Jak koupit bicí soupravu a nepřijít na buben

Koupě nového nástroje je pro každého muzikanta vždy významnou událostí, bez ohledu na nástroj, kterému se věnuje. A aby si hudebník nevybral špatně, měl by mít alespoň určitou představu o svém budoucím nástroji a také se řídit určitými, léty prověřenými pravidly a zkušenostmi. Nejinak je tomu i při výběru bicí soupravy. Následující řádky jsou věnovány nejen začátečníkům, kteří se s paličkami teprve začínají kamarádit, ale i těm pokročilejším, kteří by třeba rádi přesedlali ze svých začátečnických bicích souprav na soupravy více či méně profesionální.

Než vejdeme do obchodu...

Nejprve je třeba si dobře rozmyslet o jakou bicí soupravu mám vlastně zájem - ve smyslu co na ni chci hrát, jak moc to myslím s hraním vážně a kolik do ní chci nebo můžu investovat. Co se stylu hudby týče, je jasné, že bubeník hodlající hrát heavy metal tomu přizpůsobí nejen výběr dřeva použitého na korpusy bubnů, ale zejména také rozměry bubnů, a bubeník hrající jazz či podobné komornější styly si nepostaví dvoukopákovou soupravu s dvaceti přechody obřích rozměrů.

Zde může svou významnou roli sehrát také fakt, jaký mám pro bicí prostor (tj. velikost zkušebny či jiného prostoru, kde budu cvičit a také je dobré vzít v potaz i příp. velikost vozidla, kterým budu soupravu přepravovat na koncerty apod.) Otázky vážnosti hraní a investovaných financí spolu úzce souvisí, protože chci-li mít bicí jen jako koníčka a hrát pro potěchu přátel a kamarádů, nebudu si pravděpodobně kupovat sadu za desítky či stovky tisíc korun (nejsem-li zrovna rentiér či alespoň spolumajitel továrny na zpracování tabáku). Pokud mám ale ambice a řekněme určité předpoklady dotáhnout to až na velká pódia a před šílící davy, vyplatí se už trochu zainvestovat.



Hurá do obchodu...

A jsme uvnitř. Máme jasno co chceme hrát, kam to chceme dotáhnout a kolik za to chceme či můžeme zatáhnout, jdeme tedy vybírat. Doporučoval bych držet se i u levnějších souprav zavedených značek, které často i přes visačku Made In China hrají přeci jen o něco lépe než ty úplně no name. Ušetříte si tak nejen spoustu nervů s poruchovým či přímo nefunkčním hardwarem a křivými korpusy, ale i spoustu peněz, které byste museli stejně následně investovat do něčeho kvalitnějšího.

Hardware by měl být spolehlivý a dostatečně robustní. Myslete také na fakt, že si asi nebudete moci hned dovolit vlastního bedňáka, a tak volte množství hardwaru s rozumem a kupte jen to, co skutečně pro svou hru potřebujete. Budete si totiž všechno tahat, stavět a bourat povětšinou sami a brzy se vám začne zajídat nutnost být na místě koncertu vždy o hodinu dřív a odcházet o hodinu později než ostatní jen proto, že máte patnáct stojanů s činely (či čímkoliv jiným), což sice na pódiu hezky vypadá, ale v reálu pak stejně používáte jen dva nebo tři.

Co se samotných bubnů týče, měli byste mít alespoň základní přehled, jak hraje které dřevo, umět si bubny naladit a vyzkoušet nejlépe několik různých ladění. Převozní blány sice povětšinou moc nehrají, ale charakter bubnů se i přes ně poznat dá. Pokud jste absolutní začátečníci, vezměte si s sebou zkušenějšího kolegu či kamaráda bubeníka, který vám nejen pomůže s výběrem, ale může vám i na bubny zahrát, abyste si je mohli poslechnout z odstupu a lépe tak posoudit zda vám jejich zvuk "sedí". Také byste měli mít jasno, zda chcete k soupravě kovový, nebo dřevěný virbl.

Kvůli lepšímu zvuku při cross-sticku a extrémní námaze při rim-shotu doporučuji vždy volit bubínek s litými ráfky, místo levnějších ohýbaných. Lité ráfky ostatně doporučuji i u ostatní bubnů v sadě. Za lehce vyšší cenu dostáváte několikanásobně vyšší kvalitu s delší životností. Lité ráfky také umožňují lepší a stabilnější uchycení tomů bez vrtání. Vrtané korpusy vykazují obvykle horší rezonanci.

Dále je potřeba se zaměřit na počet ladících šroubů. Virbl by jich měl mít v ideálním případě deset, ale u levnějších sad se spíše setkáme s počtem osm, což je ještě celkem dostačující. U velkého bubnu platí čím více šroubů, tím lépe, přičemž minimum je opět osm. Cokoliv pod osm už je málo a bubny vám připraví nejednu bezesnou noc při jejich ladění.



A to nejlepší nakonec: šlapka (stále se bavíme o bubnech). Doporučuji si ji v obchodě opravdu pořádně vyzkoušet, zjistit jaké jsou možnosti nastavení jejího chodu a hrací polohy. Vyzkoušejte, zda se na šlapce nic nepovoluje, neviklá se, nevrže, nedrhne apod. Totéž platí i o šlapce a stojanu na hi-hat. Obojí by mělo vydržet i dost razantní sešlap. A úplně na závěr si v krátkosti povíme něco o povrchové úpravě bubnů. Levnější sady mají zpravidla korpusy potažené fólií, což se jednak projeví zavřenějším zvukem bubnů a jednak se můžete dočkat i nemilého překvapení v podobě vybledlé či přímo zkroucené fólie, vystavíte-li bubny delší dobu napospas přímému slunečnímu svitu. Doporučuji tedy raději připlatit a dát přednost korpusům lakovaným. Odmění se vám lepším zvukem, delším sustainem a o poznání hezčím designem.

A jsme doma...

První, co bychom měli udělat doma, je vyměnit převozové blány za nějaké značkové (minimálně ty hrací, rezonanční blány můžeme pro začátek ponechat původní), aby se souprava vyhrávala s něčím kvalitním, a lépe tak zjistíme, co v soupravě je a jaký je její sustain. Čím je delší, tím lépe, tlumit se dá vždycky, ale přidat přirozený sustain nikdy. Pak už zbývá jen vybrat k bicím ty správné činely (někteří výrobci ke svým levnějším sadám přikládají i základní sadu činelů, které většinou pro začátek postačí). O tom ale někdy příště. A pak už můžeme jen hrát... a hrát... a hrát, neb jak praví klasik: "bouchej a bude ti otevřeno".

Slušná bicí souprava od Pearlu
Nevhodná no name bicí souprava
Lehce předimenzovaná souprava Mika Portnoye
Tagy: