James Harries: Mám štěstí, že nejsem žádná superstar

„… ale klidně by mohl být“, mám chuť namítnout při poslechu nového alba Superstition, které vyšlo 31. ledna 2020 pod labelem TRANZISTOR. James Harries, rodák z anglického Manchesteru a dlouholetý pražský rezident totiž ve spolupráci s producentem Viliamem Beréšem a skvělými českými a slovenskými muzikanty tentokrát opředl svou sbírku lidských příběhů a nálad důkladnou pavučinou elektroniky, úderných beatů a vybroušených instrumentálních aranží. Jeho hudba tak vystupuje ze škatulky kytarového písničkářství a obsahem i formou může vítaně pozvednout úroveň mezinárodního popového éteru. Ona „nesuperstárovitost“ tak spočívá hlavně v Jamesově bezprostřednosti a ochotě podělit se v rozhovoru o své zkušenosti, nadšení i pochybnosti nasbírané během skládání, nahrávání i koncertního provozování hudby.

Od posledního alba Recorded Live in Bratislava se zvuk na novém albu posunul od akustického hraní hodně k elektronice. Ale neoznačila bych ho za čistě rádiový pop, jak se o něm často píše. Na to mi ta hudba přijde v dobrém slova smyslu moc sofistikovaná.

Finální zvuk každé mojí desky je hlavně ovlivněný tím, s kým jsem spolupracoval při nahrávání, prostorem, kde se nahrává i způsobem práce. Třeba s Emilem (album Straight Street Session z roku 2005 s Emilem Viklickým, pozn. aut.) jsme nahrávali v kostele a šlo to celé velmi rychle. A naopak teď s Vildou (Viliamem Beréšem, producentem nového alba Superstition, pozn. aut.) jsme na skladbách pracovali postupně. Nezavřeli jsme se na pár týdnů do studia, abychom složili dvacet songů, pak jich deset vyházeli a zbytek nahráli. Každou skladbu jsme tvořili, aranžovali a nahrávali individuálně v průběhu celého roku. Co se týče zvuku, věděl jsem, že tam nechci mít akustickou kytaru, ale naopak elektroniku, synťáky. Pořád si myslím, že ty songy jsou „písničkářské“ – fungovaly by i akusticky. Ale Vilda tomu dodal ten elektronický sound. Naše spolupráce začala na skladbě Lights, která měla být na předchozím albu, ale nakonec je součástí nové desky. Přinesl jsem základní materiál a měl jsem určitou představu o tom, jak by měl znít doprovod. Dal jsem Vildovi volnou ruku v tom, co s tím udělá, a z výsledku jsem byl nadšený. Dřív jsem si o těchhle věcech rozhodoval mnohem víc sám, teď to byl spíš společný produkt.

Takže se i texty a hudební materiál během nahrávání nového alba hodně proměňovaly?

Kdysi jsem byl na jedné songwriting session v Londýně, kde jsem cítil strašný tlak na okamžitou kreativitu: „Přijď s nápadem, napiš text, teď hned“. Taky jsem absolvoval pár sessions psaní pro jiné lidi a byl to docela stres. S Vildou to naopak byla uvolněná a přátelská spolupráce, vůbec jsem se necítil pod tlakem. Potkali jsme se třeba ve středu ráno s tím, že jdeme napsat písničku. U některých songů jsme předem neměli ani koncept nebo základní nápad na text. Nebo jsme měli třeba jen jeden verš. Pracovali jsme na tom společně a já jsem ten text pak dokončil třeba ve vlaku cestou domů. Byl to docela dlouhý proces. Ale dopřáli jsme si ten čas, protože jsme měli tu možnost. Úplně poslední skladbu na albu jsem složil v prosinci během turné po Německu. Nahrál jsem to na mobil na klavír a poslal Vildovi s komentářem „A co tahle?“ Vrátil jsem se do Prahy, volám mu a on na mě hned chrlil nápady, jak bychom to mohli vylepšit… Nemůžu mluvit za Vildu, ale řekl bych, že to pro něj byl taky trochu odpočinek mezi prací na hudbě pro film nebo televizi.

