Jakub Doležal: Prostě rád hraju

Dalším v sérii SIDEMAN je vyhlášený saxofonista Jakub Doležal. "Červený ani modrý saxofon bych nechtěl, dokud to jen trošku půjde," hrozí se s úsměvem. A přiznává, že na koncertě se seznámil i se svou manželkou.

Vylovíš ještě dětskou vzpomínku na první setkání s hudbou?

Pamatuju si, jak se jako děcko koukám na obaly desek od Hammela a Neckářovy Příběhy, písně a balady. A pak si pamatuju, že koukáme s tátou na „Koncert pro slušný lidi” a táta mě zkouší, jestli hraje na basu Guma nebo Jirka Veselý. Ale to už mi bylo devět.

Táta je baskytarista nebo jen jejich fanoušek?

Táta hrával na kytaru a baskytaru, dokonce v pětatřiceti začal hrát na kontrabas – a pak na to přestal mít čas. Máma zase hrála na kytaru a trošku na housle.

Tvé vlastní instrumentální začátky byly jaké? Se zobcovou flétnou, klarinetem nebo něčím úplně jiným?

Když mi bylo pět, tak jsem chtěl hrát na bicí. Ale v moravskobudějovické hudebce nebyl učitel na bicí a nebrali předškolní děti. Tak jsem ve druhé třídě začal chodit na zpěv, pak jsem přibral klavír. Doma mě naši učili na kytaru a chvilku na zobcovku. Na saxofon jsem chtěl hrát, ale tátovi řekli kolegové ve svatební kapele, že klarinet je základ. Tak jsem začal chodit do hudebky na klarinet a chtěl bych se za ten ztracený čas omluvit panu řediteli, učitelům, ale hlavně klarinetu, který v tom byl nevinně, hehe.

Svatební kapela? Jakože hráli jen na svatbách?

No, taková ta klasická regionální kapela v obsazení dvě sága, klávesy, basa a buben. Hráli na plesech, svatbách – a tak podobně. Neživili se tím.

Ty sám jsi někdy na svatbě hrál?

No jasně! Občas hrávám s pražskou kapelou PartyLeaders, podívám se kolikrát na roztodivná místa naší vlasti, haha. Ale naštěstí mám dost jiného hraní, takže je to pro mě zábava. Nevím, jak dlouho bych vydržel dělat jenom tohle.

K saxofonu ses tedy dostal kdy?

Ve čtrnácti. A půl roku na to jsem začal hrát se starýma pardálama, kterým bylo tehdy dokonce i třicet! To byla velká motivace.

Konzervatoř byla jasná? O jiné dráze než muzikantské jsi neuvažoval?

Přiznám se, že jsem měl ještě ve druháku na gymplu literární ambice. Pak jsem se přichytil u toho, že cvičím na ságo tři hodiny denně a bylo to jasné – buď se dostanu na Ježkárnu, nebo se odstěhuju někam, kde je víc muzikantů než v Lesonicích. Ježkárna vyšla, i když jsem teda uměl úplný prd.

Později jsi studoval i v Holandsku. K tomu došlo jak?

Hmmm… odkud začít… No, měl jsem prostě depky z toho, že se mi nelíbí moje hraní. Tak jsem si naškudlil peníze na školné a zkusil jsem odjet na přijímačky do Amstru. I když jsem pak brzy zjistil, že už jsem se chození do školy přejedl – bylo to dva roky potom, co jsem dodělal školu v Praze. Stejně na to rád vzpomínám.

Byl tam ten přístup jiný, než u nás? Dalo ti to něco, k čemu by ses asi tady nedostal?

Pedagogický přístup měl, podle mě, svoje pro a proti. Holandští muzikanti měli těsný kontakt s Američany, kteří tam hráli v klubech, najímali si místní muzikanty a leckdy se do Holandska i načas přestěhovali. Takže na základě zkušeností z první ruky vytvořili systém, jak tu muziku efektivně vyučovat. Nemluvím jen o jazzu, v Amsteru mají i popové oddělení. Dobré bylo, že nedělali moc rozdílů mezi klasickou a „žánrovou” teorií, člověk tam mohl získat opravdu komplexní přehled.
Nevýhoda byla, že občas chyběl individuální přístup. V prváku se prostě učí tohleto a hotovo. Přiznám se, že učit se po páté, co je durový a mollový akord, mi přišlo docela legrační. Ale naštěstí to pak vynahrazovaly předměty s Henkem Huizingou a Rikem Elingsem, intonace a harmonie – to bylo super. A taky jsem měl v Amsteru tři soukromé hodiny s Yanivem Nachumem, což je jeden z nejlepších saxofonistů, které jsem slyšel.
Jestli se zlepšilo hraní? Doufám, že jo. Ono ale pak stačí zajít na koncert Chrise Pottera nebo Donnyho McCaslina a člověk se rychle vrátí na zem....

