Jak vymýtit amatérismus z české hudební scény: lekce oddanosti
Jak dostat svou hudbu k lidem? Jak svůj projekt posouvat kupředu? Kde získávat kontakty a know-how? Jak se prosazovat v zahraničí? Možnosti existují. A je jich celkem dost. Nakonec je to ale o osobním nastavení každého umělce. A to bývá v českých poměrech kámen úrazu.
Tohle nebude pláč, jak žijeme na pustém ostrově a někde daleko je civilizovaný svět (i když to může být pravda). Pokud jen trochu sledujete dění v české hudbě, určitě víte, že není příliš těžké se informovat a inspirovat. Nástrojů k rozšíření obzorů je spousta. Zvykli jsme si na akce typu Nouvelle Prague, Czech Music Crossroads i Festiwall, které mohou posunout naše know-how o nějaký ten schůdek výš. Zvykli jsme si na mudrování zasvěcených, co by který interpret měl dělat, aby se dostal tam nebo tam. Zvykli jsme si na workshopy, kde nám hudebním byznysem protřelí vypráví, jak vymačkat z Bandcampu nebo Spotify co nejvíc. Možná si zvykáme i na přítomnost hudební kanceláře SoundCzech (přečtěte si o jejich aktuálních projektech). Asi není důvod ke stížnostem, nejsme odříznutí, zdroje informací i inspirace tu jsou a rozhodně jich není málo.
Přesto se čas od času vynoří drobnosti, které připomenou, že česká hudební scéna musí ujít ještě dlouhou cestu. I přes přístup k mnoha informacím pokulháváme v něčem, co by mělo být esencí každého hudebního projektu: v jeho fungování uvnitř, motivaci, oddanosti, pokoře, ale i slušnosti nebo dochvilnosti. Jsou to maličkosti, ale zásadní. Ďábel i profesionalita se přece skrývají v detailu, no ne?
Lekce oddanosti
Příkladem z české scény může být jedna nejmenovaná umělkyně. Poctivě objíždí (objížděla) festivaly, showcasy a konference, rozšiřuje adresář kontaktů. Spotify hlásí více než solidní počet posluchačů měsíčně, zdá se tedy, že její snahy by mohly být korunovány úspěchem. Nakročeno má slibně. Tristní je ovšem její přístup k médiím. Mezi novináři je známá jako „ta, která rozhovory nedává“, protože jí mnoho žádostí ani nestojí za reakci. Ať už jsou důvody jakékoliv, dostat odpověď na mail je malý zázrak. Pokud odpoví, chce otázky předem, aby pak poslala odpovědi po třech týdnech. Takhle se v médiích moc nepracuje.
V podobných případech si často vzpomenu Steva Von Tilla. Kytarista a zpěvák Neurosis (americká kapela, přes 35 let na scéně, kult a tak dále...), jinak také učitel a chlápek 50+, co má něco odžito. Kdysi hráli Neurosis na Brutal Assaultu. Domlouval jsem s ním telefonický rozhovor pro jeden tuzemský celostátní deník. Steve reagoval obratem a překvapivě navrhl čas interview na 5:00 ráno jeho času. Prý kvůli práci a rodině nemohl jindy. Rozhovor na trase Praha-divočina v severním Idahu se opravdu v tento čas odehrál. Ale po 10 minutách vypadl signál. Steve vzápětí napsal, že chce rozhovor dokončit druhý den. Opět v pět hodin ráno. Potřebuje kytarista všeobecně známé a respektované kapely vstávat kvůli rozhovoru pro nějaký český deník? Potřebuje. Jsou to možná drobnosti, ale zásadní. I takhle se pozná profík.
Můžeme se donekonečna bavit o „konkurenceschopnosti“ vlastního hudebního projektu a jeho „uplatnitelnosti“ na zahraničním trhu (šílený hudební newspeak už evidentně ovládáme). Ale teprve v momentě, kdy budeme vnímat i detaily a nebude nám zatěžko kvůli zdánlivé prkotině vstávat před kuropěním, posuneme se o kousíček dál.
Můžeme o tom vést spory, můžete s tím nesouhlasit. Komentujte níže nebo napište na radek.pavlovic@frontman.cz.
Další postřeh příště.
Autor glosy pracuje pro hudební kancelář SoundCzech.
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.