Jak jsme ke štěstí přišli

Letos v červenci jsme s Nauzeou dokončili nové album Štěstí, které se točilo ve studiu Jámor s Ondřejem Ježkem, takže řeč bude hlavně na toto téma. Dovolte mi tedy pár slov o tom, jak jsme ke štěstí přišli.

Oproti minulé desce vznikal nový materiál kompletně již v současné sestavě a v celkem (na naše poměry) i krátkém období. Autorem veškeré hudby je i tady Ondra Švandrlík, nicméně aranže řešíme na zkouškách všichni spolu. Tentokrát se aranžovalo a dodělávalo i ve studiu, což by mohlo působit jako stres, byla to ale spíš radost a vždycky to tak nějak vyplynulo ze situace. Například jsme do písně Sen noci měli připravený part pro takové pseudotympány, no prostě MIDI, znělo to tak nějak rendlíkově, ale v Jámoru tympány jsou, tak nám Ondřej bez zaváhání postavil mikrofony a už jsme mydlili tympány skutečné. Za pochodu se psaly i některé texty, třeba Star měla původně text v angličtině, ale nakonec jsme si řekli, že na to Ondra prostě má, zpívat: „Jó, já zpívám jako bůh, jó, zaprodal jsem svou nešťastnou duši...“ Jiné skvosty byly ještě úplně beze slov, když jsme začínali točit, tak se tyto drahokamy dobrušovaly v nedaleké balkánské restauraci.

Novinka je, řekl bych, kompaktnější, propojenější, což je bezesporu taky zásluhou práce Ondřeje Ježka. Myslím, že hodně kapel, v nichž hraje někdo, kdo je zároveň zvukař, vlastní studio, pracuje v něm nebo prostě myje nádobí ve studiu, co já vím, tak řeší, jak ušetřit na desce. Tento nebožák se zpravidla nabídne, že to natočí, odehraje, nazpívá, smíchá (v tom nejhorším případě i zmástruje). Kluci pozor, jo?! Pokud nejste Phil Collins, raději běžte do dobrého studia, užijte si tvorbu a zvuk nechte na někom z venku, komu však důvěřujete a respektujete ho... Ba ne, dělejte si, co chcete, oba modely někdy fungují, ostatně, myslím, že Dark Side Of The Raven (2011) hraje pěkně, i když ho Ondra Švandrlík dělal sám a ještě k tomu to míchal na bedničkách od minivěže z devadesátých let, holomek.

Co se kvality a ceny nástrojů týče, nejsme vlastně ani v tomto nějak nároční. Samozřejmě, každý máme asi nějaké ty vysněné kousky, které by nás zaručeně posunuly zase o krůček blíže k dokonalému zvuku, ale nebereme to zase tak vážně. Jistě, na nahrávání jsem sháněl nějaký sušší lehčí ride činel, ale nakonec jsem zvolil variantu, že spíš zaplatím fakturu za vodu ve zkušebně a nechám si old school Zildjian A. Jo, tak když už jsem to nakousl, používám plechy Zildjian A a bubny Ddrum Dios-Bubinga + virbl Tama John Tempesta Sign. ed. (je svělý a jiný nechci!). Na desce hraje taky Ludwig Supraphonic s nejvytahanější hrací blánou, co jsem v životě viděl (a taky to funguje).

Trochu škoda, že tenhle článek píše zrovna bubeník, protože, jak známo, ti vědí obecně, ale hlavně o kytarách prd, tak se vám na to zeptám.

Ondro, jaký používáš kytary, krabičky, aparáty, banja a ukulele? Nástroj a aparát snů?

Fender Telecaster Standard, Mexiko, aparát mám Fender Blues Deluxe, ale až budu velkej, tak si koupim tele nebo jaguára z Ameriky a k tomu pořádnej oranžovej alespoň 200W aparát, a od tý chvíle už nebude na stejdži slyšet nic jinýho! Ne, vážně, s bráchou jsme si oba pořídili 60W komba v lampách a teď je ani pořádně nerozpálíme, věčně to šolicháme na dvojku, aby zvukaři a vůbec všichni okolo nekňučeli. Smutnej život. Akustickou kytaru mám taky Fendera, ale tam jsem šáhnul tuplem vedle, nejsem uplně ten typ, co v hudebninách při výběru 3 hodiny vyhrává sóla od Led Zeppelin. Snad jenom na to ukulele (Lanikai) si nemůžu stěžovat, no a samozřejmě na banjo po tátovi, tam jsem sice žádnou značku neobjevil, zato je tam taková moc hezká rozkvetlá kytička, Wabi by možná věděl. Jo a taky jsem moc spokojenej s jednou roztomilou krabičkou, Blue Box od Dunlopu. Ty otazníky v očích spoluhráčů, když se vám z toho poprvé začne linout ten neuvěřitelnej bordel, stojí za to. Tak zatim ahoj a někdy příště.

Ivo?

Já hraju na baskytaru, kterou postavil Jaroslav Janecký. Tvar má jak Music Man, ale je pasivní. Při nahrávání nové desky se ale použil i Fender Jazz Bass American Standard. Co se týče aparátu, tak mám tranzistorovou baskytarovou hlavu Ampeg Portaflex 500. V minulosti jsem používal i lampovou hlavu Echolette Bassmaster 100 ze šedesátých let. Přestalo mě ale bavit neustále řešit opravy. Box mám Ampeg – 1 x 15, 600 W. Při koncertech šlapu na tři krabičky – fuzz Way Huge Swollen Pickle, Big Muff od Electro Harmonix, overdrive Ibanez PD7.

Kubo?

...

Kuba rodí, tak neodpovídá. Přejeme jemu a Nicol hodně sil!

Jak už jsem zmínil, pro nás je asi důležitější, jak se nástroj sejme a jak si poradíte s mixem, než kolik stál. Ondra Ježek je profík, ví jaký mikrofon kde použít a jak udělat mix frekvenčně. Jeho studio na někoho může zprvu působit jako nedokonalé, třeba i tím, že nemá oddělenou režii od nahrávačky, která nota bene vypadá jako buňka na bleším trhu. Nám to naopak vyhovovalo. Není lepší pocit, než když soustředěně mastíte party a při tom koukáte přes rameno mistrovi u mixu, kterak na druhém monitoru hledí do sociálních sítí a inzertních webů. Když dohrajete, sundá sluchátka a pronese: „Hele, nevíte o někom, kdo má na prodej levostrannou kredenc, takovou tu bílou zaoblenou?“