Když tvoříš novou hudbu, musíš se zavřít někde o samotě, nebo můžeš skládat kdekoli? Máš rodinu, takže to není asi tak snadné, pokud nejsi mistr v multitaskingu.

Někdy to není snadné skloubit. Možná proto mám tolik hodin hlasových záznamů v mobilu. Jel jsem třeba vyzvednout děti ze školky a najednou mě napadl nějaký text nebo melodie. Takže stojím na křižovatce a mumlám si něco do telefonu. Ale být hodně zaneprázdněný a mít různé deadliny je vlastně dobré, protože si líp rozvrhneš čas a je pravděpodobnější, že něco dokončíš. A je dobré si všechno zaznamenávat. Dřív jsem si skladby nenahrával, snažil jsem se je celé zapamatovat a udržet v hlavě. Když mi bylo dvacet, měl jsem v hlavě spoustu songů z různých hraní na ulici a po irish pubech. Ale všechny jsem je zapomněl – i ty, které jsem sám napsal, možná proto, že nebyly tak dobré. Dneska mám k některým skladbám celé sešity textů a poznámek. Píšu nejradši vlastní rukou na papír, protože můžu škrtat i přesouvat slova a všelijak text upravovat.

Jak postupuješ, když sám aranžuješ skladbu pro ostatní nástroje?

V aranžování skladeb pořád hledám nové cesty a přístupy. Poslouchal jsem třeba pár skvělých podcastů na kanálu Songexploader. Ve dvacetiminutové epizodě songwriteři vezmou část skladby a rozeberou, jak je napsaná a jak ji nahrávali. Jsou tam kapely všech možných žánrů. Některé skladby bych si normálně třeba ani neposlechl, protože mě nebaví, ale pořád je zajímavé sledovat proces jejich vzniku. Inspiroval mě kytarista kapely Weezer, který je skvělý hráč, ale není tak dobrý zpěvák. Aby se zlepšil v psaní vokálních melodií, hrál si je nejdřív na kytaru. Vznikly z toho zajímavé melodické linky použitelné i pro vokál. Vzal jsem si z něj příklad v opačném procesu. Umím hrát na kytaru, ale neoznačil bych se přímo za kytaristu – moje kytarové melodie jsou obecně hodně jednoduché. Zato mám někdy tendenci až moc komplikovaně zpívat. Takže na nové desce jsem některé melodické linky složil napřed na kytaru, ačkoli na nahrávce jsou pak zpívané. Výsledkem jsou jednodušší a čistší melodie.

Dokážeš v případě potřeby „opustit myšlenku“ – zahodit nějaký materiál, když se ukáže, že to není ono nebo to ostatním hráčům nesedí?

