Jak žít bez dunění v míru se sousedy

Nejčastější činností muzikantů kromě koncertování a nahrávání není návštěva restauračních zařízení ani randění s fanynkami, jak se mnozí lidé domnívají, nýbrž zkoušení. A právě to bude předmětem tohoto článku. Pomiňme teď fakt, že už samotné shánění prostor, kde by se dalo zkoušet, je často nadlidský úkol, neboť ne každý má to štěstí a vlastní rodinný dům s velkým sklepem či garáží, pokud možno na samotě a s tolerantní rodinou. O zkušebnách typu hangár, v jakých zkouší třeba Rolling Stones, si asi také většina z nás může nechat jen zdát, a tak nám nezbývá vzít zavděk jakoukoliv komůrkou, špeluňkou, kůlnou, garáží či sklepem. Jak si ji po stránce odhlučnění zařídit?

Dejme tomu, že jakýsi prostor tedy mám a při troše dobré vůle se nám do něj vejde celá naše aparatura včetně bubeníkovy megasoupravy o objemu několika stovek bubnů, bubínků, činelů, stojanů a jiného harampádí. Po chvílích radosti nad novou zkušebnou (a možná i troše toho slavení) hrábneme do nástrojů a... náhle vyvstane děsivý problém. Sousedům (kteří se jako napotvoru vždycky nějací najdou) se naše po všech stránkách kvalitní hudební produkce jaksi nelíbí (byť ji dostávají zcela zdarma). Ale ještě než začnete házet flintu do žita, případně ji obrátíte proti sousedům, pojďme si trochu popovídat o tom, co se s tím dá dělat ku spokojenosti obou stran...

Konfliktům se sousedy či jinak zúčastněnými osobami se dá nejlépe předejít odhlučněním zkušebny nebo prostě prostoru, kde zkoušíme. Předpokládám, že asi málokdo má zkušebnu doma v obýváku, a tak se nemusíme příliš ohlížet na stránku estetickou, nýbrž hlavně na tu prakticky účinnou. Zde je potřeba dodat, že ač většina z nás si čas od času postěžuje na malé prostory naší zkušebny, tak právě to může být při jejím odhlučňování výhodou. A to nejen z hlediska spotřeby materiálu, a tím i ekonomického hlediska, ale zejména z hlediska akustického, neboť odhlučnění místnosti je tím účinnější, čím blíže se nachází ke zdroji hluku. Zvuk v místnosti se totiž šíří nejen vzduchem, ale i konstrukcí místnosti. Zvuk má narozdíl od kupříkladu světla schopnost pronikat i pevnými látkami. Podle hustoty pevné látky pak proniká s různou intenzitou. Část zvuku hmotou pronikne zcela a část se v ní odrazí zpět do původního prostoru. Tudíž máme problémy hned dva: jak co nejvíce zabránit pronikání zvuku ven a zároveň co nejvíce eliminovat odrazy.

Dnes se zaměříme zejména na odhlučnění. Mnozí z nás mají jistě ještě v živé paměti dramatické obíhání obchodů s potravinami a žadonění u prodavaček či přímo vedoucích o nějaké to plato od vajíček (dnes bychom díky supermarketům měli asi smůlu). Nutno říct, že i přes dobrou službu těchto plat, co se týče eliminace odrazů (tvar plata je totiž ideální pro tříštění zvuku), tak jejich tlumící funkce, je minimální - a je založená v podstatě jen na faktu, že roztříštěním přichází zvuk o malou část basových frekvencí, které naše sousedy obvykle trápí nejvíc. Ale na odhlučnění zkušebny to věru nestačí. A rovněž nestačí pouhé zatlumení stěn. Dále je třeba zatlumit okna (máme-li ve zkušebně ten luxus denního světla), dveře, podlahy a samozřejmě i strop.

Začněme od oken. Ta se dají zatlumit buď těžkými závěsy či bytelnými okenicemi (levnější varianta, díky které se ovšem můžeme rozloučit s denním světlem) nebo zesílením skel, případně jejich zdvojením až ztrojením. A je také dobré nezapomenout na pevnější fixaci okenních pantů i samotných tabulek aby nedocházelo k vibracím a případně nezaškodí ještě vlepit do rámů oken nějaké to gumové těsnění. Dveře ohlučníme podobným způsobem, tzn. že je vyměníme za bytelnější a těžší, zpevníme v pantech a případně též vlepíme do rámu gumové těsnění. V ideálním případě můžeme použít dvoje dveře v jednom masivním rámu, čímž nám mezi nimi vznikne vzduchová izolační kapsa. Takto "hermeticky" uzavřená místnost ovšem potřebuje buď velmi časté větrání, nebo vlastní vzduchovou ventilaci. Nezapomínejme však, že i tato vzduchová ventilace musí mít své vlastní hlukové odizolování a takovéto řešení nejenže asi těžko zvládneme svépomocí, ale hlavně už se jedná o finančně podstatně náročnější záležitost, takže bych sázel spíše na to větrání.

