ví, co chce změnit, existují různě zdlouhavé cesty jak toho dosáhnout. Vezměme si modelový případ, kdy se někdo rozhodne, že se chce naučit nezvedat prsty levačky daleko od strun. Velká část lidí (troufám si tvrdit, že většina) by dál cvičívala to, co cvičívala, doposud v tempech, v kterých to cvičívá, a jen by se při tom soustředila na to, co ty prsty dělají. A pokud by dotyčný vytrval, v rozmezí dlouhé doby by se prsty postupně přibližovaly a přibližovaly, až by se to nakonec třeba i povedlo. Netvrdím že to nefunguje vůbec, jen že to není efektivní.

A co je teda alternativa? Vzít si rovnou ten finální pohyb který chceme dělat a cvičit v tak malé rychlosti, abychom měli možnost stihnout si pohlídat, jestli děláme ten pohyb perfektně přesně tak, jak má být ve finále s jistotou. Tady vzniká právě ten kámen úrazu. Když tohle někomu řeknu na lekci, začne to stejné cvičení hrát místo svých oblíbených 120bpm na 100bpm, a jen o trochu lépe. Když se mu pak na čtvrtý pokus povede, co chtěl, je se sebou spokojený. Do svalové paměti se ale ukládají všechny pohyby, které děláme. Vlastně si tam teď uložil třikrát to stejné špatně a jen jednou dobře. Je to jakoby se učil anglická slovíčka s tím, že by si občas přečetl špatný překlad, občas dobrý, a doufal by, že si v hovoru náhodou vybaví tu správnou variantu. Rozhodně to není to, co jsem myslel.

Chce to zpomalit na směšně malé rychlosti. Něco jako šnek valící se v pondělí v šest ráno do práce (hudební ekvivalent bude přibližně čtvrtině tempa, co by vám normálně přišlo pomalé). Klidně můžete v průběhu zpomalovat a zrychlovat tak, jak to zvládáte. Čím základnější věc cvičíme, tím víc soustředění a prostoru potřebujeme. Pokud je to hodně náročné, proč se zabývat tempem? Je to jen rozptýlení pozornosti, kterou teď zoufale nutně potřebujeme věnovat něčemu jinému. Prostě a jednoduše, opakovat pohyb tak pomalu, abychom skutečně s téměř stoprocentní jistotu dělali perfektně ten pohyb, který bychom chtěli dělat ve výsledku. A že tak zahrajeme tři tóny za minutu, je úplně jedno. Veškeré další zahrané tóny by byly jen učením se špatných překladů. Nenacvičili bychom toho víc. Takhle lze převálcovat dvacet let starý zažitý zlozvyk, a s dobrým vedením se tak může úplný začátečník učit rovnou finální verzi techniky, kterou se už nebude muset dvacetkrát přeučovat (jak jsem musel já).

Trochu ilustrační hudební tyranie s Robertem Frippem...

Staré hudebnické přísloví jednoduše praví, že kdo chce hrát rychle, musí cvičit pomalu. A jak dlouho, že se to má cvičit tak hrozně pomalu? Dokud ten pohyb nezvládneme naprosto perfektně přesně tak, jak chceme i v rychlejším tempu. Ta pomalost není cíl, ale prostředek. Cíl je hlavně dávat do svalové paměti pořád ten stejný pohyb s naprostou jistotou. Je to náročné na soustředění a člověk má ze začátku pocit, že to je k ničemu a ani se nejedná o kdovíjakou zábavu, ale dají se tím dělat zázraky.

Další podstatná věc ke vstřebání je fakt, že cvičení je v prvé řádě práce hlavou. Ne rukama. Pokud se něco přeučujeme a nemáme své ruce pod neustálým pozorným dohledem, během chviličky začnou dělat to, na co jsou zvyklé. Potřebujeme věnovat plnou pozornost tomu, co děláme. Během pokukování po televizi nebo přemýšlení nad brunetou sbalenou na včerejším koncertě se těžko může někdo věnovat plnou pozornost technice hry. Pokud se skutečně chceme odnaučit nějaký zlozvyk, je bohužel potřeba tomu věnovat při cvičení veškerou pozornost co máme.

Pro shrnutí tedy:
- je vždy dobré vědět co vlastně chci na svém hraní změnit;
- cvičit v takovém tempu abychom hráli přesně takovým způsobem, jakým chceme hrát ve výsledku;
- vždy věnovat plnou pozornost tomu co děláme.

Považuji za vhodné připomenout ještě jednu věc. Technika není dogma. To, že umíme určitý pohyb udělat konkrétním způsobem bez obtíží, automaticky neznamená, že se nemůžeme rozhodnout ho udělat jinak. Když se naučíme jezdit na kole vsedě, neznamená to, že si při náročném výšlapu do kopce nemůžeme stoupnout. Když se naučíme prsty pravačky neopírat o pickguard, neznamená to, že se nemůžeme opřít nikdy. Problém většiny instruktážních videí na YouTube je to, že tvrdí "toto je správná technika, používejte ji", aniž by dotyčný zmínil, k čemu je dobrá. V okamžiku, kdy si jednu techniku osvojíte tak, že není žádné úsilí do ní přejít, vám nic nebrání začít se učit druhou. Když pak člověk ovládá několik různých technik, a je si vědom k čemu je která vhodná a jak se která podepisuje na zvuku, dostává tím mnohem víc výrazových možností. Vhodná otázka tedy nikdy není jen "Je to správná technika?" ale "K čemu je tato technika vhodná?" Tím samozřejmě nepopírám, že neexistují způsoby hry, které jsou víceméně špatné k čemukoliv. Je dobré si obě otázky položit zaráz.

Tagy: