Jak zakopat válečnou sekeru se zvukařem

Mezi kapelou a zvukařem to občas trochu zaskřípá. Někdy může být problém na podiu, jindy za pultem, občas dokonce na obou stranách bariéry. Pro dobrý výsledný zvuk je potřeba navzájem spolupracovat a druhé straně maximálně zjednodušit práci. Nejsem nijak povolaný mluvit do práce zvukařům, pojďme si tedy alespoň shrnout nějaké zásady, kterými by se měla řídit kapela. Pominu zásady slušného chování (že byste spolupracovníky neměli oslovovat "hej ty" a lít jim pivo do vybavení vás snad už naučili rodiče) a budu se zabývat spíše technickými záležitostmi, třeba polohou aparátů.

Při klubovém hraní je prakticky vždy zvuk na pódiu vaší starostí. Odposlechy jsou na místě, aby řešily až to, co se nedá vyřešit nástrojovou aparaturou. Obecně přitom platí, že čím větší je na pódiu ticho, tím víc vyniknou detaily a vše slyšíte lépe. Ucho se při velké hladině hluku nejen velice rychle unavuje, ale ztrácí i schopnost rozpoznávat drobnosti. Z toho pak vznikají takové ty situace, kdy si kytarista nevšimne, že nevypnul kvákadlo, a odehraje půlku skladby se zvukem, který rozhodně nikoho na duši nepohladí. Intonaci zpěvu to taky rozhodně nepomáhá. Pokud hrajete ozvučený koncert, vždy platí "čím tišeji, tím lépe". Pokud se neslyšíte, řešení nemusí být vytažení vlastní hlasitosti, ale naopak není špatný nápad stáhnout hlasitost všech ostatních. Ideální výsledek je zarovnat všechno k bicím (nebo jinému nejhlasitějšímu nástroji). Pokud bicí zanikají, je to vhodný moment na výrazné stažení všech hlasitostí dolů.

Problém ovšem je, že pódium není dvojrozměrný prostor a že prakticky všechny zdroje zvuku na něm jsou do určité míry směrové. Jsou-li nástroje hlasitostí vyrovnané v jednom místě, nemusí tomu tak být o metr dál. To je často zdrojem průšvihu. Na druhou stranu, dá se to i velice snadno obrátit k vlastnímu prospěchu. Přeci, pro jednotlivé členy kapely nemají všechny nástroje stejnou prioritu. Než se pustíme do samotného rozmísťování aparatury a hráčů, je třeba si uvědomit jeden často opomíjený, přesto veledůležitý fakt. Lidské nohy jsou výborný nástroj pro přesunování zbytku těla. U některých jedinců plní i výraznou estetickou funkci. Jako sluchový orgán ale naprosto selhávají. Pokud vám váš aparát či odposlech hraje do kolen, patrně se neuslyšíte. Nezáleží jen na tom, v kterém rohu pódia váš aparát stojí, ale také v jaké výšce je, a popř. s jakým náklonem.

Taky je dobré minimalizovat zdroje zvuků. Jinými slovy, do odposlechu nepatří nic, co tam vyloženě nutně být nemusí. Zpěv, dechy, smyčce a klávesy? Většinou ano. Ostatní spíše ne (výjimky mohou platit pro zvláštní odposlech pro bubeníka který by se jinak mohl ztratit).

Pojďme být trochu konkrétnější. Kytarista by si měl prve ve zkušebně zjistit jak moc směrový je reproduktor jeho aparátu. Rozdíly jsou obrovské. Při kolika stupních odchylky od osy reproduktoru přestává být zvuk konkrétní a začíná být zahuhlaný (čím vyšší frekvence, tím více je směr reproduktoru podstatný; do boku se dostávají snadno jen basy). Na pódiu je poté potřeba si uvědomit, zda v tom kuželu konkrétního a jasného zvuku bude vaše hlava. Tzn., pokud je málo prostoru, je ideální si dát aparát na židli nebo jiné vyvýšené místo. Pokud ho dostaneme až do úrovně uší, budete se slyšet výborně a odposlech bude naprostou zbytečností. Výborný nápad je i stavět aparát bokem k publiku. Právě tehdy váš zvuk poleze do lidí nejméně. To zvukař ocení. Dále, vaše ucho vnímá nejpřesněji zvuky před vámi a vedle vás. S aparátem za zády se bude slyšet méně přesně. Pokud tak strašně toužíte, aby si každý mohl přečíst, že na vaší bedně je nápis Marshall, pořiďte si jejich reklamní tričko. Shrnuto: ideální je, aby vám reproduktor vašeho aparátu mířil na předek nebo bok hlavy. Pokud vás potřebuje slyšet i zpěvák, snažte se aparát natočit i co nejvíce k němu. Pokud budete stát uprostřed úsečky která bude mít na jednom konci aparát, a na druhém zpěváka který chce slyšet kytaru, je vymalováno. Přitom absence kytary v odposleších může obrovským způsobem usnadnit hraní pro všechny ostatní.

