James Harries: Muzikanti někdy dělají z techniky a gearu moc velkou vědu

Kdy vznikaly písničky pro nové album? Jsou až z poslední doby? Nebo jsou některé z nich třeba i dva roky „uleželé“?

Celkem je na albu deset písniček. První dvě jsou starší, ty jsme dělali s Vildou Bérešem během covidu. Diamond Girl vznikla původně pro film na Netflix. To bylo v roce 2020, kdy ještě vládla první covidová panika. Tehdy jsem vytáhl všechny kontakty, co jsem měl, a každý den ráno, když jsem nemohl spát, jsem napsal tři až pět mailů stylem: „Ahoj, pamatuješ, potkali jsme se před osmi lety po mém koncertě v L. A. a ty jsi říkala, že děláš u filmu. Nechceš společně napsat nějakou písničku?“ Tak to bylo trošku nouzové, ale pár spoluprací z toho bylo.

Nové album působí dramaturgicky hodně konzistentně, skoro jako bys všechny písničky „vyplivnul“ v podobné náladě – trochu melancholie, trochu depka...

Loni na podzim jsem potřeboval být sám, tak jsem vzal počítač, mikrofony a kytaru a odjel na chalupu. Nahrál jsem tam sám většinu materiálu. Celkem jsem natočil asi osmnáct písniček a je tam zachycena nálada toho místa... Ale další věc je, že jsem si předtím zlomil palec – když se všechno otevřelo a lidi zase začali hrát, já jsem čtyři měsíce vůbec nemohl hrát (smích). Dodneška to není úplně v pořádku. Takže proto je v písničkách slyšet ta bolest (smích). Ne, dělám si srandu... Ale byla to zkrátka součást fyzioterapie, že jsem musel hrát – a taky trochu psychoterapie.

Předtím, když jsem kvůli tomu zranění nemohl hrát, jsem byl celé léto v Anglii. Každé ráno jsem cvičil na kytaru pět minut a musel jsem přestat. Ale kvůli cvičení jsem si koupil v bazaru v Newcastlu starou kytaru. Je to akustický Fender z roku ’73 – ve své době to byla levná kytara. Horní deska je masiv, ale zbytek je překližka. Má trošku silnější krk, ale nekup to za 100 liber včetně futrálu! Říkám prodavači, že potřebuju jen něco na cvičení, že za měsíc letím zpátky a nechci táhnout další kufr. A on povídá: „Tak víš co? Kup ji za sto a já ji od Tebe pak koupím zpátky za osmdesát.“ Říkal jsem si, že to je dobrý obchod, mít za 20 liber na měsíc půjčenou kytaru, a že ji pak vrátím... No, mám ji doma dodnes (smích).

Ale na nahrávání desky na chatě s tebou jel jiný nástroj.

Jo, tam jsem s sebou vzal jen svou hlavní akustickou kytaru, což je Atkin, a pak pár elektrických.

Kde pak probíhaly dotáčky?

Amelie Siba natáčela vokály ve studiu Dereka Saxenmeyera a Roman Vícha natočil bicí u sebe doma na mlejně. Tím se vše hodně urychlilo, protože byl doma ve studiu, kde už má všechno nastavené a je to pro něj známé prostředí. Stejně jako u mě – jsem sice zvyklý pracovat ve studiu, ale je to jiné než na chalupě, kam jsem se zavřel, sám si vařil, pak si otevřel červené víno a točil jsem, kdy a jak jsem chtěl. Hrál jsem třeba ve tři ráno na klavír...

Když jsi ve studiu, je to vždy performance, za sklem jsou pořád lidi a můžeš mít pocit, že tě hodnotí. Na nové desce je taky spousta věcí, které bych teď udělal jinak. Vždycky máš pocit, že bys to mohla udělat líp. Ale myslím, že „chyby“ jsou důležité a patří tam.

Možná i tenhle pocit „bezpečného prostoru“ na chatě podpořil téma domova, které celým albem prostupuje. Prý jde do značné míry o „domov“ abstraktní. Jak to titulní slovo hiraeth tedy chápeš?

Je to velšské slovo a můj táta je Velšan. Sice to slovo má i jistý politický podtext, který souvisí s potlačením velšské kultury Angličany, ale pro mě má hlavně poetický význam – a myslím, že nemá žádný přímý překlad. Je to nostalgie nejen po určitém místu, ale také třeba stesk po nějakém člověku. Má to určitý melancholický nebo bolestivý podtext. Je to stesk po dávném domově.

Pojďme ještě k těm spolupracím. Jak se znáte s Amelií Siba? Spolupracovali jste spolu už na něčem předtím?

Na začátku covidu jsme spolu pracovali na jednom projektu, který nakonec skončil někde v šuplíku – možná to někdo za dvacet let vytáhne a bude to mít hodnotu. A pak jsme spolupracovali na jednom pořadu pro Českou televizi. Ona je super, má nádherný hlas a je strašně sympatická. Když jsem se vrátil z té chalupy, potkal jsem ji náhodně v Praze před kinem Světozor. Povídali jsme si o tom, co kdo dělá, a ona mi nabídla, jestli nechci, aby mi nazpívala nějaké back vokály. Nakonec zpívá ve třech písničkách – Gold, You Are Missing From Me a Don’t Tell Me How It Ends.