O tom, zůstat jako muzikant v Amsterdamu i po škole, jsi neuvažoval? A co jsi jako první udělal po návratu?

Přiznám se, že jsem se docela záhy rozhodnul vrátit se do Prahy. Nedokážu to vysvětlit – Amsterdam mi nepřipadal jako místo pro mě. Narozdíl od New Yorku, ale já neměl peníze ani na ten Amsterdam, hehe. Ve škole jsem byl jen rok. Když jsem se vrátil, tak jsem dělal chvilku v kavárně, pak v obchodě s CD, a po roce jsem nastoupil na Ježkárnu.

Zpět k nástroji. Nikdy jsem pořádně nepochopil, podle čeho se saxofonisté rozhodují, zda budou hrát třeba na altový nebo tenorový?

Nevím. Já se rozhodoval tak, že u nás ve vsi byl na půdě obecního úřadu tenor saxofon a táta mi domluvil, že si ho můžu půjčit. Podle mě se člověk stejně nevyhne tomu, že – když to jen trochu jde – má nakonec doma co nejvíc nástrojů. Cokoliv se hodí.

Kolik jich máš ty? Znám kytaristy, co vlastní několik desítek kytar a často to přeroste vyloženě do sběratelství.

Saxofonisti v Čechách sbírají hlavně hubice – k tomu mám tendenci, ale naštěstí to je drahý koníček, hehe. Mám jednu sopránku, jednu altku a jeden tenor. Zastávám teorii, že svoje špatné návyky drahým hardwarem nevyřeším. Samozřejmě, když máš nástroj, který neladí, tak je to třeba řešit.

Četl jsi mimochodem Škvoreckého Bassaxofon? A hrál jsi na něj někdy?

Bohužel ani nehrál, ani nečetl. Hanba! Ale četl jsem třeba „Město za” od Jana Štolby, to se mi líbilo moc.

O Janu Štolbovi mi řeklo už několik lidí, že když hrál s Oldřichem Janotou, že to byl jejich vzor. Mně se ale líbil i třeba s Vlastou Třešňákem. Co ty a vzory? Kdo tě nejvíc ovlivnil?

Tohle je pro mě hrozně těžké, mně se v podstatě líbí úplně každý, haha. Nicméně – první saxofonisté, které jsem vnímal, byli Ivan Myslikovjan, František Kop a Rudolf Březina. Ve stejné době jsem hodně fandil Melu Collinsovi. Pak přišlo období Jana Kubíka, Dicka Heckstalla-Smithe a Wayne Shortera. Posléze díky desce Zappa In New York došlo na Michaela Breckera, odtud hurá k Johnu Coltraneovi – a od té doby se v tom nedá moc orientovat, haha. Jak říkal saxofonista Michal Marek: „Mně se od každého líbí všechno…”

Podařilo se ti k někomu z nich dostat blíž? Nebo si s nimi zahrát?

Podařilo se mi zahrát si s Rudou Březinou a dva roky chodit k Frantovi Kopovi. Franta je skvělý učitel. S těmi zahraničními jmény jsem bohužel neměl to štěstí. A u Coltranea to jaksi ani nešlo sesynchronizovat.

Nedávno jsme se s přáteli bavili nad triviálně vyhlížející otázkou, na kterou ale nikdo z nás neznal odpověď: Proč jsou vlastně saxofony “zlaté”?

Saxofony jsou zlaté, když jsou nazlato nalakované. Taky můžou být černé, a co hůř – modré nebo červené. Nekecám.

Spíš jsem myslel, jestli ty jako saxofonista tušíš, proč je nejčastěji lakují právě zlatě. Ostatně Pavel Šporcl má modré i housle a jednou jsem viděl hrát Stevie Wondera na modrý klavír. Máš sám i jinou povrchovou úpravu?

Mám stříbrný tenor saxofon a stříbrnou altku. Červený ani modrý saxofon bych nechtěl, dokud to jen trošku půjde…

Třeba by to ale mělo vliv na opačné pohlaví. Mnohé ženy si podle barvy vybírají i auto. Co tvé přítelkyně a partnerky? Byly zároveň i fanynky?

JežišMarjá… Nevím! Ale je pravda, že s manželkou jsme se potkali na koncertě – ovšem tam jsem byl jako divák…

Jaký byl tvůj první koncert před lidmi?