Podobné je to i se zpěvem. Když na odposlechu stojíte, moc dobře se neuslyšíte. Je docela dobré ho mít několik metrů od sebe. Jelikož ve většině případů zpěváci trpí nutností být co nejblíže kraji pódia, bude patrně potřeba dát odposlech trochu bokem. Pokud máte pocit, že váš mikrofon velice často vazbí, nevybíravě, ale vtipně podanou odpověď patrně naleznete v níže uvedeném videu.

Basáci jsou na tom se směrovostí aparátů výrazně lépe. To ale neznamená, že se jich netýká vůbec. Navíc by si ale měli uvědomit, že se ve většině případů potřebují velice dobře slyšet vzájemně s bubeníkem. Není tedy špatný nápad stoupnout si spíše blíže k bicím a nasměrovat aparát tak, abyste to měli oba z první ruky. Navíc, pokud zrovna basa nehrajte do linky, v odposlechu je výborným základem katastrofy. I z dovnitř natočeného odposlechu totiž lezete do publika, a to opět zvukařům práci neusnadní.

Jelikož hráči na klávesy prakticky nikdy nevozí na koncerty nástrojovou aparaturu, bývají většinou odkázání čistě na odposlechy. Ten je opět potřeba dobře nasměrovat. Populární nešvar je postavit ho tak, že mezi reproduktorem a vaší hlavou budou právě klávesy. To vám opravdu nepomůže.

Tolik k rozestavení. Jenže je ještě víc věcí na co je třeba si dát pozor. Že se neslyšíte není jen záležitost hlasitosti, ale minimálně stejnou měrou i barvy zvuku. Hodně obecně a zjednodušeně lze tvrdit, že pokud se vám váš zvuk zdá "plný a hutný" v momentě, kdy hrajete sami, patrně bude v kapelním prostředí dělat zvukovou kouli. Naopak, pokud nástroj sám o sobě zní trochu nepříjemně ostře, patrně bude v kapelním prostředí dobře vynikat a bude mu lépe rozumět. Obzvlášť nebezpečné je posazování kytary nebo kláves do basů, nebo extenzivní používání časových efektů (delay s tap tempem zas takový průšvih není, ale třeba takový reverb je schopný zabrat ohromné množství „místa ve zvuku“).

Obecně, pokud ve zkušebně máte pocit, že některým nástrojům není rozumět, nebo že je neslyšíte (patrně z důvodu, že jim prostě nerozumíte), má pak zvukař na koncertě jen omezené možnosti to zachránit. Naopak, pokud už máte kapelní zvuk dobře vyladěný, tj. máte jasno kdo kdy má zabírat jaké pásmo, patrně s vašim zvučením nebude žádný problém. Čas který ve zkušebně strávíte nastavováním ekvalizérů, směrováním aparátů apod. rozhodně není ztracený. Je to minimálně stejně užitečné jako sehrávání skladeb, v mnoha případech i víc.

A ještě jedna drobná poznámka závěrem. Rychlé zvučení je dobré zvučení. Je to úleva jak pro zvukaře, tak především pro posluchače. Toho, že váš zvuk místní vládce mixpultu doladí až v půlce setu, si většina posluchačů nevšimne. Čtyřicetiminutové zvučení je naopak schopné dost lidí vyhnat z klubu ven. V okamžiku, kdy dohrává kapela před vámi, je dobré mít už domluveno kde kdo bude stát, rozmyšleno kde co bude ležet a mít všechno nachystáno po ruce (včetně případné židle jako podložky pod aparát). Bicí neměnit, není-li to nezbytně nutné. Pokud to nutné je, je dobré je mít bokem už prakticky nachystané, a na pódium je jen přenést. Montování činelů na stojany až na místě je obrovská ztráta času. Samotné rozmístění je pak už výrazně kratší záležitost. V okamžiku, kdy byste se už měli začít chystat na pódiu, je pak už velice nevhodné začít shánět baterku, kabel nebo sepisovat setlist.

Myslím, že dodržení výše uvedeného je dobrý start pro zvukově pohodové koncerty. Samozřejmě, občas může být problém i na straně zvukaře. Před tím než ale začneme někoho osočovat, vždy je dobré zamyslet se a říct si: "Máme dobrý, srozumitelný a vyrovnaný zvuk kapely i nenazvučení?" Pokud ne, už přenášíme na zvukaře naše vlastní problémy.