Jakob Mind: Když si sedneš s kytarou a vínem, nezajímá tě, co se děje okolo

Jakob Arvidsson je znám především jako zpěvák a kytarista švédských punk rockerů Rotten Mind. Krátce poté, co začátkem roku vydali album Rat City Dog Boy, se Jakob, stále plný nápadů, zavřel znovu ve studiu a natočil desítku skladeb, ve kterých se odráží jeho vášeň pro melodický punk 77, post-punk či surf rock. Ty nyní pod pseudonymem Jakob Mind vydává na své první sólové desce nazvané The One Who Got Away, která byla také tématem našeho rozhovoru. Dále se mimo jiné dozvíte, jak to mají Rotten Mind s pitím alkoholu během koncertů nebo jaké podpory se švédským muzikantům dostává od tamní vlády.

Natáčet sólovou desku musela být zcela jiná zkušenost, než když nahráváš s Rotten Mind, jelikož všechny nástroje sis musel zahrát sám. Můžeš popsat detailněji celý proces?

Ano, musel jsem nahrát všechno, včetně bicích. Začal jsem tak, že jako první na řadu šly právě bubny. Když jsem je natáčel, měl jsem celou skladbu jen ve své hlavě, poté jsem postupně doplnil kytary, basu a vokály, vcelku základní postup. Bylo to ale celkem zvláštní, hraješ tři minuty 4/4 rytmus na bicí a občas ani nevíš, kde vlastně jsi. Ale jo, fungovalo to. (smích)

I tak album působí velmi svěže, živě a nepostrádá energii.

Jo, to jsem rád, přesně to jsem taky chtěl.

Proč ses ale rozhodl jít na všechno sám a nepozval sis například nějaké hosty, kteří by ti vypomohli?

Některé z prvních skladeb, které jsem natočil, byly vlastně původně napsány pro Rotten Mind, ale moc se nehodily na naše poslední album. Můj kamarád Jakob Blom, který vlastní studio, mi povídá: „Pojď, nahrajeme to a uvidíme, co z toho bude.“ Nahráli jsme asi tři písničky a byla to celkem sranda, a tak jsme přidali další. Ono to celé v podstatě vzniklo jen pro zábavu. Chtěli jsme zkusit, co se stane, když se do těch písní pustím jen já, protože normálně jsme vždycky čtyři odlišné osoby, kdy každá z nich přijde s jiným nápadem a vidí věci jinak. Ale tohle jsem jen já a moje vize.

Uvažuješ, že bys se svým sólovým projektem vystupoval živě? V tom případě budeš nějaké spoluhráče potřebovat.

Jo, doufám, že s tím budu koncertovat, jestli tedy budou lidé chtít. (smích) Každopádně, už mám nějaké muzikanty, kteří říkali, že by mi s tím pomohli, pokud by na to došlo. Uvidíme, zatím to s tímto projektem jde velmi hladce a jestli se objeví někdo, kdo mi bude chtít zamluvit koncert, tak jdu do toho. 

V jednom rozhovoru ses svěřil, že své texty píšeš nejčastěji pozdě v noci, nejlépe se skleničkou nějakého dobrého pití. Bylo tomu tak i u tvého sólového alba?  Znamená to, že alkohol je v podstatě tvým pomocníkem? 

Občas ano, ale v tomto případě tomu tak ani nebylo. Tentokrát jsem totiž měl nějaké texty napsané už z dřívějška a jen jsem je prostě nahodil na vzniklou hudbu. Bylo to snadné. Natočili jsme skladby a pak, když jsme šli na vokály, vytáhl jsem texty, které jsem měl schované nebo které jsem z nějakých důvodů v minulosti nepoužil. Všechno se vážně dalo dohromady až ve studiu, šlo to opravdu rychle. Ale ano, co se týče alkoholu, tak občas s jeho pomocí skládám. Mám rád pivo a červené víno, fernet. Pokud jde o alkohol, tak je to se mnou jednoduché, nepotřebuju nic luxusního. Někdy to funguje, může ti to pomoci uvolnit se. Když sedíš jen s kytarou a sklenicí vína, tak se nezajímáš o nic jiného, je ti jedno, co se kde děje. Soustředíš se pouze na svou práci.

Jak to máš s alkoholem na koncertech? Jsou kapely, které mají tvrdá pravidla a alkohol před vystoupením je striktně zakázán. Co vy s Rotten Mind? 