Těžká otázka. Podle mě to muselo být v hudebce, patrně jsem něco zpíval, druhá třída ZŠ asi. Zkouším počítat, kolik je to let a takové číslo jsem teda nečekal…

A první profi kapela, u které sis podvědomě říkal “tohle je ono, odtud mě dobrovolně nikdo nedostane”?

No, říkal jsem si to u Benedikty, protože to bylo poprvé, co jsem hrál se super rockovou rytmikou (Vojta Douda a Jaryn Janek), zároveň to byla hrozně otevřená muzika, kde se daly využít všechny věci, které mě zajímaly – jen se tam musely hodit. Ale s Honzou Kořínkem, Ondrou Pivcem nebo Filipem Spáleným to bylo nebo je taky super. Co mě třeba baví na Los Quemados je to, že tam jde každému primárně o muziku, hraje se písnička co nejlíp to jde. A třeba zahrát si „starý fláky” s Flamengem, ASPM nebo Michalem Ambrožem, to je úplně skvělý pocit. No prostě rád hraju, co mám dělat?!

Když tě někdo osloví, ať už jako hosta do studia nebo na stálé hraní, podle čeho se rozhoduješ? Často slýchám “musí mě to bavit” – a pak dotyčného vidím s něčím, co nemá daleko k Maxim Turbulenc nebo Duo Yamaha, kde je jasné, že dostaly přednost složenky, a je vidět jak “moc ho to baví”...

Já si tohle dělím do tří rovin: Buď mě baví muzika, lidi, nebo honorář – a ty množiny mají většinou průniky. Samozřejmě jsou situace, kdy vím, že to prostě udělat nemůžu, i když by se mi třeba peníze hodily. Ale to už je často i osobní věc, netřeba pitvat na veřejnosti…

Na závěr se každého ptám, zda touží i po své vlastní kapele, kterou ty ale už máš. Logicky z toho vyplývá: je pro tebe víc, když hraješ vlastní skladby, než třeba fantastické kousky od jiných? A zúročuješ jako kapelník zkušenosti odjinud?

Přísný neumím být ani jako člověk, co teprve jako kapelník! Zvlášť když ta aktuální sestava mého kvarteta (Jiří Šimek - kytara, Marek Leždík - baskytara, Jakub Šindler - bicí) spolu funguje úplně zázračně a skoro nezávisle na mém snažení. Sice vždycky udám rámec, kterým se mají jednotlivé nástroje ubírat, ale snažím se to vymyslet tak, aby to klukům sedělo. Snad se mi to daří.
Jestli hraju radši vlastní skladby? Já si myslím, že je to spíš tak, že u vlastních skladeb vím nejlíp, o čem jsou (což můžu myslet konkrétně i obrazně). Myslím si, že největší výzva „sidemanování” spočívá v tom, že se hudebně ztotožníš s cizím materiálem. A taky pro mě bylo težké odnaučit se frfňat. Ale makám na tom!

---

KDE HRAJE:
Jakub Doležal Quartet (2007-)
Michal Ambrož & Hudba Praha (2016-)
Los Quemados (2008-)
Limited Edition (2016-)
Žáha (2003-2005 a zase 2011-)

KDE HRÁL:
Ondřej Pivec Organic Quartet (2005-2010)
Vladimír Mišík (2012-2014)
Benedikta (2005-2009)
Jan Kořínek and Groove (2000-2004)
Tady Nikdo Není (1998-2003)
J.J. Neduha & Extempore (1995-1998)
moravskobudějovické kapely Krédo, Floriján(1995-1999)

NA CO HRAJE:
- Tenor saxofon: SML, vyrobeno cca v polovině 50. let; hubice: už asi dva roky hraju na kovovou hubici Zinner, otevření 7 – plátky: nejlépe Vandoren V16 3 nebo 3,5; Francois Louis 3,5; Hemke 3; LaVoz H
- Alt saxofon: King Zephyr – hubice: střídám kovovou hubici Zinner (otevření 6) a kaučukovou Meyer (ot. 7) – plátky: nejlépe Vandoren V16 3
- Soprán saxofon: Keilwerth SX90, hubice kaučuková Selmer Super Session – plátky: Rico Select 3M; Hemke 3

Efekty: Z kytarových efektů jsem momentálně přešel na KaossPad KP3
Klávesy: Nord Stage 88, Roland Juno Di
Mikrofony: Shure SM58 (zpěv, flétna), Electro Voice RE20, Electro Voice N/D468, Uher M537

VYUČUJE NĚKDE:
Od roku 2010 vedu školní kapely na Konzervatoři Jaroslava Ježka. Na soukromé učení bohužel nemám tolik času, ale v zásadě se mu nebráním...