3 způsoby, jak profi a pořádně natočit baskytaru

Všichni víme, že basa je v hudbě stejně nepostradatelná jako chmel u piva, slanina u prasete nebo cirhóza u jater. Jaké jsou nejlepší volby jejího náběru ve studiu? Pojďme se podívat na tři nejčastěji používané metody natáčení baskytary.

1. DI ve studiu

Neboli Direct Input je tajemná krabička, kterou naleznete v každém studiu. Její úkol je transformovat váš „horký nevyrovnaný“ signál z nástroje na „nízko-impedanční vyrovnaný“ signál, který jde do nahrávacího zařízení nebo mixpultu. Ale to pro nás není podstatné. Důležité je,že pokud máte kvalitní nástroj, snímače, struny, kabel a hlavně herní techniku a feeling, tak máte hotový zvuk baskytary. Nejjednodušší a nejprofesionálnější cesta k dosažení kvalitního basového zvuku na nahrávce.

Výhody: jednoduchá instalace, profesionální výsledek, bohaté možnosti postprodukce (re-ampování, komprese, EQ, zkreslení atd.), funguje pro všechny hudební styly a kompozice.

Nevýhody: sterilní zvuk při nahrávání, je slyšet každý pražec a chyba, chybí dynamika a přirozená odezva aparátu, repro, krabiček... prostě všechno, na co jste při hraní v kapele zvyklí.

2. DI z aparátu

Funguje stejně jako klasický nezávislý DI, který se používá na live nebo ve studiu, akorát ho máte zabudovaný přímo v aparátě. Ve většině případů se jedná o XLR výstup na zadním panelu. U sofistikovanějších aparátů máte možnosti přepínání výstupního gainu, funkci Lift/Ground v případě nežádoucích šumů a brumů elektrické sítě a Pre/Post pro možnost poslání signálu s ekvalizační sekcí pre-ampu nebo pouze čistý signál z koncového zesilovače.

Výhody: jedná se o zvuk, který znáte (slyšíte váš aparát a lépe se vám hraje), jednoduchá instalace, bohaté možnosti postprodukce.

Nevýhody: většinou nedosahuje zvukových kvalit studiového DI, nemusí fungovat do všech herních situací, i při zapnutí funkce Pre (tj. zvuk pouze z koncového zesilovače, bez korekcí preampu) se jedná o přednastavený zvuk od výrobce – každý zesilovač má svůj typický zvukový charakter, což může být výhoda, ale i nevýhoda.

3. Mikrofon

Rozumíme tím mikrofon snímající zvuk z vašeho reproboxu. Zde si můžou kreativní zvukoví inženýři a producenti opravdu vyhrát. Lze totiž donekonečna experimentovat se značkou a typem mikrofonu, vzdáleností a úhlem pro snímání zvuku, umístění v prostoru, atd. Dnes by se dalo říct, že se jedná o skoro až luxusní verzi snímání basového zvuku, protože s sebou přináší řadu komplikací jako přeslechy ostatních nástrojů, potřebu dodatečné ekvalizace a úprav, zvukový šum a ruch, atd.

Výhody: autentický zvuk a charakter tónu daného hráče, dynamika, unikátní kreativní možnosti, magie.

Nevýhody: komplikovanější instalace a nastavení, technické výzvy jako přeslechy, šumy a brumy, fáze atd., nemá univerzální zvukové použití – nebude se hodit do každého hudebního žánru.

4. Kombinovaná řešení

Pokud jste nároční na svůj zvuk a chcete něco opravdu speciálního, tak můžete tři výše uvedené způsoby dle libosti nakombinovat, plus je obohatit o aplikaci populárních plug-in efektů při postprodukci. Takže se klidně může stát, že váš basový setup ve studiu bude znamenat pro zvukaře pět nezávislých stop – DI, DI z aparátu, mikrofon u horního repro, mikrofon u horny a zkreslený signál z krabičky.

Vypadá to krásně, ale je docela peklo pak všech pět stop zkoušet v kombinaci s ostatními nástroji na nahrávce (zejména s bubny a kytarou) a zjišťovat, která kombinace funguje nejlépe. Z mé zkušenosti se většinou vyberou dvě stopy, které se v žádoucím poměru namíchají tak, aby se zvuk frekvenčně pojil s kopákem, prosadil se vedle kytary a vytvořil potřebné solidní nižší střední pásmo nahrávky.