Jaký nástroj dítěti svěřit? Nechte ho, ať si vybere samo!

Rozhodnutí dát dítě na hudební nástroj je jednoduché a přímočaré. Ovšem to, co by mělo následovat vzápětí, už tak jednoduché a přímočaré být nemusí. Už tak jasná otázka jako jaký nástroj s dítětem zvolit se může nepříjemně zkomplikovat. Proto je dobré se pořádně rozmyslet, jestli a jak vlastně dítě k nástroji přivést.

Existují asi tři základní způsoby, jak dítě motivovat k volnočasovým aktivitám. První je nátlak a vynucování. To bývalo standardem v době, kdy po nezdaru tatínek odepínal pásek, dnes je to přinejmenším kontraproduktivní. Pak je metoda „uvidíme, zda se chytne“, která vlastně nevede nikam. Buď máte vy i ratolest kliku a najde se nějaká činnost, která je trochu smysluplná a dítě osloví, nebo jsou to hodiny u TikToku (to je nejnovější sociální síť oblíbená u dětí, o které autor článku ví), případně mistrovsky zvládnutá hra na mobilu. Třetí způsob je asi nejlepší, ale i ten má svoje pro a svoje proti, jde v podstatě o kombinaci těch dvou předchozích. Naházejte na děti tolik aktivit, kolik jich jen během týdne lze stíhat a pak čekejte, co se chytí.

Úskalí tohoto přístupu se hodně motají kolem svobody a zodpovědnosti. Když totiž na dítě navalí ambiciózní rodič aktivity, o kterých je sám přesvědčený, že v nich měl být mistr, aniž by se zajímal o inklinace toho, kdo je pak bude vykonávat, může to vést k problémům. Pokud synka nebo dcerku napíšete na klasickou kytaru, elektrickou kytaru, ukulele, loutnu a bouzouki, nedáte jim úplně možnost si vybrat. Zkrátka je třeba dát dítěti svobodu rozhodování, zprostředkovat mu co nejširší rozhled a vhodnou radou jej usměrnit, protože svoboda neznamená, že ho musíte nechat doma cvičit na dudy, když jejich zvuk nesnášíte (právem). Rovněž je vhodné zvolit různé činnosti, například hudební nástroj a sport. Ten je pro děti taky velmi důležitý a navíc je vhodným protipólem k hudebnímu snažení. Doba, kdy učitelé hudby řekli dětem „sportovat nesmíš, zničíš si ruce“, je doufám dávno pryč. Přesně tato věta totiž ukončila kariéru malého, snad i talentovaného houslisty, jehož jméno najdete pod článkem.

Věděli jste, že Marcus Miller hrál původně na klarinet?

Protože svoboda výběru činností leží na dítěti, musí projevit i zodpovědnost. To nutně neznamená, že není třeba ho postrkovat k rozvíjení potřebných schopností, spíše je na něm, jak rozloží své síly a jak se rozhodne s jednotlivými aktivitami naložit. S čím vám nikdo neporadí, je balanc mezi vynucováním a „mouchy snězte si mě“, kterého je potřeba docílit. Balanc je zásadní, aby dítě vědělo, že si z činností může vybrat tu, která ho vůbec nebaví a opustit ji, nebo vyměnit za jinou, ale zároveň to neznamená, že se může na všechny vykašlat, když se mu jeden týden zrovna nic nechce. V ideálním případě dospěje k tomu, co mu jde a co ho baví. Nejhorší případy jsou ty, kdy z donucení věnují 20 let studiu hudebního nástroje, aby pak přišli na to, že je nebaví, nebo to radši vzdají rovnou, než by se potýkali s ambicemi svých rodičů. Děti mají mít zároveň svobodu si vybrat a hranice, které jim dávají jistotu rodičovského vedení.

I pokud se vám podaří zachovat alespoň nějaký balanc, není žádná záruka, že dítě u hudby zůstane. Zkuste ho poslouchat a případně využít další možnosti, jak mu ve vztahu k nástroji pomoci. Když se totiž dítě nemůže rozhodnout, případně máte pocit, že nástroj ho baví a důvod, proč s ním chce přestat je jiný, můžete zkusit jiného učitele. Jiný přístup může dítěti připomenout, že ho nástroj ve skutečnosti baví. A když ne, neměli bychom zapomínat, že hudba je především o radosti. Tak abyste si „na ten blbej klimpr“ nakonec nemuseli zahrát sami.