Jak kytaristé trápí zvukaře ve studiu?

Navazuji na článek o tom, jak nahrát kytary v obýváku takovým způsobem, aby mohly přímo na desku. Aniž by z toho zvukaři zešíleli. Dneska půjdeme ještě blíž – přímo do studia. A řekneme si především to, co tam nedělat. K níže uvedenému patří také všechno z předchozího článku.

Oslovil jsem Kamila Dandu z nahrávacího studia Aluna a Adama Pakostu z 3bees, kterým moc děkuji. Ze své perspektivy jsem text opět okomentoval. Při pořizování toho článku nebylo ublíženo zvukaři ani kytaristovi.

1. Vybavení a ladění

KAMIL: Když pominu stav a kvalitu vybavení, starší struny, tak obligátně ladění. Ať už způsobený tím, že kytara je nástroj, který defacto nejde naladit tak, aby ladil ve všech polohách, tak technikou. Někteří kytaristi nevědomky tahají struny i do stran a na výšce tónů se to projevuje. Zrovna kytara, obzvlášť při polytónické hře, se problematicky dolaďuje post.

ADAM: Zajímavé, že se ptáš na problém s kytaristy, a ne se zvukem jako takovým. (smích) S kytaristy totiž nebývá o nic méně nebo více problémů než s kterýmikoli jinými muzikanty. Všechno záleží na konkrétních lidech. Obecně myslím, že je výhodné pro obě strany (zvukař, muzikant), když jsou otevřené názorům toho druhého, protože každý může mít trochu jiný úhel pohledu, které se ale ve výsledku můžou dobře doplňovat. Pár neduhů, se kterými se setkávám nejčastěji: 

- Špatně seřízená kytara, která ačkoli má naladěné prázdné struny, v polohách neladí. 

- Nepodceňujte ani kytarové kabely; myslím, že není nutné kupovat kabely za tisíce, ale také bych nesahal po těch úplně nejlevnějších, kabel dost zásadně ovlivňuje barvu nabíraného zvuku.

HONZA: Nejde podat dobrý výkon, když se bojíte, že géčko se zase rozjede. A fakt nechcete při hraní myslet na to, že jste ty struny měli opravdu vyměnit. K tomu, co říkají kluci, není co dodat. Jen to udělat. Vždycky. A případně si něco půjčit ze studia nebo od kamaráda.

2. Aranže

KAMIL: Někdy také saháme do aranží. Mnohdy jsou party stavěny tak, že se vzájemně maskují (např. dvě kytary ve stejné výšce/poloze, či se zpěvem) a současně tak pokrývají zbytečně úzké frekvenční pásmo. Něco jiného je to u totožného partu, kde se naopak náběr kytary i násobí, pro větší hutnost.

ADAM: Co se týče problémů se zvukem, které můžou nastat, všechno začíná dávno před tím, než kytarista vůbec dorazí do studia. Chtěl bych mluvit spíš o tom, jak je důležité chytře vymýšlet svoje party. Vnímat při tom celkový kontext skladby. Mít na paměti, že méně je někdy více. Spousta muzikantů u nás totiž stále zapomíná na to, že aranž dělá padesát, možná i osmdesát procent výsledného zvuku. Za skvělým zvukem úspěšných nahrávek jsou často velmi chytré aranže. Při vymýšlení partu je dobré uvažovat nejen o tom, kde a co budu hrát, ale také jaký zvuk by do nahrávky dobře zapadl. S výběrem zvuku samozřejmě může pomoci ve studiu zvukař, nebo v tom lepším případě producent, ale je dobré už přicházet do studia s nějakou představou.

HONZA: Opět souhlas. S tím, že je dobré to promyslet doma, ale taky umět na místě reagovat. Stalo se mi, že jedné kapele ve zvuku pořád chyběly výšky. Ekvalizér to nevyřešil. Taky nemohl, prostě tam žádný takový part nebyl. A tamburínu někdo (naštěstí) ztratil. Tak jsem prostě na místě dva party vymyslel a nahrál.

3. Zvuk (část je v předchozím článku)

KAMIL: Zpravidla je třeba se rozhodnout pro dominance v hlavní pozornosti posluchače, ty nechat v co nejúplnější zvukové podobě a pro ty ostatní výplně, které jím mají co nejméně překážet, ale dotvářet atmosféru. Jsou samozřejmě stejně tak důležité. V rozdílných partech je potřeba, aby každá součást mixu měla svoje místo, kde může vyniknout její fundament. Ať už frekvenčně, prostorově či panoramaticky. Zároveň je ale mylná představa, že postavení všech partů v mixu může být rovnocenné.

ADAM: Před návštěvou studia je užitečné se vždy informovat, jaké konkrétní aparáty jsou ve studiu k dispozici a jestli je nutné brát aparát svůj. Doporučuji nespoléhat na seznamy na webových stránkách a raději zavolat, než být na místě nepříjemně překvapen. Při nahrávání je důležité nastavit aparát tak, aby hrál dobře už v místnosti takzvaně „na ucho“, aby se zvuk z komba co nejvíc blížil naší představě o výsledku – a nespoléhat na to, že to pak při mixu nějak „dokvedláme“. Často je nutné, aby měl zvuk na kombu trochu více výšek, než by nám bylo na ucho příjemné; dynamické mikrofony, které se nejčastěji pro snímání elektrických kytar používají, totiž mají tendenci vyšší frekvence trochu polykat.

HONZA: Ve zkratce – pravidla zvuku ve studiu jsou jiná než naživo. Úplně nejjednodušší mi přijde nechat si poradit od zvukařů. A ze zásady – nejdřív požadavku na změnu vyhovět, nahrát to a až pak řešit, jestli je to ok. Není dobré prostě hned myšlenku personálu studia zavrhnout. Nemají důvod vám radit zle, zvuk je také jejich vizitka.