Snažím se v tom zlepšit. Před deseti lety jsem se necítil dobře, když jsme nahrávali ve studiu a pak někdo řekl: „Tenhle akord je na houby, musíme to úplně změnit.“ Musíš si někde vedle sednout s kytarou nebo k piánu a honem vymyslet něco jiného. To mi moc nešlo, protože jsem měl celou skladbu už v hlavě a neuměl jsem to takhle rychle změnit. Vždycky je ale dobré vyslechnout si zpětnou vazbu od někoho, komu věříš. Samozřejmě záleží na tom, jak se to řekne. Nemám rád, když někdo přijde a prohlásí: „Tohle je sračka.“ Je to taky o důvěře. Pracuješ na skladbě s konkrétním producentem právě proto, že mu věříš, respektuješ ho a myslíš si, že dělá skvělé věci. Když řekne: „Hmm, tohle nefunguje“, tak ok, vykašleme se na to. Před pár lety jsem s jedním producentem dělal song, kde byla uprostřed velká smyčcová pasáž. Byla to moje oblíbená část skladby. Jenže on přišel a řekl: „Tahle smyčcová sekce je fakt pěkná. Ale navrhuju dát ji pryč a použit pro jiný song.“ A já na to: „Jak pro jiný song? Vždyť ten text k tomu úplně sedí!“ Dost jsem v té věci vzdoroval, ale nakonec jsme to opravdu odstranili. Už jsem to pak pro žádnou písničku nepoužil. Mrzí mě to, bylo to nejlepších šestnáct taktů z celého songu. No… ale když se na to dívám zpětně, možná to tak úžasné nebylo. Jenže tehdy jsem k tomu měl osobní vztah. Většina mých oblíbených songů pro mě má nějaký speciální osobní význam, víc se mnou rezonují. A naopak skladby, které jsem si sám tolik neoblíbil, mají lidi nejradši – protože pro ně znamenají něco úplně jiného. Když jsme hráli skladbu Salvation z alba Until The Sky Bends Down naživo v rádiu, lidi na to reagovali strašně pozitivně, ačkoli to vlastně není můj oblíbený song z té desky.

Máš někdy pocit, že už nechceš hrát právě tu písničku, která je u lidí hodně oblíbená?

Jako interpret můžeš vždycky udělat to, co dělá se svými songy Bob Dylan. Během let je pro koncertní hraní neustále přearanžovává, aby ho pořád bavilo je hrát. Já to mám taky rád, když změním metrum nebo tóninu. Ale naštěstí – i když možná bych měl spíš říkat naneštěstí – jsem v té pozici, že se z žádné mojí skladby nestal megahit, který by si lidi pokaždé vyžádali na koncertech. Jako když fanoušci Rolling Stones chtějí i po padesáti letech znovu slyšet Satisfaction – protože je to skvělá skladba.

Řekl bys něco víc o ostatních muzikantech, kteří se podíleli na novém albu?

Většinu soundu na albu dělal Vilda Beréš, ale hraje tam taky Steve Walsh na kytaru. A tenorsaxofonista Osian Roberts, rodák z Cardiffu, který žije taky v Praze, udělal tříhlasou dechovou aranž pro skladbu Before We Were Lovers. Na saxofon tam hraje mimo jiné Jakub Doležal. Pak jsem si řekl, že potřebujeme někoho pořádného na basu místo mě. (smích) Nakonec jsou tam tři různí basáci – Kuba Vejnar, Matěj Belko a Miloš Klápště. Ten nahrál skvělé basové linky v Before We Were Lovers. Úplně té skladbě vdechl život. A v době, kdy už byl v tisku obal desky, jsme si s Vildou řekli, že by bylo fajn mít ve skladbě Something Like This ženský element. Jenže byl docela problém sehnat těsně před Vánoci vokalistku, která by měla čas přes svátky nahrávat. Měl jsem tipy na spoustu různých zpěvaček z Čech a Slovenska. Hledal jsem někoho, kdo má docela jemný hlas. Nakonec jsem přes kamaráda v Bratislavě objevil Blanch, skvělou slovenskou zpěvačku, která má zajímavou barvu hlasu. Naštěstí měla čas, takže v lednu nahrála u sebe doma v obýváku vokální part do už hotové skladby. A 31. ledna album vyšlo. Bohužel už jsme nestihli dát její jméno na obal desky.

Kdo z muzikantů s tebou pojede na turné?

Pojedeme jen ve třech – bude se mnou hrát David Landštof na bicí a mladý klávesista, který si říká Kroupa (Martin ‚Kroupa‘ Kryštof, pozn. aut.). Ten stíhá ovládat nejen klávesy, ale i další nástroje a pedálové efekty. Máme v plánu sedm koncertů s kapelou a já potom odehraju ještě osmnáct koncertů sólově s kytarou.