Utlumení stěn, podlah, stropu a celkově stavební konstrukce je trochu náročnější než je tomu v případě oken a dveří, ale zase zde máme širší možnosti. Tou nejjednodušší je hrát na zkouškách na hranici slyšitelnosti - ovšem koho by to bavilo, že? A také jedna stará pravda říká, že "bicí prostě neztlumíš", takže jak vidíte, nejjednodušší řešení není pro každého - a schválně, kolik znáte bigbítových kapel bez bubeníka?

Dobrý tip třeba i pro souseda může být lisovaná pěna...

Jak se tedy zbavit onoho tolik známého dunění, nesoucího se ztichlou večerní či noční ulicí? Začněme od toho nejlevnějšího a technicky nejméně náročného řešení. Tím může být keramická vata (někdy také zvaná textilní nebo skelná), která skýtá slušnou úroveň odhlučnění. Ovšem nesmíme opomenout fakt, že tento materiál funguje zároveň i jako tepelný izolant a teplo, které vyprodukujeme při našem horečnatém cvičení se nám pak může za touto izolací srážet a umožňovat bujení nejrůznějších plísní a jiných "radostí". Takže pokud se rozhodnete pro tuto variantu, doporučuji překrytí izolantu souvislou vrstvou nepropustné fólie. Další možností odhlučnění je tzv. absorbční panel. Ten si můžete pořídit buď hotový, který nabízí řada výrobců a nebo opět zvolit levnější variantu a takový panel si vyrobit. Jedná se v podstatě o cca 5 cm vrstvu minerální plsti, zabalenou do PVC fólie a usazenou do silného dřevěného rámu do něhož se ukotví pomocí sítě či pletiva. Takový panel lze umístit na jednoduchou konstrukci na zeď a to tak, aby mezi panelem a zdí vznikla alespoň 10 cm mezera - hluk tak pohlcují obě strany tohoto panelu.

Jinou variantou na totéž je pak tzv. kmitající panel. Složení panelu je stejné jako v předchozím případě, pouze síť či pletivo je nahrazeno z jedné strany cca 6 mm sololitovou deskou a druhá strana je ponechána volná. Takovýto panel se pak umisťuje přímo na zeď. Všechny tři uvedené varianty lze s úspěchem použít i na odhlučnění stropu. Ovšem trochu složitější je to s podlahou. Pokud máte zkušebnu ve sklepě či garáži a pod vaší podlahou je již jen rodná hrouda, máte z větší části vyhráno a k izolaci postačí i pouhý koberec, případně několik... Pokud ovšem máte smůlu a podlahu odhlučnit potřebujete, tak nejspolehlivějším řešením je tzv. dvojitá podlaha. Což v praxi znamená, že horní plocha podlahy je oddělená (a samozřejmě odtlumená) od té spodní - stavební. Ovšem tato varianta je opět finančně velmi náročná a amatérsky téměř neproveditelná. Takže do hry se dostávají opět naše staré dobré koberce, které lze doplnit případně silnou vrstvou molitanu, filcu či textilní vaty strčené pod reprobednu zesilovače, či pod velký buben. A kdo má prostornější zkušebnu, může si zkusit vyrobit odhlučněný praktikábl pod bicí. Anebo zkusit přesvědčit bubeníka, že elektronické bicí jsou pro něj to pravé...

Avšak i za předpokladu, že se nám podaří úspěšně odhlučnit naši zkušebnu, neměli bychom zapomínat na zlaté pravidlo - všeho s mírou. Dokonale zvukotěsnou zkušebnu se nám asi v amatérských podmínkách vytvořit nepodaří a ten pocit z řádně vytaveného aparátu si můžeme přeci dosytosti užít na pódiu, kde tím nikoho neobtěžujeme - tedy za předpokladu, že lidé na náš koncert přišli dobrovolně a naše hudba nemá být nástrojem jejich utrpení. Ve zkušebně můžeme přeci jen (v rámci dobrých sousedských vztahů) trochu ubrat na volume. Nehledě na to, že když na zkoušce pilujeme třeba hodinu jednu a tutéž skladbu, může to mít přínos pro nás. Ovšem pro pasivní posluchače z okolí, slyšící navíc z útrob zkušebny jen hlukovou kouli, to může být někdy ale skutečně útrpné. Buďme tedy ohleduplní a třeba se pak dočkáme i ohleduplnosti z druhé strany. Prima tipy najdete i zde. Tak ať vám to hraje a žijete se sousedy v míru a harmonii...