Jak se dnes hraje „venku“?

Byla přede mě položena otázka, jak je to s hraním v zahraničí a co se změnilo za ty léta, co tam s kapelou jezdíme. Well, zkusím si vzpomenout na věci, který mi přijdou univerzálně platný.

S Rudovousem jezdíme hrát do Švýcarska už od založení (teda založení kapely, ne Švýcarska). Především už to není tak jednoduchý, jako na začátku devadesátek, kdy byl full house na každou českou kapelu, protože se lidi přišli podívat, jestli ty divoký opice z Východu fakt žerou syrový maso a místo příboru používaj srp a kladivo. (Stejně jako se dneska Češi neposerou z každý kapely, co přijela směrem od Rozvadova, že jo.) Důležitá je muzika. A kontakty. My máme to štěstí, že máme v St. Gallen kamarády muzikanty, se kterejma si navzájem zařizujeme koncerty – oni nám tam a my jim tady.

Domluvit si ve „Švajcu“ hraní totiž není úplně jednoduchý. Švýcaři neradi odpovídaj (čti „úplně kašlou“) na maily. Promotér, kterej se s náma v pět ráno na baru objímá a slibuje, že u něj hned do půl roku budeme hrát znova, protože to byl nejlepší koncert, co ve svým klubu pamatuje, nakonec taky neodepíše, přestože v tu chvíli vypadá, že chce strávit zbytek života jako náš tourmanager a odjet s náma dodávkou. Ani prachy už nejsou co bejvaly – nejčastější je v malejch klubech a hospodách tzv. „kollekte“, u nás populární jako hraní za „klobouk“. Může to bejt pětikilo (švýcarskej frank je furt skoro pětadvacet kaček, takže cajk), ale taky třeba stopade, což už je smutnější. Jenže je to taky hodně kompenzovaný tím, že na rozdíl od některejch českejch šetřílků vám klub dá neomezenou konzumačku, slušnou večeři a většinou i zaplatí dobrý ubytování.

Obehráli jsme tam už skoro všechno co jde, od malejch alpskejch hospůdek přes squaty až po prestižní kluby jako je Dachstock v Bernu nebo Helsinki v Curychu. Zážitků je nepřeberně, ale vypíchnul bych ty rozdíly oproti hraní v Čechách. Za prvý je tam všude čisto. Ne takový to zameteno pod rohožku. Fakt čisto. Jako že se člověk nebojí si v klubu sednout na záchod. Že i na tom posledním posprejovaným hajzlíku ve squatu je toaletní papír. A ne ten českej nejlevnější tenkej šmirgl, ale poctivej měkkej. Barmani se na vás usmívaj a ochranka nevypadá, že čeká na záminku si do někoho bouchnout. Zvukaři tam jsou sice nechutně drahý, takže doporučuju vozit si vlastní malej aparát, ale co ušetří promotér za zvuk, většinou pak jde kapele.

Publikum v německý části Švýcarska je dost vlažný a rozjíždí se až ke konci, zato pak obvykle nechce kapelu pustit. Naposledy jsme teď v Appenzell končili asi ve tři ráno Mládkem, Semaforem a Greenhornama, protože už jsme skoro všechny svoje písničky zahráli dvakrát. Čeština v textech nevadí, definovat jim svůj styl je zbytečný – jak je v kapele akordeon, napíšou na plakát polka. Když je k tomu ještě elektrická kytara a hraje se to rychle, jako v našem případě, je to punk-polka.

Dobrý je, že se hraje všude, kde se daj postavit dvě bedny na klacku a do rohu nacpat kapela. Pravidla jsou daný, policejní hodina se nepřetahuje, a se sousedama se vychází. Malý český práskačství se tam nenosí. V Curychu jsme jednou hráli na sousedský slavnosti, něco jako tady Zažít město jinak, akorát to není tak oficiální – jenom si prostě lidi z pár činžáků okolo takovýho malýho náměstíčka dělaj každej rok hezkej večer. Vytáhnou židle, pití, napečou jídlo a pozvou si nějakou muziku. Spontánní akce, starý s mladejma, pohoda. Ne jako tady, kdy při Korzu Krymská půlka lokálních obyvatel zabedňuje okna a děsí se přívalu divnejch lidí co jsou podezřelý, protože se na sebe nemračej.

Obecně se dá říct, že tam na koncerty chodí daleko větší věkovej mix. Tady to většinou klubeři zatáhnou s prvním dítětem a začátkem hnízdění a následuje kolotoč výmluv na nesehnatelnost hlídání, vstávání ráno do práce... Končí to ve třiceti v sedačce u televize nebo sledováním seriálů na kompu. Venku není nic divnýho potkat na koncertech mladejch kapel lidi 40+, který nezamrzli na muzice co poslouchali ve dvaceti. Přejet pak zpátky hranice a naladit si v autě český rádio, je jenom pro otrlý povahy. Snad tohle taky jednou doženeme. Lidi, choďte na koncerty, nebraňte se nový muzice, nezavírejte uši s výmluvou, že jste „na tohle už starý“. Furt je z čeho vybírat. Ale z rádia Impuls to nepoznáte.