Jak to hraje? Yellowjackets – Up from New Orleans

Během dnešní zvukové ochutnávky se zakousneme do trošku jiného koláče než obvykle. Na stůl Vám zkusím naservírovat nahrávku americké skupiny Yellowjackets, která si jako frontmana pozvala Kurta Ellinga.

Story

I když aktivity jednotlivých členů sahají dále do minulosti, oficiální vznik Žlutých sak je datován do roku 1977. Původní trio se věnovalo spíše R&B žánru, postupně ale převážila inklinace k vlastnímu srozumitelnému jazz fusion, který oceňují laici i odborníci. Důkazem toho budiž i nemalá řádka nominací a prestižních ocenění, jako např. Cena Grammy za nejlepší jazz fusion vystoupení a Cena Grammy za nejlepší instrumentální R&B výkon. Ačkoli se kapela převážně věnuje instrumentální tvorbě, na své album Club Nocturne (1998) přizvala jednoho z nejlepších jazzových zpěváků Kurta Ellinga.
Ke zvukovému zkoumání jsem z 13. studiového projektu kapely vybral song Up from New Orleans. Vzhledem k žánru a uchopení bude náš rozbor platný prakticky pro celý song.

Rozbor mixu

Jako většina jazzové produkce se nahrávka opírá o excelentní výkony muzikantů, které by zvukové uchopení mělo posluchači „pouze“ zprostředkovat. Pojetí songu je tedy vedeno snahou věrně zobrazit kapelu v jednotném reálném prostoru a vytvořit dojem, že před vámi hraje kompaktní živá kapela. To vše bez jakýchkoli slyšitelných postprodukčních zásahů. Jak se to mistrům zvuku podařilo?

Originální soundtrack z CD Club Nocturne - Up from New Orleans.

Základy
Precizně pulzující dynamické bicí Willa Kennedyho jsou rozmístěny po celé široké stereobázi z pohledu bubeníka. Velký buben s dostatečným tělem je umístěn uprostřed, i bubínek s hihatkou se nacházejí v centru stereobáze. Tomy obsazují ve stereobázi odpovídající místa; floor tom je možná až příliš na periferii. Vzhledem k ambientnímu pojetí ale nepůsobí toto široké rozmístění nepřirozeně ani na sluchátka.
O nejnižší frekvenční pásmo se s velkým bubnem dělí basa Jimmyho Haslipa. Ta je pevná a hutná v basech a srozumitelná i ve vyšších polohách. Její logické umístění je také uprostřed. Prvních osm taktů a v čase 2:55 – 3:33 obstarává basovou linku tuba. Zřejmě lehká reminiscence na neworleanské dixielandy. Protože jsem na seznamu muzikantů podílejících se na vzniku alba žádného tubistu nenašel, jedná se zřejmě o syntetizérový zvuk.

Doprovody
Doprovodné party obhospodařují klávesy Russella Ferranteho a nezaměnitelný tenor saxofon Boba Mintzera. Kulaté neostré akustické piáno zabírá velice široké pásmo na levém křídle a částečně zasahuje i na pravobok. Hammondky mírně vlevo je ve slokách rytmicky doplňují a v refrénech podporují zpěv akcenty. Volné místo na pravé straně stereobáze vyplňuje přirozeně znějící saxofon.

Zpěv
Uprostřed umístěný blízký zpěv Kurta Ellinga je po většinu songu hlavním partem, na nějž je upřena pozornost. Z tohoto důvodu je i nejblíže posluchači. Viz vychytávky.

Efekty
Efekty na sebe nijak neupozorňují. Pouze přirozeně nástroje doplňují příjemným jasným prostorem, aniž by je jakkoli rozostřovaly. Umísťují všechny party do jednotného prostoru, který je stmeluje v jeden kompaktní akustický celek.

Živá vystoupení mají obzvláště v jazzovém ranku obrovskou přidanou hodnotu. Yellowjackets - Spirit of the West

Závěr

Na otázku z úvodu lze směle odpovědět, že zvukový mistr Rich Breen odvedl dokonalou práci. Věrně sejmuté akustické nástroje tvoří dokonalý souzvuk. Vše je zřetelné, srozumitelné a umístěné do přirozeně znějícího ambientního prostoru. Zasvěcení vědí, že dosáhnout přirozeného znění, souzvuku a bezprostředního dojmu je jedním z největších zvukových oříšků. Nahrávka Up from New Orleans kapely Yellowjackets s hostujícím Kurtem Ellingem je vzornou ukázkou skvělých hudebních výkonů a dokonalého zvukového uchopení.

Vychytávka 1: Všimněte si, jak se pracuje s blízkostí jednotlivých partů. Na ni je třeba dbát už během natáčení a umísťovat mikrofony do patřičných vzdáleností od zdrojů zvuku. Pokud chceme např. přítomný zpěv, musí být zpěvák blízko mikrofonu. Mají-li být hammondky ve druhém až třetím plánu, neměly by mikrofony být přímo u leslie bedny.

Vychytávka 2: Ruku v ruce s přítomností se v postprodukci pracuje s ambiencí. Vzdálenější nástroje jsou do halu pouštěny mnohem více než blízké. Sólový zpěv je téměř suchý, naopak bicí jsou mnohem více prostorové.

Vychytávka 3: Otázkou je, zda je přirozeně znějící prostor zaznamenán už během natáčení, nebo je dotvářený až při mixu. Nahrávka je potvrzením faktu, že nejsou podstatné cesty a postupy, jimiž se výsledku dosáhlo. Nejdůležitější je výsledek samotný.

Vychytávka 4: Postupně se rozpadající závěr skladby jistě vznikl spontánně, kdy už muzikanti předpokládali, že se tento úsek nepoužije. Protože ale svou autenticitou vtahuje posluchače do dění, rozhodli se jej autoři na cd zachovat. Původně byl zřejmě zamýšlen fadeout.

Stejně jako popová scéna se ani jazzové formace v 80. létech nebránily animovaným, pestrým, až Warholovsky pojatým videoklipům. Yellowjackets – Wildlife (1987)

Poděkování

Dnešním akusticko-jazzovým dílem se náš téměř dvouletý seriál završil. Všem čtenářům, přispěvatelům do diskuzí i oponentům děkuji za zájem, pozornost a těším se na setkávání nad dalšími zajímavými tématy.