Jak si přesně a s jistotou rozladit strunný nástroj

... aneb ladíme podle flažoletů. Dneska se podíváme na nešvar rozšířený především mezi pokročilejšími hudebníky. Sám jsem tuto metodu před lety chvíli využíval. Nadšení z pocitu "perfektně naladěné kytary" ale většinou vydrželo pouze do zahrání prvního akordu. Z počátku jsem myslel, že chyba je v mém sluchu. Po chvilce strávené s moudrými knihami a kalkulačkou ale vyšlo najevo, že vadná je metoda. Hned si vysvětlíme proč. Jen malé varování dopředu, článek obsahuje nejen špetku fyziky, ale i matematiku přesahující kupecké počty. Nenechte se tím prosím odradit. Není toho až tak moc.

O co vlastně jde?

Ladění podle flažoletů je velice jednoduché. Zahrajeme-li přirozený flažolet nad pátým pražcem struny E, zazní nám tón, který bychom dostali ze stejně napnuté struny o čtvrtinové délce. Jinak řečeno, tón o dvě oktávy výš, tedy e1. K tomu zahrajeme přirozený flažolet nad sedmým pražcem struny A. Tím dostaneme třetinu délky struny a s tím spojenou trojnásobnou frekvenci kmitu. Pokud bychom se pohybovali v čistém ladění, trojnásobná frekvence by nám dala přesně duodecimu (pro smrtelníky - součet oktávy a kvinty). To by od A bylo opět e1. Jelikož nám z obou strun zní stejný tón ve stejné výšce, je následné ladění velmi snadné, přesné a je výborně slyšet, zda "už tam jsme". Pokud jsou tóny jiné, je snadno slyšitelné kmitání rozdílných frekvencí, které se zrychluje či zpomaluje podle toho, jak se struny frekvenčně přibližují. Tedy, člověk vlastně vůbec nepotřebuje vytrénovaný relativní sluch, aby takto nástroj naladil. Navíc je to velice přesné. Kmitání přestane až tehdy, kdy jsou tóny prakticky identické. Navíc, žádná ze strun se neopírá o pražce, tak je úplně jedno jestli nástroj ladí v oktávách, a nemůžu se stát, že bychom strunu povytahovali.

To zní super. Spousta výhod. Proč to teda nefunguje?

Důvod je prostý. Nehrajeme v ladění přirozeném, ale v rovnoměrně temperovaném. A i kdybychom v přirozeném hráli, tato metoda by sotva fungovala jen pro nástroj o dvou strunách (pochybuji ale, že punkoví basáci čtou článek a přesném ladění), jelikož takto neladíme od stejného tónu, ale vždy od předchozí struny. Rovnoměrně temperované ladění má totiž určenou oktávu jako dvojnásobek frekvence základního tónu, kvinta ale už není 1,5ti násobkem, ale číslo, kterým budeme násobit, je (12√2)7. Tedy, ošklivým iracionálním číslem začínajícím 1,4983..., a tak dále. Hudebně řečeno, kvinta v rovnoměrně temperovaném ladění je přibližně o 3 centy níže nežli kvinta v ladění přirozeném (rozdíl jednoho centu dostaneme vynásobením frekvence původního tónu přibližně 1,00057mi). Citlivé ladičky už tuto chybu hlásí. Problém jde ale dál. Jelikož u této metody neladíme všechny struny od stejného tónu, ale vždy struny vedlejší navzájem od sebe, odchylka se nám násobí. Pokud od takto naladěné struny A naladíme ještě D, dostáváme se na přibližně 6 centů, u G už je to 9 centů a tak dále. Takhle se nám celkem spolehlivě nasbírá dost velká nepřesnost.

Pokud se vám nechce počítat a máte už trochu vypracované uši, stačí malé porovnání. Prve chytněte přesnou ladičku a nalaďte svůj nástroj. Zahrajte akord přes všech 6 strun (fandíte-li black metalu, zkuste nějaký vygooglit). Nahrajte si ho. Potom kytaru dolaďte podlé této metody a nahrajte si ten stejný akord. Poslechněte si je vedle sebe. Není to ono, co?

A jak tedy ladit správně podle uší? Máte-li dobře seřízený nástroj a lehký stisk, osvědčená kotlíkářská metoda "zmáčkni strunu na pátém pražci a porovnej s následující prázdnou" je bezchybná. Pokud něčím z výše zmíněného nedisponujete, zachrání vás už jen buď absolutní sluch, nebo perfektně vycvičený relativní sluch, s kterým přesně poznáte čistou kvartu a velkou tercii tak, jak mají znít v ladění rovnoměrně temperovaném.