Jak na osmou desku?

Jaký je to nahrávat osmou desku? A ještě v pěti studiích? Jednou větou? Bylo to dobrý. Ale trochu to rozepíšu. Právě jsme ji totiž dodělali, takže dojmy jsou čerstvý.

Na začátku všeho byl nápad, že bychom naši novou desku nahráli na více místech a to byl základ úspěchu. Zásadní výhoda spočívala v tom, že se během nahrávacího procesu stále obnovovala čerstvost genia loci. Tím pádem se obnovovala i čerstvá energie v nás a naprosto se podařilo vymýtit hrozbu ponorkové nemoci. Nenastala. Jak to probíhalo?

Pětkrát jsme se během minulýho roku během října sbalili, nasedli do dodávky a dojeli jsme na místo, který bylo většinou úplně nebo jednou skoro vůbec uzpůsobený k tomu, aby se dalo nahrávat. Prostor jsme obsadili a případně přizpůsobili, jak jsme potřebovali. Takhle postupně vznikla celá deska.

Chtěl bych zdůraznit, že všechna ta místa se nacházejí v naší zemi a vybral je producent Ondřej Ježek. Jeho výběr se zaměřil hlavně na osobité mixpulty a akustiku prostoru. Až na zlínský studio nejsou tak úplně známý, ale mají svou nenápadnou kvalitu. Nenápadná kvalita je bylinka, kterou má Ondřej rád a hlavně ví, kde roste. K tomu všemu se na daném místě vždy nacházeli osobití „podivíni“ jako je náš producent, kteří nám pomáhali a podporovali nás. A co my? My jsme byli takový „Společenství hluku v místní Středozemi“.

Začali jsme přímo u Ondřeje ve studiu Jámor, pak jsme se přemístili do Tajnýho studia v Ústí nad Labem, další týden jsme nahrávali v kostele ve Vernéřovicích, následovalo Studio V ve Zlíně a končili jsme na Seči v Benasu. Nahrávali jsme vždy dva dny, takže nikdy nemohl přijít třetí krizový den. Každej flek měl jinou chuť, jinej místní kolorit, jiný kouzlo, jinou postel a večer jiný pivo a jinej jukebox. Myslím si, že to bylo přesně to, co jsme potřebovali, protože před nahráváním jsme dlouho nevěděli, jak to vlastně pojmout.

Nahrávacích procesů jsme vyzkoušeli dost. Cejtím, že jsme to nikdy neudělali úplně špatně, takže nasazený latky nejsou úplně nejníž. Ale zároveň je čím dál těžší je nepodlézat. Tenhle nápad byl dobrej, jednoduchej a vážně zafungoval. Já osobně jsem byl na začátku lehce skeptickej a měl jsem z toho strach. Ukázal se ale jako naprosto neopodstatněnej.

Jediná nevýhoda spočívala v neustále se opakující logistice a neustále se opakujícím dojíždění, balení a stavění a zvučení. Když to celý dáš v jednom studiu, tak to prostě postavíš, zapojíš a nahráváš, dokud to nemáš. My jsme to museli udělat pětkrát, ale i to vlastně zpětně nebylo tak strašný – bylo to výborný dobrodružství! Celý ho s náma absolvoval Ladis – šéf našeho labelu San Piego records, na dvou místech se zjevil legendární fotograf Aleš Formánek a jednou přijel i náš zvukař Martin Černý.

Bylo to poprvé, kdy se nahrávacího procesu účastnilo tolik lidí mimo naši partu. Třeba co se týče zpěvů, tak ty jsem v poslední době nahrával vždycky jen já a producent a tohle byl přesnej opak. Stojím u mikrofonu a za mnou sedí na sedačce pět lidí a dva z nich ani pořádně neznám. A takhle to bylo vlastně všude. Zpětně to hodnotím jako novej a pro mě přínosnej adrenalin.

Teď jezdím v autě, poslouchám nový mixy a to je ten moment na kterej jsem se nejvíc těšil. Na začátku byl to byl Magalhaesův bod – přístav z kterýho jsem vyplul. Jsem zase zpátky, a v reprácích není ticho ani demáče - je tam naše nová deska! Nahrávka je vlastně takovej chroust. Pár let žije v zemi, pak čtrnáct dní intenzívně lítá vzduchem... Pak to bzučení přestaneš poslouchat, protože to začneš hrát na koncertech a protože už prostě musíš začít poslouchat něco jinýho, aby ti z toho nehráblo a přestalo bzučet v hlavě...

Ale máme to. A jsme v cíli!