Měli jsme nějaká pravidla v minulosti. Nemyslím si ale, že během posledních turné jsme podle podobných pravidel jeli. Jen jsme si řekli: „Fajn, pojďme si dát maximálně tři, čtyři piva před koncertem.“ Jenomže, čím déle turné trvalo, tím více se ta hranice vypitých piv posouvala, protože si na to postupně zvykneš a stáváš se odolnějším. (smích) Poslední koncert tak už byl ve stylu: „Jó, sedm piv před koncertem bude v pohodě.“

Mimochodem nevadilo klukům z kapely, že píšeš skladby pro sebe, místo abys skládal pro Rotten Mind?

To nevím, na to se musíš zeptat jich. (smích) Ne, myslím, že ne. Všichni hráváme v dalších kapelách, hrajeme rozdílné žánry a tak. Navíc teď už taky skládáme věci pro další album Rotten Mind. Všechno se to vždy děje tak nějak najednou.

Před Rotten Mind si účinkoval v Agent Atittude, což byl hardcore punk ve stylu Black Flag. Rotten Mind jsou hudebně úplně něco jiného. Proč taková změna? Už tě nebavilo hrát hardcore a toužil si po něčem jiném nebo ses prostě po letech přirozeně hudebně posunul, začal objevovat jiné kapely a odlišnou muziku.

S Rotten Mind to byl víceméně návrat k základům. Všichni jsme vyrůstali na punku 77, kapelách jako Ramones nebo Buzzcocks. V začátcích jsme hrávali hardcore, protože to prostě byla zábava, ale postupně jsme si říkali, že se chceme pustit do něčeho, co máme rádi opravdu nejvíce. Není to ale tak, že by nás ta hudba už nudila, spíš jsme byli unaveni z kapely jako takové. Hráli jsme pět nebo šest let v kuse, hodně jsme koncertovali. Bylo to už dlouho pořád to samé. Museli jsme přepnout a začít dělat něco jiného, vrátit se trochu ke kořenům.

Rotten Mind občas lidé přirovnávají k jiné švédské kapele The Vicious. Měli nějaký vliv na vaši tvorbu?

Možná ano, ale neřekl bych, že přímo. Mám tu kapelu rád, poslouchám ji, ale myslím, že hlavním důvodem, proč tam lidé slyší podobnost, je ten, že jak my, tak i The Vicious, máme rádi stejné kapely. Není to tak, že bychom se snažili znít jako oni. Ale jinak je máme rádi a chápu, že nás lidé mohou srovnávat, to je v pohodě. Co se týče švédských kapel, tak mě ovlivňují například Ebba Grön, Imperiet a všechno, co Joakim Thåström udělal. Nevím, jestli jsi o nich někdy slyšel. Taky Garbochock nebo Cortex, máme rádi hodně kapel. Když se zaměříme na hardcore, tak je tady spousta d-beatových partiček, které se mi vážně líbí. Ale řekl bych, že Ebba Grön a Imperiet jsou kapely, které mě za ta léta ovlivňují nejvíce. 

Vašim domovským městem je Uppsala. Je to poměrně malé město, přesto je zde hudební scéna celkem silná. 

Ano, záleží na tom, co hraješ. Co se týče punk rocku, tak je tady několik kapel, ale hlavní problém s podobně velikými městy je ten, že je tam nedostatek míst pro koncerty. Máme teď jedno velmi dobré místo, které už tady je pár let, ale před tím bylo opravdu těžké sehnat klub, kde by se dalo hrát. Kapel je tady ale dost a když už je koncert, tak to vždy stojí za to. 

Jaké je to v porovnání s velkými městy jako Stockholm nebo Göteborg?

Když to vezmu na punkovou scénu, tak ta je všude poměrně stejná. Když půjdeš na libovolný DIY koncert, kde bude tak stovka diváků, tak to bude stejné, ať už si v jakémkoliv městě na světě. Ve Stockholmu mají určitě více akcí, kde hrají větší kapely, ale jinak bych řekl, že je to hodně podobné. 

Kluby, kapely a vůbec kultura je prý ve Švédsku všeobecně podporována, je to tak? Jaké výhody například mají mladé kapely?

Nevím, jak to správně popsat, ale pokud máš kapelu, můžeš zkoušky vést jako studijní kroužek, jestli to tak lze nazvat. Potom můžeš dosáhnout na pomoc v podobě zkušebny, placení jejího nájmu a tak podobně. To je tak vše, co vím. Takhle jsme to alespoň měli my, v dobách, kdy jsme byli teenageři. Předpokládám ale, že je hodně věcí, kterých se dá využít, pokud máš například klub.

A jak je tomu nyní, během pandemie? Dostává se muzikantům dostatečné podpory v této době?

Ne, alespoň ne nám. Doufám, že se brzy už vrátíme do klubů. Zatím je to ale pořád stejné, nějaké bary jsou otevřené do večera do půl deváté, ale jinak nic. Všude je ticho.