Nedávno jsem viděla na YouTube dokument Why We DJ – Slaves To The Rhythm. Jednotliví DJs si tam stěžovali na osamělost, která často přijde jako velký kontrast po té davové energii na koncertě. Není sólové turné někdy taky trochu osamělá pouť?

Znovu musím říct, že mám štěstí, že nejsem žádná superstar. Hraju sólově v malých prostorech tak pro sto padesát lidí. Po takovém koncertě se vždycky dáš s někým do řeči na baru a často se pak ještě někam jde. A když se mě teď v Německu organizátoři ptali, jestli chci zařídit hotel, řekl jsem jim, že jestli by to šlo, radši bych přespal u někoho doma. A skoro všude to šlo. Takže se skamarádíš se spoustou lidí, protože spíš u nich doma a ráno snídáš společně s rodinou. Paradoxně můžeš zažít mnohem víc osamělosti, když jedeš na turné s kapelou. Trávíš celé dny s pěti šesti stejnými lidmi v dodávce a na stagi. A po koncertě zůstaneš obklopený lidmi z kapely a ostatní tě vnímají jako mnohem méně přístupného.

Zmínil jsi, že skládání songů pod tlakem ti nevyhovuje, protože potřebuješ mít čas. Ale někdy se stane, že naopak přijde tvůrčí krize a nejde tvořit vůbec. Co ti pomáhá taková období překonat?

Občas mám období, kdy třeba složím dvě tři písničky za týden, a pak třeba dva týdny ani notu. Jsou to takové výbuchy kreativity. Většina mých skladeb je inspirována rozhovory nebo věcmi, které jsem zažil. Ale ten člověk na songwriting session v Londýně chtěl, abych si sedl a na místě složil text. Já mu řekl: „Tak já půjdu na procházku a něco mě napadne.“ A on na to: „Cože? Vždyť je to tvoje práce. Tady si sedni a napiš to.“ Ale jsou takoví muzikanti, kterým to takhle funguje. Třeba Neil Young měl zvyk, že si každé ráno sedl a napsal song. Nick Cave dělá to samé. Oblékne si sako, sedne ke stolu a skládá texty – pěkně od devíti do pěti, jako by byl v práci.

To ale taky hrozí, že jeden den člověk složí něco dobrého a druhý den to nestojí za nic.

Jasně. Spousta toho, co napíšeš, není tak dobrá. Mám spoustu písniček, které jsem nikdy ani nenahrál. Ale to je součást procesu psaní, který je primárně o tom, že máš nápad a dotáhneš ho do konce.

Jak poznáš ten moment, kdy je skladba hotová a může se vydat?

Jsem v tomhle trochu netrpělivý. Což se projevilo, když jsem pracoval s Vildou, který je úplný génius a velký perfekcionista. Pořád dodělával další beaty a přidával backing vokály. A já mu říkal: „Hej, už to stačí, už je to hotové.“ Každý song by se dal remixovat a upravovat do nekonečna.

Dokážeš s odstupem poslouchat svoje vlastní nahrávky?

Musím je poslouchat i teď, protože je promuju a učím se ty skladby hrát před turné. Ale pamatuju si, když jsme nahrávali album Growing Pains. Byl to prima den – zábava, hudba, kamarádi… O půlnoci jsme dokončili nahrávání a šli to do baru oslavit. Jenže potom jsem tu nahrávku slyšel po nějaké době a už se mi to tolik nelíbilo. Nebylo to zas tak dobré, jak to znělo v mojí hlavě – pamatoval jsem si nejen hudbu, ale celé nahrávání a společně strávený den. Ale na druhou stranu se mi tuhle stalo, že jsem byl někde v Německu v kavárně a najednou hráli moji písničku Best Intent. Už jsem ten song dlouho neslyšel ve studiové úpravě, kde je taková pěkná smyčcová pasáž. Tak tam sedím, poslouchám to a říkám si: „A víš co? Je to pěkný. A ty smyčce jsou super.“