Kombinace vašich hlasů je hodně zajímavá. Ty umíš hodně měnit rejstříky a zrovna v té skladbě Don’t Tell Me How It Ends používáš ostřejší barvu hlasu, což jde krásně dohromady s jejím sametovým „bedroom pop“ vokálem. Připomíná mi to spolupráci Roberta Planta s Alison Krauss.

A navíc zrovna tam vrstvíme na sebe asi dvanáct vokálních stop – úplná ABBA (smích). Amelie má opravdu nádherný hlas. A i když zpívá hodně vysoko, má nad hlasem naprostou kontrolu. A zároveň mi její hlas i emočně něco říká. Jsou lidi, kteří umí zpívat technicky perfektně, ale mně tam přesto něco chybí. Mám rád lidi, jejichž intonace nebo technika není třeba úplně ideální, ale jejich hlas se mnou nějakým způsobem rezonuje – třeba Pete Shelley z Buzzcocks. Párkrát jsem ho viděl naživo a on má hodně nazální hlas, ale k tomu stylu se to perfektně hodí. Nebo Shane MacGowan. To jsou všechno osobití zpěváci – a Amelie k nim patří.

A své vlastní vokály jsi také nahrál na chatě? Jak jsi v takovém domácím prostředí pracoval s mikrofony?

Pro nahrávání na chalupě jsem se hodně inspiroval dokumentem Get Back o Beatles, jak oni pracovali se zvukem. Hodně jsem taky měl nakoukané, jak pracuje s mikrofony třeba Ethan Johns, který dělal například s Ryanem Adamsem. Jeho táta dělal sound engineering na posledním albu Beatles.

Takže jsem na chatě postavil mikrofony a připadal si trochu jako Miles Davis, který taky chodil po pódiu tak dlouho, než našel akusticky nejlepší místo. Vždycky jsem nastavil mikrofon tak, jak „měl být“, a pak jsem se od něj třeba posunul kousek dál. Měl jsem čas experimentovat. Byl jsem tím pádem úplně v klidu a třeba kytaru jsem dokázal nahrát přesně tak, jak jsem ji předtím slyšel v hlavě – přestože ten mikrofon jsem koupil v Birminghamu v bazaru za pár šupů (smích). Některé vokály jsem pak ale přetočil u Dereka ve studiu.

Na druhou stranu, lidi reagovali pozitivně i na album, které jsem celé natočil na mobilní telefon – takže myslím, že muzikanti často dělají z techniky a ze studia až moc velkou vědu. Podstatné je, jestli má písnička melodii a text, který někomu něco řekne. To je důležitější, než řešit, jaký se na natáčení použil gear.

Ještě mě zajímá spolupráce s cellistou Janem Kellerem. Kdysi to pro mě bylo ohromně osvěžující, vidět v České filharmonii hráče s čírem (smích).

Kellerovi jsou všeobecně supermuzikální rodina. Honzu jsem potkal díky projektu Blue Shadows Petra Ostrouchova. Je to strašně sympatický, otevřený a laskavý člověk – a neskutečně dobrý cellista. Ve vážné hudbě je spoustu skvělých muzikantů, ale mám i zkušenost, že jsem třeba napsal do filmové muziky smyčcový part jen v holých notách a že jim pak zazpívám, jak to chci (předvádí hlasem legato a pak staccato artikulaci), ale nefungovalo to. Celý život jsem obklopený jazzovými, rockovými nebo folkovými hráči, kde stačí napsat c-e-g a pak se dohodneme, jak to bude zahrané. Ale ve světě klasiky jsem měl z některých hráčů pocit, že na to vůbec nejsou zvyklí.

V orchestru ti dirigent taky často až na zkoušce řekne, že chce někde jinou artikulaci nebo frázování.

Právě, ale on jim to ŘEKNE, já jim to umím jen zazpívat, neumím to říct těmi italskými názvy – což chápu, že je trochu moje chyba. Každopádně Honza Keller hraje nejen s Českou filharmonií, má i jazzové projekty (hraje mimo jiné s Janou Koubkovou, v projektech Noční optika, Nakara či Transitus Irregularis pozn. red.), takže jsem mu jen zazpíval nebo zahrál, jak to chci, a on vzal tužku a papír a sám si napsal noty i s poznámkami nebo to rovnou zahrál. Myslí zkrátka trochu jinak.

Které písničky z nového alba jsi už před vydáním alba zařadil do koncertního programu?

To je další věc, která je teď jiná. Dřív jsem byl zvyklý, že jsem si písničky zkoušel před lidmi ještě předtím, než jsem je nahrál na album. Můžeš si tak rovnou ověřit, jak písnička funguje. Tuhle výhodu jsem teď neměl, protože jsem nemohl hrát. Ale teď už je lidi uslyší naživo 12. dubna v Malostranské besedě.