Jak nahrávat desku? Bez „hovínek“ a s pořádným masteringem!

Tak jo, máš s kapelou připravený songy, seřízený nástroje, nový struny, trsátka. Prostě jsi připravenej ty svý pecky nahrát. Jak, kde a za kolik? Nikdo nikdy nemůže napsat dokonalej návod na tohle téma – je tu prostě nekonečno proměnných... Žánrem a rozpočtem počínaje, typem blan a silou strun konče. Tenhle článek s odstupem, co ležel ve frontmaním šuplíku, věnuju mé vlastní zkušenosti s nahráváním. Konkrétně s kapelou What's In The Box a debutovou deskou Milk. A vám všem, kteří nahrávání ještě máte před sebou.

Kde nahrát náběry

Tohle je možná nejpodceňovanější bod, ale ve skutečnosti ten nejdůležitější! Pokud půjdete na ples s krásně oblečeným hovínkem – pořád to bude hovno. Totéž platí u nahrávání! Proto volte moudře – to, co se pokazí v tomhle bodě, už se vrátit nedá.

V rozmezí těch dvou let, co jsme ve zkušebně skládali album, jsme měli celkem jasno, kam zamíříme. Jenže pravda byla taková, že týpek měl studio u Prahy (my jsme de facto z Plzně, Stoda a Berouna) – to byl ale ten menší problém, horší bylo, že rád cestuje a kolikrát jsem na odpověď na dotaz čekal i týden.

Tudíž jsme dospěli k názoru, že tímhle stylem bychom album o dvanácti až třinácti písničkách nahrávali fakt dlouho, popř. s velkými kompromisy. Jasný favorit na nahrávání teda padnul a tady je důležité zmínit, že jsme měli docela štěstí, že u nás ve zkušebně zrovna zkoušela kapela The Hows, která v tu dobu nahrávala album kdesi v Chotěšově, což je asi 4 km od Stoda. Vůbec jsme netušili, že tam nějaké studio je, navíc kluci si to tam opravdu vychvalovali. Tak mi to nedalo a jako správnej scout jsem vyrazil na průzkum! Domluvil jsem si tam tedy nahrání jedné skladby – byl to cover jedné velmi známé písně, který jsem nakonec ani nezveřejnil, protože si myslím, že se z mé strany moc nepovedl.

Nahráno to ale jinak bylo kvalitně, a když jsem viděl, jakým vybavením studia Petr disponuje a kolik za to všechno chce, měl jsem jasno. Studio 4 km od zkušebny a poměr cena/výkon super. Řekl jsem to zbytku kapely, zajeli jsme se tam všichni podívat, pokecat a bylo jasno. Nechám teď promluvit samotného majitele Studia Garage – Petra Kyriana.

Tady v mém textu odbočím. Petrovi jsem položil pár otázek.

Kdy byla taková ta první chvilka, kdy sis řekl, že si postavíš studio?

Zajímalo mě to vždycky. Když jsme s kapelou nahrávali v jiných studiích, koukal jsem zvukařům přes rameno a ta práce mě fascinovala. Pak přišlo nevyhnutelný období představy, že jde udělat dobrou nahrávku na koleni v kanceláři. A pak období rozčarování. Postavit studio jsem se rozhodl nejdřív právě pro svoji kapelu, když jsem v tom ale utopil prvních půl milionu, bylo jasný, že pro jednu desku za rok nebo dvě by to byla škoda.

Kolik přibližně času týdně věnuješ nahrávání a producentství?

Hodně záleží na tom, jaký projekty jsou zrovna rozdělaný a v jaký jsou fázi. Když se nahrává, je to závislý na domluvě s hudebníky a na jejich dispozicích. Když edituju nebo míchám, můžu si to organizovat o něco líp. Kdybych to zprůměroval, bude to okolo pětadvaceti až třiceti hodin týdně. Ještě s tím souvisí každodenní hodina až dvě vyčleněná na studium, to je nikdy nekončící proces.

Jak se vyrovnáváš s takovými těmi nezvladatelnými, egem posedlými muzikanty, kteří si nedají říct, i když to s nimi třeba myslíš dobře?

To je hlavně o trpělivosti, taky trochu o pokoře a hlavně o vědomí, že muzikant je ten hlavní pán – je to jeho deska/singl/projekt, on tam bude podepsanej a on s tím půjde před fanoušky. Já můžu přednést svůj názor, rozhodnutí je ale na interpretovi. Samozřejmě vznikají kolizní situace, většinou s ne tolik zdatnými hudebníky, kteří si myslí, že zvukař je všemocnej čaroděj a studio to tak nějak udělá za ně. Neudělá, to je ale ohraná písnička. Když to shrnu, v drtivý většině případů vycházím s muzikanty dobře, vycházím jim vstříc a skoro nikdy neříkám „ne“, i když si na mě občas vymýšlejí nejrůznější kraviny. Máloco mě vytočí, a kdyby snad, zajdu k doktorovi pro silnější léky...

Dokážeš si třeba představit, že se studiu začne hodně dařit, že se tím třeba snadno uživíš a pověsíš svoje stálé zaměstnání na hřebík?

Takhle nad tím nepřemýšlím a vlastně ani nevím, jestli bych to chtěl. Garage je studio založený na trochu jiných principech, jedním z nich je svoboda vybrat si, co budu točit. Přechodem na fulltime bych minimálně tuhle výhodu rozhodně ztratil. Další věcí jsou finance – ceny u mě ve studiu jsou fakt trochu damping, což ale umožňuje nahrávky i kapelám, který mají hluboko do kapsy, jsou studenti, chtějí nahrávku jenom pro sebe a podobně. Pokud by mě to mělo živit, ceny by musely jít nahoru. Mám to štěstí, že mě pohodlně uživí moje hlavní práce, nahráváním se bavím, učím, a všechny prostředky, který takhle vydělám, stejně otočím zpátky do studia. Vždycky je totiž nějakej mikrofon/preamp/procesor/software, kterej nemám a určitě ho mít potřebuju...

Ale vraťme se zpět – Petrovi děkuji za menší rozhovor a teď zpátky k nahrávání!

Bicí jsme nahráli za jeden víkend, stejně tak basu. Zpěvy, kytary, vokály, perkuse a všechny ostatní detaily zabraly asi další čtyři víkendy. Zde je pár ukázek, jak vlastně ty náběry zněly.

Mix

Co se teorie týče, tak mix je hlavně o poměru hlasitostí. Co bude nahrávce dominovat, co bude naopak skoro neslyšitelné atd.

Říká se, že není vůbec od věci, když na nahrávce dělá více lidí. Tzn. že náběry uděláš ve studiu A, zmixovat to necháš ve studiu B a zmasterovat zase ve studiu C. Je to docela logický, když si uvědomíš kolik času na každým jednom songu nechá člověk, co tu nahrávku točí, míchá a ještě masteruje. Musí toho mít buď úplně po krk, anebo už ty detaily ani neslyší. Člověk, co to třeba jen masteruje, přijde k pro něj ještě neobjevený věci a může do toho vnést svěží vítr. My jsme se rozhodli, že mix necháme ve Studiu Garage, kde jsme dělali i náběry. Dobrý podle mě je, aby mix a master dělali dva různí lidé. Pokud náběry a mix dělá jeden člověk, tak to nemá čemu uškodit, alespoň podle mě.

V týhle fázi člověk utopí asi nejvíc času, stejně tak i my. Předělávání, přezpívání, tady je ubrnknutí, tady ukopnutí, tohle musí pryč, tady něco chybí. Člověka z toho občas až bolí hlava a nastávají chvíle, kdy si říká, jestli už spíš nahrávku jen nekazí.

Bez nějakých dalších okolků bych tady rád nechal několik ukázek finálních mixů, které už směřovaly do masterovacího studia.

Master

Finální štace, často podceňovaná! Mám zkušenost, jak se softwarovým i analogovým masterem a rozhodně volte analog, zas tolik peněz za to nedáte. V něčem je, a podle mě navždy bude, analog před digitálem. My jsme na mastering zvolili podle mě v tomhle ohledu možná nejlépe vybavené studio v ČR, a to Studio Biotech. S Ecsonem Waldesem byla práce taky jedna radost. Hned první master, co nám poslal, se nám docela líbil, ale nějaký detaily jsme vyladit chtěli.

To nebyl problém a nejlepší byl nápad našeho bubeníka, že se za ním pojedeme podívat a osobně to tam vyladit! Proč ne, takovýhle hračky jen tak neuvidím, říkám si. A taky že jo! Vyrazilo mi to dech, hlavně když jsem slyšel Alice In Chains z repráků v hodnotě asi 1,5 míče.

No dost fňukání, tady je jedna finální skladba, jak to vlastně dopadlo.

Závěrem

Tohle není žádný návod, jak nahrávat, anebo ne. Spíš je to story z vlastní zkušenosti, ukázka nahrávek v procesu, ke kterým se lajk asi jen tak nedostane – s možností slyšet, co má na nahrávku jaký vliv a kdy. Pokud se vám naše nahrávky líbí, tak určitě sledujte náš Facebook, ať vám neuniknou žádný koncerty ani novinky. Tak zase někdy, přeju spoustu kvalitních nahrávek a hlavně radost z hudby.

A jak jste svou desku nahrávali vy? Podělte se s námi a napište na redakce@frontman.cz, rádi vám dáme prostor.